V roce 1795 vymazalo třetí dělení Polska Rzeczpospolitou z mapy Evropy na dlouhých 123 let. Rozdělily si ji mezi sebe tři monarchie: carské Rusko, Rakousko a Pruské království.
Krátkou naději na obnovení nezávislosti vdechl Polákům v letech 1796 až 1815 Napoleon, který po porážce Pruska založil Varšavské velkovévodství. Polské legie bojovaly po jeho boku s velkou odvahou a kníže Józef Poniatowski to dotáhl až na maršála Francie, ale vídeňský kongres učinil tužbám Poláků nadlouho konec. Vzniklo sice Polské království, zvané Kongresovka, jenže funkci krále zastával ruský car. O tomto období se někdy mluví jako o čtvrtém dělení Polska.
Nepoddajní Poláci
Je příznačné, že ze všech tří záborů panovaly relativně nejpříznivější podmínky v rakouském, kde se rozvíjela polská kultura, a nejhorší v ruském. Proti carské nadvládě také vzdorovití Poláci povstali v listopadu 1830 a v lednu 1863, jenže obě povstání carská moc utopila v krvi. Hluboce zakořeněná nenávist Poláků vůči mnohem početnějšímu slovanskému národu, táhnoucí se již od dob Bohdana Chmelnyckého, tak dostala nový impuls a přetrvává dodnes.
Nedílnou součástí odporu proti utlačovatelům se stala katolická církev jako hráz proti ruskému pravoslaví a prušáckému protestantismu. Mimo jiné i proto má dodnes takovou podporu ve společnosti.
Poláci se stali mistry ve vynalézání nejrůznějších forem odporu. Neváhali povstat se zbraní v ruce do předem prohraných bitev a získali si pověst nepoddajného národa, milujícího nade vše svobodu.
Konečně nezávislost!
Po vypuknutí první světové války proti sobě Poláci nezřídka bojovali, neboť sloužili v armádách tří států, jež je porobily. Polským legiím v rakousko-uherské armádě velel budoucí maršál a jeden z architektů „zázraku na Visle“ v roce 1920, Józef Piłsudski.
Ve stejný den, kdy Velká válka skončila – 11. listopadu 1918 –, byla vyhlášena nezávislá Polská republika. Poválečné mírové smlouvy jí přiřkly proslulý gdaňský koridor a nejbohatší část Slezska, což jí nemohli zapomenout Němci. Dohodové mocnosti však nedospěly ke konsensu ohledně východních polských hranic; projekt britského ministra zahraničí lorda Curzona nebyl přijat jednomyslně. Poláci se za podpory francouzského poradce generála Maxima Weyganda rozhodli vydobýt si území na východě silou a zmocnili se rozsáhlých území v Bělorusku, na Ukrajině a obsadili i litevské Vilno (dnešní Vilnius). Podle Antoniho Czubińského si boje o stanovení východních hranic Rzeczypospolité vyžádaly na polské straně životy 103 000 lidí. V poválečném obnoveném Polsku tak Poláci tvořili jen dvě třetiny obyvatelstva.
Druhá světová válka
Nevyřešená národnostní otázka vyústila za druhé světové války v masakry na Volyni, prováděné jak Ukrajinci, kteří povraždili, často obludným způsobem, 80 000 až 100 000 Poláků, a v mnohem menší míře jako odveta také Poláky, již zmasakrovali odhadem 10 000 až 15 000 Ukrajinců.
V květnu 1926 provedl Piłsudski státní převrat a postupně zavedl program „sanace“, tj. ozdravení státu. V roce 1932 uzavřelo Polsko pakt o neútočení se Sovětským svazem a v lednu 1934 s nacistickým Německem, ale v březnu 1939 nastolil říšský kancléř Adolf Hitler otázku Gdaňska a koridoru. Prvního září 1939 třetí říše svého souseda napadla, následována o šestnáct dní později Rudou armádou, a Poláci museli znovu za svobodu tvrdě bojovat. Tentokrát je šest let druhé světové války stálo mnohonásobně víc životů než 123 let okupace třemi mocnostmi. Podle odhadů Ústavu národní paměti zveřejněných roku 2009 zahynulo 5 620 000 až 5 820 000 obyvatel Rzeczypospolité. Takové hrůzy Polsko dosud nezažilo.
