Každá nová česká pohádka usiluje o to, aby se zařadila do našeho národního pohádkového „korpusu“ klasik, které televize opakují před Vánocemi a podle kterých hláškují dospělí i děti. Čertí brko na tento úkol nešlo od lesa, ale už podle názvu přes čerty – asi nejmilovanější pohádkové bytosti u nás. Přesto se dotýká i mnohdy neveselé reality. Stejně jako další premiéry týdne.
Když čert slibuje ráj
Čerti jsou v Čertím brku ukázáni jako strážci pořádku, kteří dohlížejí na to, aby nikdo nehřešil do aleluja. Provinění všech lidí průběžně zapisují neomylná titulní čertí brka – a když se něčí míra hříchů naplní, rohatí ho eskortují do pekla.
Rohy si ale rohatí jen nasazují, stejně jako ocasy nebo kopyta, a hříšníky neodchytávají, nýbrž takzvaně jímají. Základem každé pohádky je soudržný vnitřní svět s vlastními pravidly a Čertí brko je ve vytvoření toho svého poměrně originální. „Ve skutečnosti je peklo úřad,“ říká ostatně Lucifer v podání herce Ondřeje Vetchého. S pravidly nicméně notně zamíchá vykutálený krejčí Klouzek (vynikající Jan Budař), kterému se už nechce šít, ale bohatý by byl zatraceně rád – a taky má zálusk na hospodského dceru Markétku (Judit Bárdos). Klouzek se zmocní kouzelných předmětů začínajícího čerta Bonifáce (Jan Cina) a ovládne s nimi obyvatele městečka Pytlov. Bonifácovi, Markétce, Luciferovi, dalším čertům a několika zbývajícím dobrým lidem dá spoustu práce nepravost napravit.
Čertí brko je vtipné (hlavně v první třetině), napínavé (ve druhé, plné honiček a rvaček) a nakonec mrazivé: to když Klouzkovy populistické machinace málem dovedou až k hromadné popravě na náměstí před zfanatizovaným davem. Pohádka tak nezapře autorství tvůrců politické satiry Kancelář Blaník (režisér Marek Najbrt, scenáristé Robert Geisler a Tomáš Hodan), kteří už tak povedenou pohádku ještě povýšili poselstvím, že kdo slibuje ráj na zemi, většinou je horší než samo peklo. A to je srozumitelné i dětem.
Smršť lítosti
Druhá premiéra týdne se dětí naopak dotýká jen vzdáleně a bolestně. Drama 3 dny v Quiberonu zachycuje epizodu ze sklonku nešťastného života slavné herečky Romy Schneider, která s herectvím začala už během svého nepříliš povedeného dětství a vlastnímu dítěti, milovanému synovi Davidovi, se v dospělosti odcizila. (David posléze tragicky zemřel, což byla pro Schneider poslední rána.)
V černobílém dramatu, které běželo v hlavní soutěži letošního festivalu v Berlíně, exceluje Marie Bäumer v hlavní roli. V životním výkonu ukazuje herečku samozřejmě hlavně jako pořádný uzel neurotického neštěstí, ale také coby zábavnou společnici, femme fatale i jako ženu, která mohla žít dlouhý, krásný, plodný a šťastný život, kdyby se už od útlého věku tolik nesnažila všem zavděčit.
Na ploše několika dnů v luxusním přímořském letovisku, během nichž poskytne zásadní rozhovor novinám, se Romy Schneider před divákem zcela odkope – a při vědomí jejích předchozích i dalších osudů (zemřela rok po interview) v divákovi zanechá jen smršť lítosti z pocitu „co všechno mohlo být, kdyby...“
V thrilleru Vdovy se původně artový režisér Steve McQueen posouvá čím dál více k mainstreamu. Nějak zvlášť dobré jeho filmy nebyly nikdy, teď se ale stávají i obyčejnými. McQueen po okázale uměleckých charakterových studiích Hlad a Stud natočil historické drama 12 let v řetězech, které získalo tři Oscary z velké části za téma otroctví. Ve Vdovách vypráví příběh několika žen, jejichž manželé přijdou o život při zpackané loupeži. Spolu se pokusí vykrádačku za pět milionů dolarů dotáhnout do konce, protože finanční problémy tíží i je samotné.
Film je přehnaně dlouhý, většinou neví, v jakém žánru chce vlastně být, a nedokáže využít své fantastické obsazení: když už se na plátně sejdou Viola Davis, Michelle Rodriguez, Colin Farrell, Daniel Kaluuya, Robert Duvall, Liam Neeson a další, dá se z toho vyždímat daleko víc.
V poslední premiéře týdne, Knize obrazů, klasik kinematografie Jean-Luc Godard opět ukazuje, že filmem žije i na prahu devadesátky a že jeho tvorba rozhodně není pro každého. Pro představu ocitujme z anotace distributora: „Godardova fragmentární novinka je filmovým esejem nápadně prodchnutým bezmála hororovou atmosférou. Najdeme v ní většinu trademarků jeho pozdní tvorby: záměrně rozbíjené náčrty souvislostí, odkazy k sebereflexivitě média filmu i nekompromisní modifikace obrazu a zvuku. Snímek, v němž se mísí zpravodajské titulky, malby, často digitálně zkreslené úryvky z klasických hollywoodských filmů i brutální youtubová propaganda ISIS, poukazuje především na odcizení a makroagrese současného světa.“ Tož tak.
