Nový archeologický objev staví do úplně jiného světla „postmoderní podivnost“ zvanou tělesné modifikace. Činnost, na kterou se zaměřuje známé studio Hell, které je obecně spojováno především se sadomasochistickou komunitou. Nyní se ukazuje, že tělesné modifikace jsou mnohem starší a že asi ne všichni lidé s modifikací musí být devianti.
Toleranci k lidem z Hellu mám tak vysokou, že mám mezi klienty a provozovateli řadu přátel. Nikdy jsem se ale netajil tím, že je považuji za sexuální devianty – a že je to jejich zcela privátní záležitost. Po pár skleničkách mi ostatně řada z nich potvrdila, že to vidí podobně. Ale široká veřejnost tuto komunitu považuje ne za akceptovatelné devianty, ale za odporné úchyly. Jeskynní malby nyní ukazují, že vše může být úplně jinak.
Tělesné modifikace mají řadu levelů a ještě za mého mládí byly společensky šokující i ty nejlehčí – to jest tetování, piercing (náušnice jinde než v ušním lalůčku), skarifikace (záměrné zjizvování ostřím) a branding (záměrné zjizvování žárem, spálením kůže). Před čtvrt stoletím bylo téma tetování pro Reflex trhák. Pro širokou veřejnost šok. A pro lid bylo tetování signálem, že je tetovaný kriminálník, a piercing toho, že je úchyl.
Mezi dnešními třicátníky těžko hledat někoho bez tetuáže a piercingu, ale ještě skarifikace či branding jsou všeobecně „divné“. A těžké tělesné modifikace, jako třeba split jazyka – jeho podélné rozříznutí, takže po zhojení vypadá trochu jako jazyk hada, je rozštěpený – či záměrné amputace prstů, jsou chápány jako nemoc, deviace a patologické sebepoškozování. Z hlediska kriterií, které uznává medicína, s tímto zařazením nelze nesouhlasit, ovšem archeologie nyní říká, že tato „patologie“ je našemu druhu vlastní už desetitisíce let.
Lovci mamutů...
Ve Francii a Španělsku, pokladnicích evropské prehistorické jeskynní malby, je více než čtyřicet jeskyní s otisky rukou tvůrců maleb – nejčastěji červenou barvou. Otisky jsou jak v pozitivu (umělec si natřel dlaně barvou a otiskl je na skálu), tak v negativu – umělec položil ruku na skálu a barvu nejspíše nějakým stéblem na ruku nafoukal, takže výsledkem je tvar ruky na skále, kolem osprejovaný barvou. Nejčastější stáří maleb se pohybuje mezi 25 000 až 20 000 lety před Kristem, tedy v gravettienu, a vytvořili je naši přímí předkové, Homo sapiens sapiens. A z toho v sedmi ze čtyřiceti malovaných jeskyní (Grotte de Gargas, Cosquer, Tibiran, La Grande Grotte a Margot ve Francii a Fuente del Trucho a Maltravieso ve Španělsku) byly objeveny otisky rukou, u kterých chybí prsty. Což je na to, aby šlo o náhodu zraněných umělců či náhodný výskyt prehistorického devianta, trochu mnoho.
Vědci proto, jak referují v Journal of Paleolithic Archaeology, provedli transkulturní srovnání: 121 společností z Afriky, Asie, Ameriky a Oceánie měly jako součást kultury amputaci (části) prstu. Vědci navíc rozlišili deset odlišných praktik amputace – to jest obrovskou metodickou péči věnovanou celé proceduře. Čímž se zdá být teorie o sebepoškozování jako výsledku sexuální deviace v úplnosti vyvrácena.
Důvody tělesných modifikací pralidí se nedozvíme a o mnoho víc informací už nám neposkytnou ani námi zdecimované netechnologické kultury dneška, které je praktikovaly, protože už kvůli nám de facto zanikly také. Vědci spekulují (a nezní to nijak fantasticky) o rituálech, magických šamanských obřadech, které (zvláště jsou-li spojeny s traumatizací a psychedelickým prožitkem) mimořádně zpevňují soudržnost tlupy.
Jako sociálně-psychologickou magii – symbolický rituál tlupy – chápe jeskynní malbu i dnešní asi největší expert oboru, čtyřiaosmdesátiletý archeolog David Lewis-Williams. Ale přímo potvrzeno to u pralidí bohužel nikdy mít nebudeme. Zato máme zcela definitivně potvrzeno, že dnešní lidé s tělesnými modifikacemi rozhodně nemusí být sexuální devianti. Že jen v nich možná hovoří cosi dávného a temného, co je odnepaměti vlastní lidskému rodu a na co nazíráme jako na úchylku jen proto, že jsme pitomí a odsuzujeme vše, čemu nerozumíme.
