„Zajedeme do Bánia Šanta, chceš?“ tajuplně na mne pomrkává Abdur. No jistě, kdo by nechtěl? Exoticky znějící název bezesporu patří nějaké krásné písečné palmové pláži anebo přinejmenším nejlepší bengálské restauraci v zemi. Když se ale lodí přiblížíme k bahnitému břehu, začínám rychle tušit, že o nijak zvlášť romantické místo rozhodně nepůjde.
Do Mongly jsem původně vyjel proto, abych navštívil přírodní rezervaci Sandarban. Cestu do těchto míst jsem risknul i navzdory monzunovému období, které často kvůli vytrvalým dešťům návštěvu rezervace znemožňuje. Krásy zdejší přírody zůstanou utajeny i pro mne. Abdur, který mi měl dělat průvodce a kapitána lodi v jedné osobě, má totiž náhradní plán. Nelze odmítnout. V Bánia Šanta strávím dva dny. Ne jako zákazník, ale jako host. Naše loď přirazí k chatrnému dřevěnému molu, které nás spojuje s rozbahněným břehem. Jinak než lodí se sem člověk nedostane. Bahno je vlastně všude kolem nás. V bahně přešlapuje koza, v bahně si hrají děti, v bahně se povalují odpadky. Tak tohle je Bánia Šanta. S notnou dávkou nadsázky by se dalo říci „čtvrť červených lampionů“.
Konec na dně řeky
Mongla leží na jihu země, sevřená rameny řek Pasur a Mongla. Nevelké město se může chlubit druhým největším přístavem v zemi a je přechodným domovem pro stovky námořníků a až osm tisíc dělníků, kteří pracují v docích a přespávají ve zdejších ubytovnách. Děvčata z Bánia Šanta tak mají o zákazníky postaráno. Jejich bahnitá čtvrť však leží mimo město i přístav a je dostupná pouze lodí. Nikdo totiž o jejich trvalou blízkost nestojí. Řemeslo zde už více než sto let (jde o nejstarší nevěstinec v zemi) provozuje sto padesát až tři sta žen. Život na okraji společnosti tady má reálnou podobu, včetně „života“ po smrti.
Jediné útočiště
Ačkoli je Bangladéš muslimská země, a sex mimo manželství tudíž není tolerován, prostituci se zde docela daří. Do té míry, že na rozdíl od ostatních muslimských zemí, kde je přísně trestána, je v Bangladéši legální. Podle neoficiálních informací se v zemi poskytováním sexuálních služeb živí až sto padesát tisíc žen. Příběh každé z nich je spojen buď s únosem, násilím, znásilněním nebo vydíráním. Nejčastějších příčin, proč se bengálské dívky dostávají do sítí kuplířů, z níž se nelze vymanit, je několik.
Tou hlavní je však chudoba a nemožnost uživit rodinu, která je často početná. Dalším důvodem je dívčino nedostatečné věno a vysoké náklady na svatbu. Stačí pak málo a dívky se stávají snadnou kořistí překupníků a kuplířů. Nejčastěji jsou nalákány na nabídku dobré práce. Zpravidla následuje znásilnění. Tím si překupníci zajistí, že se dívka již nevrátí domů a nebude se moci jednoduše provdat. Tak ji mají v hrsti. Někdy však děvčata utíkají do nevěstinců sama, protože jsou pro ně jediným útočištěm, kde lze přežívat - a to doslova. O životě se totiž nedá příliš mluvit.
Čtrnáct vesnic
V Bangladéši je celkem čtrnáct nevěstinců, všechny o velikosti vesnice. Největší z nich, čtvrť Daulatdia, je v Dháce. Pracují v ní až tři tisíce dívek. O dívky se starají „sardárni“, starší ženy, které dívky vykupují, starají se o ně a inkasují veškeré jejich příjmy. Průměrný věk, kdy se dívky stávají takzvanými „čukrí“ (dalo by se přeložit jako „nevolnice“), je čtrnáct let. Čukrí nemají žádnou svobodu, jsou to většinou dívky, které byly uneseny nebo vykoupeny, případně je nepřízeň osudu sama přivedla k tomuto řemeslu. Musí tvrdě pracovat, aby splatily svůj dluh - výkupné, jídlo, ubytování, šaty... Sardárni jim přiděluje zákazníky a řídí celý jejich život. Čukrí téměř žádné peníze nedostávají. To trvá několik let.
Pak se dívka stává svobodnou a může odejít, často je i proti své vůli vyhozena. Nahradí ji totiž mladší a atraktivnější. Vzhledem ke své minulosti však už nemá v životě šanci. Většina žen tak v práci pokračuje mimo nevěstince, kde se jejich příjem alespoň trochu vylepší. Přesto jim ale mnoho nezbude. Většinou pracují na ulici nebo využívají různých hotelů. Z průměrného příjmu tři sta taka za zákazníka (zhruba sto korun) musí podstatnou část odevzdat hotelovému personálu (který část odevzdává policii) a část svému pasákovi. Dívce tak zbude pouhých sto taka (asi 33 korun). Snem většiny z nich je stát se sardárni a provozovat vlastní obchod s prodejnou láskou.
Smutné příběhy
Z bahna vyrůstají dřevěné chatrče. Ty přímo na břehu slouží jako malé skromné bary a krámky v jednom. Jsou stlučené z několika prken a střechu mají z palmového listí. Za nimi se krčí malinké chýšky, v nichž bydlí a pracují děvčata. Usedám na dřevěnou lavici jednoho z barů. Betelové listy odmítám, čajem nepohrdnu. Panuje zde uvolněná atmosféra. Přisedají si děvčata a vzájemně se zvědavě pozorujeme. Do zdejšího prostředí vůbec nezapadají. I přes okolní špínu a zápach mají na sobě krásné čisté barevné šaty, jsou upravené a výrazně nalíčené, což je v této zemi velmi neobvyklé. Ve vlasech mají mašle.
„Zigi-zigi?“ chichotají se a nechápou, že kvůli tomu tady rozhodně nejsem. Snažím se jim vysvětlit, že se mnou žádný kšeft nebude. Postupem času se smiřují se skutečností, že se mnou si mohou nanejvýš poklábosit. Abdur si připadá přede mnou i před děvčaty velmi důležitě, když může překládat z bengálštiny do angličtiny. A tak trávíme oba dny posedáváním v dřevěných chýších, popíjením horkého čaje, pokuřování, klábosením s holkami a zapisováním si jejich příběhů, které by v nejednom případě vydaly na román.
Jediná rodina
Mezi chýšemi se vyjímá velká tabule s obrázkem červené stuhy, symbolem boje proti AIDS. Varuje před riziky nákazy a nabádá k ochraně. V Bangladéši působí několik neziskových organizací, které se snaží alespoň mírnit následky. Šíří osvětu, kondomy, ale třeba také podporují vzdělání mezi dětmi prostitutek. Jejich práce není marná ani zde v Bánia Šanta. Některým dětem se dostává vzdělání, kterého by se jinak nedočkaly. Dívky se snaží dodržovat hygienu. I když jejich chýše stojí v bahně, uvnitř jsou čisté.
Na policích jsou vyskládány hromádky mýdla a v plechových krabičkách připraveny kondomy. Chýše jsou velmi stísněné a potemnělé, polovinu prostoru zabírá palanda, zbytek vyplňuje malý stoleček se zrcadlem a židlička. To je veškerý životní prostor každé z dívek. Elektřina zde není a o koupelně nebo toaletě nemůže být vůbec řeč. Většina hygienických úkonů včetně praní nebo mytí nádobí se děje na břehu řeky. Není divu, že dívky jsou často sužovány mnoha nemocemi.
I přes nuzné podmínky, jaké zde panují, a rozdílnost osudů mám při pohledu na dívky pocit, že tvoří jednu velkou rodinu. Navzájem si pomáhají česat vlasy, půjčují si ozdoby, popíjejí čaj, vesele vtipkují se zákazníky. Na první pohled zde panuje pohodová, neřkuli idylická atmosféra. Jako by je společné neštěstí a život v opovržení uzavřel a stmelil do jednoho celku izolovaného od okolního světa. Lásku a rodinu, kterou už zřejmě nikdy nezískají, jako by hledaly už jen mezi sebou. O jejich příběhy v okolním světě nikdo nestojí.
Riva, 22 let: „Pocházím z chudé rodiny. Otec přišel o loď, s kterou rybařil, a neměli jsme z čeho vyžít. Bylo mi sedmnáct, když si pro mne přišel můj nastávající manžel. Rodiče mi ho vybrali bez mého vědomí. Ještě před svatbou mne ale manžel bil, několikrát mě znásilnil, a dokonce mě začal půjčovat kamarádům. Jednou v noci, když už jsem se bála, že mne zase zneužijí, jsem prostě utekla. Domů jsem se ale už vrátit nemohla. Tady je to pro mne menší zlo než to, co jsem zažívala u svého nastávajícího.“
Samira: „Dlouho jsem žila s myšlenkou, že pro nás není místo ani tady na zemi, ani v posmrtném životě. Dívky z Bánia Šanta nesměly být pohřbívány jako ostatní lidé. Společnost nás nepřijímá ani mrtvé. Těla mrtvých žen většinou končila na dně řeky nebo byla spálena za vesnicí. Ale pak jsme se s děvčaty složily a koupily si půdu pro vlastní hřbitov. Cítím se teď mnohem lépe, když vím, že po smrti neskončím na dně řeky.“
Aysha, 24 let: „Nejsem tady ráda. Muži nás často i bijí, chovají se k nám hrubě. Ale nemám jinou možnost. Lidé z města námi pohrdají, domů už se vrátit nemůžu. Nic neumím, ani číst a psát. Nikdy už se neprovdám, nemám žádnou budoucnost.“
Malika, 20 let: „Už od jedenácti jsem pracovala v textilní továrně. Když mi bylo dvanáct, vedoucí naší směny mě zbil a znásilnil. Pak už jsem se bála jít do práce a musela jsem to říct doma. Rodiče mne vyhodili, byla to pro ně potupa. Chvíli jsem žila na ulici a živila se žebráním nebo skládáním cihel a pak jsem se dostala sem.“
Dalia: „Otec zemřel, když mi bylo asi šest. Máma musela tvrdě pracovat jako hospodyně, aby nás uživila. Já jsem se starala o jedenáctiměsíční sestru. Žily jsme v Barisálu a nájem byl drahý, často jsme neměly na jídlo. Začala jsem přemýšlet o tom, že bych si měla najít práci. Našla jsem ji jako hospodyně, bylo mi jedenáct. Zaměstnavatel mne ale bil, dostávala jsem pouze jídlo, ale žádné peníze, hrozně jsem se bála. Po roce jsem utekla a dostala jsem se sem. Doma nevědí, co dělám.“
Anika, 16 let: „Žiji tady odmalička. Máma zemřela na nějakou infekci, když mi bylo jedenáct. Ale ujala se mne teta Nora. Nikoho jiného nemám. Odmalička jsem věděla, že tady budu muset pracovat, nemám na výběr. Ve třinácti jsem měla prvního zákazníka. Jiný život než tady neznám.“
