Poslanci STAN v čele s Petrem Gazdíkem vyhlásili válku prohnilému pragocentrismu. Přišli totiž s nápadem, aby se třiadvacet centrálních úřadů s celkem pěti tisíci úředníky přestěhovalo do krajských měst. Takže například Nejvyšší kontrolní úřad by měl napříště sídlit v Olomouci, České Budějovice by pro změnu obšťastnil Úřad na ochranu osobních údajů. A zdůvodnění? V krajích se méně bere, takže by se ušetřilo na platech, a to, co by nakonec dostali, by úředníci utratili v novém regionálním působišti. Nad logikou tohoto bizarního návrhu zůstává rozum stát.
Člověk nemusí být zrovna matematické eso, aby si spočítal, že pokud se peníze utratí v regionech, budou pro změnu chybět hlavnímu městu, takže nakonec nula od nuly pojde.
Těžko si lze navíc představit, že se dosavadní zaměstnanci pohrnou stěhovat nebo dojíždět přes půl republiky, aby brali menší plat než doposud. Nemluvě o tom, že platy jsou dány tabulkově a není tedy jasné, proč by měl brát úředník na stejné pozici najednou o pět tisíc méně jenom proto, že jeho pracoviště už nebude v hlavním městě. Další problém může nastat i při hledání místních adeptů na místa za Pražany, kteří by se na dojíždění za nižší vykašlali. I pokud by se nakonec noví uchazeči našli, masivní jednorázová výměna může na určitou dobu zcela paralyzovat chod daného úřadu. Ostatně v Estonsku, jehož příkladem se poslanci inspirovali, z tisícovky úředníků se jich z Tallinnu do regionů přestěhovala pouhá čtvrtina.
To, že absolutní většina státních úřadů sídlí v hlavním městě, není nějaký rozmar nepřejících Pražanů, ale logickým důsledkem toho, že Praha je přirozeným geografickým centrem České republiky. Odevšad je do ní přibližně stejně daleko a její centrální poloze odpovídají i páteřní dopravní komunikace. Po realizaci nápadu Starostů by naopak musela nemalá část občanů jezdit za vyřízením svých záležitostí i přes celou republiku a stihnout návštěvy dvou úřadů za den by bylo časově nemožné pro kohokoli. I kvůli komunikaci s dalšími úřady, vládou, parlamentem by stejně nakonec v hlavním městě muselo zůstat nějaké detašované pracoviště, jako je to v případě Energetického regulačního úřadu či Úřadu na ochranu hospodářské soutěže.
Sporné rovněž je, zda by možným přínosem byly úspory na nájemném, které by podle poslanců z hnutí STAN mohly být v řádech desítek milionů korun ročně. Nájmy jsou sice v Praze vyšší, ale lze předpokládat, že naprostá většina státních úřadů sídlí v budovách patřících státu, takže nájemné je nakonec stejně příjmem státního rozpočtu. Stejných úspor na nájemném by se ovšem dalo docílit i uvolněním, případně prodejem současných sídel, pokud se nacházejí v exponovaných lokalitách v centru Prahy, a přestěhováním na její okraje. S touto variantu ostatně už kdysi přišel ministr průmyslu a obchodu v Topolánkově vládě Martin Říman, pak ale vláda padla a od té doby s podobným nápadem nikdo nepřišel.
Hlavním problémem ale není to, kde který úřad sídlí, ale počet úředníků, který navíc každý rok bobtná, a počet státních úřadů, jejichž činnost se často dubluje. Kdyby Starostové přišli s nějakým reálným plánem, jak počet státních úředníků i úřadů snížit, člověk by jim i zatleskal. Jejich současný návrh ale není nic jiného než populistické plácnutí do vody, které by ve skutečnosti žádný pozitivní efekt nepřineslo. Se stejnou vážností mohou navrhnout, aby se sněmovna přestěhovala do Gazdíkovy Suché Lozi. Mohla by rokovat na tamní radnici. Určitě by se také ušetřilo.
Autor je redaktorem webu Česká justice
