Premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman

Premiér Andrej Babiš a prezident Miloš Zeman Zdroj: ČTK

Proč jsou narcisté v politice pro mnoho lidí tak neodolatelní?

Je to záhada. Určitá míra narcismu patří ke každému politikovi. Patří ostatně zřejmě ke každému, kdo má tu drzost pravidelně veřejně vystupovat. Málokdo ale u toho vypadá jako taková hromádka neštěstí jako Andrej Babiš. Jak může být takový člověk pro tolik jedinců sympatický a ještě se říká, že má charisma?

Existují různé teorie, které říkají, co je důvodem tak silné počáteční přitažlivosti narcistů - konkrétně u podtypu grandiózních narcistů. U nich jsou zjevné pocity nadřazenosti, extroverze a zbytněný pocit vlastního úspěchu. Pro pochopení úspěšnosti některých politiků je dobré o těchto typech něco vědět.

Miranda Giacomin, psycholožka, která vyučuje na MacEwan University v Kanadě, pro Psychology Today říká, že „narcisté jsou často extrovertní a mohou být charismatičtí a sebevědomí. Je možné, že když někdo vidí všechny kladné atributy, které se připisují vyššímu sebevědomí, mají z takového člověka pozitivní dojem“.

Provedená výzkumy skutečně ukázaly, že jejich účastníci považovali grandiózní narcisty za vysoce sebevědomé a líbili se jim.

Čau lidi!

Jenže zatímco u většiny grandiózních narcistů lze říci, že mají vysokou sebeúctu, naopak neplatí, že lidé s vysokým sebevědomím musí být narcisté. „Narcisté si často myslí, že jsou na jiné úrovni než ostatní a to vyšší. Zatímco lidé, kteří mají vysokou sebeúctu, si roněž myslí, že jsou cenní lidé, také ale soudí,  že cenu mají i ti ostatní,“ tvrdí Miranda Giacomin.

Jde tady vlastně o jakousi masku, která je to první, co okolí vnímá, a proto mají dotyčné osoby takovou manipulační moc. Ta dokonce trvá i poté, co je člověk jako narcista odhalen. To je sice hodnoceno negativně, ale tato vlastnost je stejně společensky výhodná. Ten člověk je nepříjemný, ale dokáže válcovat ostatní, kteří nemají jeho sebevědomí a energii.

K tomu můžeme doplnit vlastní zkušenost z dlouhodobějšího pozorování. Masky podléhají časem erozi a nepříjemné rysy vystupují na povrch, což můžeme pozorovat i u politiků. Zvláště patrné je to tam, kde se podařilo vytvořit pro veřejnost druhý obraz, který s tím prvním nemá mnoho společného. To je právě případ Andreje Babiše. Rozpor mezi nervózním mužem, který nesnese odpor, a přívětivým miliardářem z lidu s jeho „čau lidi“, je ideální ukázka.

Temné síly

Je otázka, proč lidé, v tomto případě voliči, dál trvají na svém vůdci, když už pestrý lak opadal. Nevíme, jestli pokles důvěry v Babiše, jak je patrný po „krymské aféře“, bude trvalý. Teď mu podle průzkumu agentury Kantar CZ nedůvěřuje 60 procent lidí. V září mu podle CVVM nevěřilo 53 procent. Stále mu ale zůstává hodně věřících. Jak by se to dalo vysvětlit? Na to potřebujeme poznání jiných mechanismů.

Můžeme soudit, že stoupenci nějakého vůdce si třeba nedělají o jeho kvalitách velké iluze, ale líbí se jim, že ponižuje nějakou skupinu lidí, kterou nemají rádi. Jak se v Americe říkalo o jihoamerických diktátorech, „je to parchant, ale náš parchant“. (Původně se tím myslel dominikánský diktátor Trujillo.) Běžný člověk nemůže takzvané elity trestat a ponižovat za skutečná nebo domnělá příkoří, ale stačí, když to za ně udělá jejich zástupce.

Sliby lepší budoucnosti jsou sice příjemný bonus, ale pokud k tomu nedojde, nějaké vysvětlení se najde, třeba v tom, že temné síly ještě nebyly dostatečně potřeny a překáží cestě vpřed. Rozkoš nespočívá jen v tom, že něco mám, ale také ve slastném vědomí, že ten druhý to nemá nebo aspoň nějak trpí. Zatrpklý občan nebude nikdy poslancem nebo rektorem univerzity, ale líbí se mu, když nositele nějakých privilegií někdo „postaví do latě“.

Zvláštní talent

Narcista je pro takový úkol vyzbrojen dobře, protože má příslušné sebevědomí a agresivitu, a tak si i jeho stoupenec může představovat, že je to ve skutečnosti on, jehož trestající ruka je v akci. Nemusí to ani dotáhnout do pozice takového Jiřího Ovčáčka, který se pečlivě jako odstřelovač věnuje palbě do zrádných elit. Miloš Zeman to někam dotáhl, ale možná těžce nese, že za tak významným myslitelem, jako je on, zůstane jen pár knižních rozhovorů, kde se o myšlenku nezavadí.

Důvod obtížné porazitelnosti určitých typů je v tom, že se pohybují na jiné rovině, než je férová soutěž založená na racionální argumentaci. Je to boj o emoce. Proto se na tomto poli tak často prohrává. Vyžaduje se tu zvláštní talent a ten někdo buď má, nebo nemá.