Když osmanská říše 17. května 1853 odmítla požadavek Ruska, aby ho uznala jako ochránce práv pravoslavné církve, přistoupil car Mikuláš I. k silovému řešení sporu. Na vpád osmdesátitisícové armády pod velením knížete Gorčakova do podunajských knížectví reagovalo Turecko vyhlášením války carské říši 4. října. V Bitvě u Sinopu 30. listopadu zničilo ruské loďstvo pod velením viceadmirála Nachimova to turecké. Touto bitvou začala Krymská válka.
Zničení tureckého loďstva, jež se stalo poslední velkou vítěznou bitvou v historii ruského námořnictva, popudilo Francii a Británii natolik, že vyslaly do Černého moře vlastní lodě.
Sedmadvacátého března 1854 Francie a 28. Británie vyhlásily Rusku válku. Pod nátlakem velmocí, k němuž se připojilo i Rakousko, maršál Paskevič 8. srpna podunajská knížectví vyklidil. Moldavsko a Valašsko (v Rumunsku - pozn. red.) vzápětí obsadili Rakušané.
Stav ozbrojených sil
V dubnu 1854 čítala ruská pravidelná vojska 27 750 generálů a důstojníků a 1 124 000 vojáků, nepravidelná 3650 důstojníků a 242 000 vojáků. Armáda v poli měla 702 000 bojovníků. Na Západě však ruským úředním číslům nevěřili. Náčelník hlavního štábu rakouské armády generál Hess oznámil na podzim 1854, že Rusko má na celém území armádu o síle 820 000 mužů a 2300 děl. Armádu tvořilo 14 sborů a polní dělostřelectvo 106 pěších a 29 jízdních baterií. Zbraně s rýhovanými hlavněmi (štucery) tvořily v pěchotě pouze 4,3 procenta.Francouzská armáda čítala 570 000 mužů, britská 162 000 včetně 29 000 sloužících u Východoindické společnosti a turecká podle Divanu (osmanské státní rady) 540 000 (podle Britů však nanejvýš čtvrt miliónu). Krymské války se zúčastnilo mj. 4500 vojáků 1. a 2. pluku cizinecké legie, které ztratily 444 padlé (25 důstojníků včetně plukovníka Viénota při obléhání Sevastopolu, 32 poddůstojníků a 387 příslušníků mužstva).Podle francouzských oficiálních zdrojů měla Británie roku 1852 70 řadových a 150 parních lodí a 63 fregat, země galského kohouta 25 řadových a 108 parních lodí a 38 fregat, Sardinsko-piemontské království jednu řadovou a tři parní lodi a osm fregat, kdežto Rusko sice 43 řadových lodí a 48 fregat, ale parních jenom čtyřiadvacet.
Útok lehké kavalérie
V září 1854 se na Krymu vylodily čtyři francouzské divize (28 000 vojáků se 68 děly), pět britských (27 000 vojáků s 54 děly) a jedna turecká (7000 vojáků s 12 děly), celkem tedy 62 000 mužů se 134 děly, jimž čelilo 33 000 Rusů. Vítězství na řece Almě 20. září, kde proti 56 000 spojeneckých vojáků se 126 děly stálo 36 400 ruských se 106 děly, otevřelo spojencům za cenu 422 padlých a 2140 raněných a nezvěstných proti 1807 padlým, 2820 raněným a 1082 zajatým Rusům cestu na mohutnou pevnost Sevastopol.
Po šestidenním ostřelování z moře začal 22. října první útok. Obléhání se protáhlo na jedenáct měsíců. Pokusy knížete Menšikova vyprostit pevnost ze sevření selhaly v bitvách u Balaklavy 25. října a Inkermanu 5. listopadu 1854.
Krvavá lázeň u Balaklavy
Bitva u Balaklavy sehrála osobitou roli v britských dějinách. Na rozkaz lorda Lucana vedl lord Cardigan do sebevražedného útoku 673 mužů lehké brigády, avšak místo zteče ustupujícího ruského dělostřelectva kavalérii omylem vyslali proti baterii, která stála ve svých obranných pozicích připravena k palbě a měla skvělý výhled na celé bojiště.
Během krvavé lázně v několika minutách 118 příslušníků lehké brigády padlo, 127 utrpělo zranění a zhruba 60 skončilo v ruském zajetí. Francouzský generál Bosquet, jenž to z pahorků sledoval, zamumlal: „C’est magnifique, mais ce n’est pas la guerre.“ (Je to nádherné, ale není to válka.) Britové sice hrdě citují tento kompliment, ale opomíjejí druhou, podstatnější část Bosquetova postřehu: „C’est de la folie.“ (Je to bláznovství.)
Anglický romantický básník lord Alfred Tennyson zvěčnil toto hrdinství v poémě Útok lehké kavalérie a pod stejným názvem byly v naší distribuci uvedeny rovněž dva filmy: Curtisův z roku 1936 s Errolem Flynnem v hlavní roli a Richardsonův z roku 1968 s Trevorem Howardem, Davidem Hemmingsem a Vanessou Redgraveovou.
Město ruské slávy
Obraně Sevastopolu veleli Kornilov a Nachimov a po jejich smrti generál Osten-Sacken, vrchním velitelem obléhatelů posílených tureckým kontingentem a po vyhlášení války Rusku Sardinsko-piemontským královstvím 26. ledna 1855 také vojsky této monarchie byl francouzský maršál Canrobert a po něm generál Pélissier. Když spojenecká vojska po 349 dnech 8. září 1855 pevnost, v níž mladý hrabě Lev Nikolajevič Tolstoj čerpal námět pro své Sevastopolské povídky, dobyla, našla jen hromadu sutin.
Na sevastopolských hřbitovech je pochováno 127 583 obránců pevnosti. Zbývajících 24 lodí Černomořského loďstva (podle Bojového letopisu ruského loďstva pětašedesát) potopily vlastní posádky. O urputnosti bojů svědčí fakt, že v nich padli tři ruští viceadmirálové, kontradmirál Timofejev, tři generálmajoři, dva francouzští divizní a sedm brigádních generálů a britský generálmajor Sir Campbell.
Rusko přijímá mírové podmínky
Car Mikuláš I., zvaný „četník Evropy“, se pádu Sevastopolu nedožil, jelikož 2. března 1855 zemřel. Postavení Ruska po pádu Sevastopolu vylepšilo dobytí turecké pevnosti Kars Kavkazskou armádou generála Muravjova 29. září 1855, přičemž Turci ztratili z 10 000 mužů 1200, zatímco Rusové z pětadvaceti tisíc 7478. Když hrozilo, že do krymské války vstoupí i Rakousko, nový car Alexandr II. přijal 10. ledna 1856 ultimátum západních mocností.
Třicátého března 1856 podepsali zástupci spojenecké koalice – Spojeného království, Francouzského císařství, Tureckého sultanátu a Sardinsko-piemontského království – na kongresu v Paříži mírovou smlouvu s poraženou Ruskou říší, jež musela souhlasit s neutralizací Černého moře, vzdát se ústí Dunaje, jižní Besarábie a zakavkazského Karsu. Její nároky na protektorát nad křesťanskými obyvateli osmanské říše nahradil společný protektorát evropských velmocí, zaručujících územní celistvost Turecka. Moldavské a Valašské knížectví obdržely garance velmocí (za francouzské podpory došlo k jejich sjednocení a roku 1866 ke vzniku Rumunského knížectví). Černomořské klauzule ovšem Rusko v roce 1870 zrušilo.
Šlendrián a otřesné hygienické podmínky
Krymská válka, zvaná též východní nebo ruská, ukázala kolosální šlendrián v ruské armádě, kde docházelo k rozkrádání zásob určených pro Sevastopol. Hrubé nedostatky se ovšem projevily též na straně spojenců.
Britská armáda se vylodila na Krymu bez týlového zabezpečení a lékařské služby, vojáci trpěli podvýživou a houfně umírali na nemoci, které jich skosily mnohem víc než ruská palba. Příšerné podmínky v kasárenské nemocnici ve Skadru natolik otřásly zdravotní sestrou Florence Nightingalovou, že na ně obrátila pozornost britské veřejnosti, proslula jako průkopnice péče o nemocné a nemocniční hygieny a roku 1860 založila v Londýně první školu pro ošetřovatelky.
Čtvrtá nejnákladnější válka podle počtu obětí
Ačkoli je krymská válka prvním velkým konfliktem, o němž existují oficiální souhrnné informace, údaje se přesto značně liší, a to především u Ruska a Turecka. Ir Michael George Mulhall ve svém Statistickém slovníku odhadoval úhrn padlých a zemřelých na 609 797, hlavní lékař francouzské armády v krymské válce Jean Charles Chenu ve svém díle O úmrtnosti v armádě na 784 991, a Velká sovětská encyklopedie dokonce na více než milión, z toho 522 110 Rusů a téměř 400 000 Turků, což je přemrštěné, kdežto známý sovětský demograf Boris Cezarevič Urlanis ve svém díle Války a evropské obyvatelstvo „jen“ na 309 000.
Obrovské rozdíly týkající se ruských ztrát vznikly proto, že mezi zemřelými na nemoci jsou započítáni všichni příslušníci 888tisícové zmobilizované carské armády, a ne jen přímí účastníci krymské války. Ta se počtem obětí v období mezi bitvami u Waterloo (červen 1815) a na Marně (září 1914) podle amerického historika Micheala Clodfeltera se 615 378 mrtvými, z nichž jen 118 895 zahynulo v boji, řadila na čtvrté místo po povstání tchajpchingů v Číně, americké občanské válce Severu proti Jihu a paraguayské válce Trojí aliance.
Rusko, čítající v roce 1854 62 miliónů obyvatel, nasadilo v krymské válce 324 478 vojáků, z nichž 35 671 padlo, 37 454 podlehlo zraněním a 376 890 nemocem (do tohoto počtu jsou ovšem započítány i osoby války se neúčastnící), celkem tedy 450 015 mrtvých a 81 247 raněných.
Francie s 35 400 000 obyvateli (v roce 1856) poslala do krymské války 309 268 vojáků, z nichž podle Pojednání o vojenské hygieně francouzského lékaře Georgese-Augusta Morache 8490 padlo, 11 750 zemřelo na zranění a 75 375 na nemoci, úhrnem tudíž zahynulo 95 615 osob. Zranění utrpělo 39 818 vojáků.
Ztráty
Spojené království Velké Británie a Irska, čítající roku 1854 27 452 000 obyvatel, nasadilo 97 864 vojáků, z nichž padlo jen 2755, ale 1847 zemřelo na zranění a 17 580 na nemoci. Celkem tedy Britové odepsali 22 182 mrtvých. K nim je nutno připočítat podle Pojednání o nemocech a epidemiích pracovníka Pasteurova ústavu Alphonse Charlese Laverana 2484 mimořádných událostí, z nichž 532 skončilo smrtelně a 20 osob spáchalo sebevraždu. Zranění utrpělo 18 283 vojáků. Nejvyšší britské vyznamenání za statečnost – Viktoriin kříž, zřízený 29. ledna 1856 – obdrželo 111 osob.
Turecko s 35 milióny obyvatel (v roce 1856) nasadilo 230 000 vojáků, z nichž 10 100 padlo, 10 800 podlehlo zraněním a 24 500 nemocem, takže mělo celkem 45 400 mrtvých.
Sardinsko-piemontské království, mající roku 1850 pět miliónů obyvatel, poslalo do krymské války 21 000 vojáků, z nichž pouze 12 padlo, 16 zemřelo na zranění a 2166 na nemoci, takže počet mrtvých dosáhl 2194 a raněných 167.
