Ve věku 90 let zemřel v neděli majitel firmy Meopta, válečný veterán Paul Rausnitz. Zveřejňujeme proto rozhovor, který letos v květnu vyšel v Reflexu: Firmě před krachem vrátil lesk a obnovil její slávu. Meopta je dnes prosperující podnik, patří ke světové špičce. Její majitel a válečný veterán Paul Rausnitz si vysloužil přezdívku přerovský Baťa. Letos převzal Cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.
V Meoptě pracuje dva a půl tisíce zaměstnanců. Kolik jich znáte osobně?
Několik set, občas se ale stane, že si okamžitě nevybavím něčí jméno. Podnik dělají jeho zaměstnanci, to je základ všeho.
Pořád vás práce baví?
Když se zajímám, jaké bude počasí, moje paní mi připomene: „Vždyť jsi stejně celý den v Meoptě, tak je jedno, jestli svítí slunce, nebo prší.“ Jeden čas jsem zvažoval, že by bylo praktické mít byt přímo v podniku. Zabývám se detaily, zajímají mě nové stroje, řeším investice, nákupy. Pomalu se ale chystám předat vedení Meopty synovci.
Budete mu radit?
Když se Gerald zeptá, řeknu mu svůj názor, rozhodnutí ale bude na něm – a já ho budu respektovat. Budu samozřejmě sledovat, jak si vede, a budu mu přát hodně štěstí.
Jaké další plány máte vy?
Slíbil jsem Marii, že od devadesáti začnu víc myslet na sebe. Budeme trochu víc cestovat, je na čase. Jste svědek, že to myslím vážně.
Jubileum jste oslavil v březnu. Takže co vás dnes čeká za odpočinkový program? Procházka po Praze, divadlo, koncert?
Odpoledne půjdeme do optiky a večer mám dvě obchodní jednání.
Vždycky vás podnikání takhle pohltilo?
Do New Yorku jsme s rodiči a dvěma staršími bratry připluli 27. května 1946 a už o dva týdny později jsme založili firmu WEPRA. Tatínek pojmenoval podnik po Walterovi, Egonovi a mně. Na otázku, jaký je jeho vstupní kapitál, odpověděl: „Tři milióny dolarů.“ Myslel to obrazně, mínil tím své tři syny. Podnikatelského ducha jsme zdědili po mamince. Otec byl lékař. V Jablonci nad Nisou, kde jsem do jedenácti let vyrůstal, léčil často zadarmo. Maminka začala po válce obchodovat s bižuterií.
Odkud rodiče pocházeli?
Tatínek, Julius Rausnitz, se narodil na Slovensku. Když mu byly dva roky, jeho rodina se přestěhovala do Jablonce nad Nisou. Maminka Eleonora je z polského města Bielsko-Biała (Bílsko-Bělá). Její strýček žil v Jablonci, kde se rodiče o prázdninách seznámili. Svatbu měli v Praze, brali se v jedenadvacátém roce.
Doma se mluvilo česky?
Německy. V Jablonci snad ani nebyla česká škola. Česky jsme se s Egonem naučili až na táboře u Tábora, kam nás rodiče poslali v sedmatřicátém roce. Vzpomínám si, že jsem uměl česky jen pár slov, ale s kuchařkami jsem se hned nějak domluvil, chutnaly mi rohlíky s máslem. Moje táborové číslo bylo 44, měl jsem je vyšité na oblečení. Děti se učí rychle, za tři týdny jsem už česky rozuměl. V Československu se mluvilo česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, ukrajinsky, ale nikomu nepřišlo, že by kvůli jazyku, který používá, měl patřit k jiné zemi, to až Hitler začal agitovat… Na pohřeb Tomáše Garrigua Masaryka v září 1937 celá naše rodina jela ve čtyři hodiny ráno z Jablonce, abychom v Praze byli včas. Stáli jsme na Václavském náměstí a viděli smuteční průvod.
Uvědomovali jste si nebezpečí, které Židům hrozí?
Slyšeli jsme v rádiu, jak Hitler vykřikuje, že zničí evropské Židy. Tatínek jeho výhrůžky nebral na lehkou váhu. Po Mnichovu jsme museli odejít z Jablonce nad Nisou. Šli jsme do Turnova a pak do Prahy. Byli jsme s Egonem na Wintonově seznamu, ale tatínek nakonec rozhodl, že rodina zůstane spolu. Snažil se získat víza do Spojených států. Po okupaci jsme na vyřízení žádosti chtěli počkat v Polsku. V létě 1939 se tatínek s Walterem pokusili přejít hranici jako první. Zadrželi je a uvěznili v Ostravě. Mě s Egonem taky chytli a dali do stejné věznice. Když nás tatínek uviděl na vězeňském dvorku, domníval se, že jsme dostali povolení k návštěvě. Maminka docílila toho, že nás propustili a potom i s dalšími zadrženými odvezli nákladním vozem k polské hranici a nechali svému osudu. Jak šéfa gestapa přesvědčila, nevím, zřejmě argumentovala také tím, že máme v Polsku příbuzné. Byla naděje, že z Krakova budeme moci odjet do Ameriky, čekali jsme na víza, jenomže vypukla válka…
Kam jste se tedy v září 1939 vydali?
Dostali jsme se na Ukrajinu, kde tatínek dva roky působil jako vesnický lékař. Egon a já jsme chodili do školy, Walter pracoval v kamenolomu. Když Německo napadlo Sovětský svaz, Rusové naložili stroje do vagónů a odvezli je do vnitrozemí, my se směli evakuovat také. Z Kyjeva jsme posléze odjeli do Voroněže, pak do Taškentu a ještě dál, do Čardžou v Turkmenistánu. Tam bylo nejhůř. Nebylo jídlo, byli jsme nemocní, prodělali tyfovou nákazu. V novinách jsme si ve dvaačtyřicátém přečetli, že se v Buzuluku formuje československá armáda. Jeden náš známý – student – zrovna jel do Moskvy. Věděli jsme, že jeho vlak staví v Buzuluku. Vzal s sebou náš dopis a předal ho na nádraží v Buzuluku československé hlídce. Psali jsme, že jsme čeští občané a hlásíme se do armády. Zanedlouho nám přišel od Svobody telegram, že se máme dostavit. Telegram jsme donesli na ruský vojenský štáb a oni nám vystavili lístky na vlak.
Kolik vám bylo, když jste vstoupil do armády?
Čtrnáct let. Víc než polovina československých vojáků v Buzuluku měla židovský původ. Považoval jsem za svou povinnost, že budu za Československo bojovat. Ještě mám schovanou vojenskou knížku s podpisem generála Svobody. Tehdy jsme ho měli rádi, vypadal sympaticky, majestátně, ale ukázalo se, že jeho kariéra mu byla víc než celá republika. Generála Píky a dalších vojáků se po Únoru nezastal, přitom měl velký vliv. Asi se bál…
Co jste jako čtrnáctiletý odvedenec v Buzuluku dělal?
Nosil jsem poštu, dělal spojku, potom řidiče. Přímých bojů jsem se neúčastnil. Tatínek byl vojenský lékař a maminka zdravotnice. Můj nejstarší bratr Walter bojoval na frontě, utrpěl zranění u Bílé Cerekve. Několik měsíců jsme o něm neměli žádnou zprávu. Z lazaretu jel za námi do Buzuluku, ale to už jsme tam nebyli, přesunuli jsme se s 2. československou paradesantní brigádou do výcvikového střediska v Jefremově, odkud byli vojáci vysláni na pomoc Slovenskému národnímu povstání.
Kde vás zastihl konec války?
Ve slovenském Martině. Celou válku jsme vzpomínali na domov, doufali jsme, že se vrátíme do Jablonce, a nenapadlo nás, že za rok odjedeme z Československa znovu.
Odešli jste už na jaře 1946.
V Sovětském svazu jsme si nemohli nevšimnout, jak se chovají komunisté. Třeba když se na poslední chvíli zrušila návštěva prezidenta Beneše v Buzuluku. Přitom se už vše chystalo, dorazil vagón s jídlem, nádobím, stříbrnými příbory… Můj otec považoval za velké varování, že nám Sověti vzali kus území. Už na konci června 1945 byla podepsaná smlouva mezi Československem a Sovětským svazem o odstoupení Podkarpatské Rusi. Bylo mu jasné, že tím to nekončí, nýbrž teprve začíná. Říkal: „Němci nám taky nejdřív sebrali Sudety, Rusové nám berou Podkarpatskou Rus.“ Proto tatínek odchod do Ameriky neodkládal. Měl jsem jet do Československa obchodně v roce 1948, tatínek mě však nabádal, ať raději počkám… Naštěstí jsem ho poslechl. Do Československa jsem přijel až po Listopadu.
Sledovali jste, co se děje v Československu?
Samozřejmě. Politické procesy, krátké nadechnutí na jaře 1968, srpnová invaze, Jan Palach, normalizace… Padal na nás smutek, ale na stýskání nebylo kdy, pracovali jsme víc než dvanáct hodin denně.
Česky jste v emigraci nezapomněl.
Moc příležitostí hovořit česky nebylo. Můj rodný jazyk je němčina, takže jsem mluvil německy nebo anglicky. Češtinu jsem používal v dobrých českých restauracích, které byly v New Yorku. Chodíval jsem rád k Vašatovi. Tak dobrou kachnu, jakou tam podávali, nenajdete ani dneska v Praze. Jaroslav Vašata byl vynikající restauratér, než v roce čtyřicet osm odešel do emigrace, měl v pronájmu restauraci v Obecním domě.
Jak jste začali podnikat s rodinou Swarovských?
Když náš jablonecký obchod s bižuterií komunisté po osmačtyřicátém znárodnili, hledali jsme jiného dodavatele broušeného křišťálu. Zakladatel firmy Daniel Swarovski se narodil v Jiřetíně pod Bukovou, pár kilometrů od Jablonce, jeho příbuzní patřili mezi tatínkovy pacienty. Svět je malý. Spolupracovali jsme spolu dvaapadesát let. Bratři pak šli do důchodu a naši firmu jsme Swarovským prodali.
Vy jste si ale místo odpočinku vybral velké dobrodružství. Splatil jste dluhy Meopty, zachránil ji od konkursu.
Můj kamarád mi doporučil, ať si ty peníze vyfotím, že už je nikdy neuvidím. Další známý z dceřiné společnosti Meopta-optika, kterou jsem koupil v privatizaci na začátku devadesátých let, mě upozorňoval na to, kolik mi je let. Tvrdil, že kdyby byl na mém místě, užíval by si na Floridě a do ničeho takového by se v žádném případě nepouštěl.
Vás prý zase udivuje, když chce někdo jít do důchodu. Prý jste jednomu kolegovi řekl: „Vždyť je ti teprve šedesát osm.“
Práce je můj život. Znáte přece Čapkovo „Když nemám co dělat, pracuji“. V Meoptě jsem začínal ve třiašedesáti. Vedli jsme firmu s bratry, ale chtěl jsem něco dokázat i sám a taky jsem si přál něco za sebou zanechat tady, něčím prospět naší zemi. Žil jsem desítky let v Americe, moje srdce však zůstalo v Československu. Hned po Listopadu jsem navštívil firmy s optickou technikou v Bulharsku, Rumunsku, Polsku, jenomže přerovská Meopta byla láska na první pohled. Po devadesátém roce se Meopta rozdělila na dceřiné společnosti, já privatizoval Meoptu-optiku. Od nového tisíciletí je to zase jedna společnost.
Přemýšlel jste nad tím, jestli se vám vaše investice vrátí?
Přemýšlel jsem o tom, co udělat, aby byla Meopta úspěšná. Podařilo se. Meopta má široké portfolio. Vyrábíme například lékařské přístroje, optomechanické a optoelektrické sestavy, přístroje pro noční vidění, optické prvky pro letecký průmysl a komponenty pro kontrolní systémy při výrobě polovodičů. Máme vlastní vývojovou základnu. V zobrazovacích metodách je stále prostor pro zdokonalení. Přes deset let spolupracujeme s českou biatlonovou reprezentací, trenéři například používají spektiv, jenž se vyvíjel přímo pro jejich práci. O sportovní optiku, dalekohledy, puškohledy je velký zájem ve Spojených státech. Sofistikované průmyslové aplikace vyvážíme do Izraele, Rakouska, Německa, Švýcarska. Můj synovec Gerald říká, že pochopil rčení „zlaté české ručičky“.
Před šedesáti lety získala Meopta na výstavě Expo v Bruselu zlatou medaili Grand Prix za kinoprojektor Meopton 3-4…
Meoptu proslavila výroba optické, fotografické a filmové techniky. Ve své době byla jedním z největších výrobců zvětšovacích přístrojů na světě a jediným výrobcem kinoprojektorů ve střední a východní Evropě. Fotoaparáty Flexaret byly také velmi oblíbené. Jejich výroba byla ale ukončena v sedmdesátých letech, kdy se Meopta soustředila na vojenské zakázky pro armády Varšavské smlouvy. Máme muzeum, kde jsou vystaveny výrobky z bohaté firemní historie. Firma Optikotechna vznikla v roce 1933 v Přerově. Tehdy také doktor Mazurek zkonstruoval první československý zvětšovací objektiv. V roce 1946 dostal podnik název Meopta.
Každý rok v květnu pořádáte pietní vzpomínku věnovanou zaměstnancům Meopty, kteří zahynuli během druhé světové války.
Lidé by měli znát historii. Kdybyste se někoho na ulici zeptala, jestli ví, kdo byl Konrad Henlein, co znamenala mnichovská dohoda, je možné, že na vás bude koukat jak zjara. České republice se nyní velmi daří, je ovšem důležité nezapomínat na minulost a vzít si z ní ponaučení, aby se neopakovala. Dodnes mě bolí, že národ ztratil tolik let za německé okupace a po roce 1948.
Jste držitelem Medaile Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Na Hrad jste si pro vyznamenání došel ve vojenské uniformě.
Vůbec mě nenapadlo jít v obleku. Ve čtrnácti jsem v Buzuluku vstoupil do armády, jsem válečný veterán. Jsem na to hrdý. Nic slavnostnějšího jsem si obléknout nemohl. Tentokrát jsem ale uniformu nechal doma.
V Americe? V Přerově?
Doma jsem teď v Brně.
