V jedenáct hodin jedenáctého dne jedenáctého měsíce roku 1918 vstoupilo v platnost příměří podepsané Němci v Compiègneském lese. Zbraně konečně utichly a svět vyčerpaný bezprecedentním krveprolitím s nadějí hleděl do budoucnosti v dobré, i když, jak se záhy ukázalo, naivní víře, že podobná jatka se už nikdy nebudou opakovat a státníci se poučili. Nastal čas hořkého bilancování.
Francouzi ztratili ve vítězném roce 1918 na západní frontě (pro ně to ovšem byla fronta severovýchodní) celkem 1 015 000 vojáků nepočítaje důstojníky, 440 tanků a 390 letounů. Britské impérium tu zaznamenalo ztrátu 952 981 osob včetně 162 613 mrtvých a 189 010 zajatých, 981 děl, 819 tanků a podle knihy Trevora Henshawa Nebe bylo jejich bojištěm 2814 letadel (jiný zdroj uvádí jen 1215). Američané přišli o 278 875 vojáků, z toho 4283 zajatců, a 357 letounů, Belgičané o 30 000 osob a Italové o 14 658.
Ústřední mocnosti sice měly menší ztráty, ale válku stejně prohrály
Pro Němce se rok 1918 na západní frontě stal stejně jako pro Brity nejnákladnějším, co se týče obětí na lidech i materiálu. Odepsali úhrnem 1 498 138 vojáků včetně 206 359 zemřelých v boji, k nimž je třeba připočítat 1244 letadel.
Ačkoli pro rakousko-uherskou armádu se po zhroucení Ruska stala nejdůležitější jihozápadní (italská fronta), habsburská monarchie vyslala své síly i na západní frontu, aby podpořila svého mnohem zdatnějšího, mocnějšího a všestranně úspěšnějšího spojence. V roce 1918 zde ztratily 779 padlých, 5403 nezvěstné, 2139 raněných a 10 194 nemocných.
Piják Churchill v hodnocení zachoval střízlivost
Zatímco mnozí dohodoví politici a generálové se chvástali, jak to těm skopčákům nandali, tak bystrý pozorovatel, jakým byl nepochybně Winston Leonard Spencer Churchill, zaujal výrazně skeptický postoj, který vyjádřil ve své Světové krizi, jež vyšla i v češtině. Stojí za to z ní citovat:
Britské ministerstvo války uveřejnilo v březnu 1922 Statistiku vojenského úsilí Britského impéria za Velké války. V jedné části této obsažné kompilace jsou zaznamenána poměrná čísla britských a německých ztrát na britském úseku západní fronty od února 1915 včetně do října 1918. Britské údaje jsou vybrány z úředních dokladů ministerstva války. Německé údaje jsou vzaty z postupimského Říšského archívu. Výsledek výpočtů je tenhle: Úhrnný počet ztrát britských důstojníků je 115 741 a německých 47 256. Úhrn ostatních britských ztrát je 2 325 932 a německých 1 633 140. Poměr britských ztrát mezi důstojníky k německým je tedy pět ku dvěma a ostatních ztrát tři ku dvěma.
Dále Churchill pokračuje, tentokrát se zaměřením na francouzské spojence, a ani tady neshledává důvody k jásotu:
Odvoďme nyní z těchto číslic náležité závěry. Zdá se mi, že je dostatečně neocenily ani nejodbornější kruhy. Konstatuji je v nejprostší formě:
Po dobu celé války neměli Němci v žádné fázi bojů větší ztráty než Francouzi, s nimiž bojovali, ale častokrát jim způsobili ztráty dvojnásobné.V žádném z období, do nichž francouzští odborníci rozdělují boje, neměli Francouzi výhodu v padlých, zajatých a raněných. Nechť byli v obraně, nebo v útoku, výsledek byl vždy stejný. Ať při ohromném počátečním vpádu do Francie, nebo za německé ofenzívy u Verdunu, nebo ve velikých francouzských útocích na německou frontu, anebo v dlouhých obdobích zákopové války, vždy bylo potřeba krve půldruhého až dvou Francouzů, aby způsobili podobnou ztrátu jednomu Němci.
Druhý fakt, který vyplývá z tabulek (pro jejich rozsáhlost je nepřetiskujeme, ale je z nich jasné, že podle Churchillových výpočtů ztratili Spojenci na západní frontě 8 127 000 vojáků proti 5 480 000 německým – pozn. J. Š.), je tenhle:
Za žádné britské ofenzívy nebyly britské ztráty proti německým menší než v poměru tři ku dvěma a často byly i dvojnásobné nežli ztráty německé.
Srovnáváme-li však úsilí Francouzů proti Němcům s úsilím britským na západní frontě, shledáváme, že Francouzi utrpěli ve všech fázích války, nehledě k druhu operací, vždycky těžší ztráty než Němci, kdežto Britové utrpěli sice větší ztráty než nepřítel při všech svých ofenzívách, způsobili mu však větší ztráty, než měli sami, kdykoli byli sami od Němců napadeni (překladatel V. J. Hauner správně upozornil, že to neplatí pro druhou bitvu u Yprů, kde napadení Britové ztratili 119 557 mužů, ale útočící Němci jen 43 086 – pozn. J. Š.).
Legenda o ráně dýkou do zad
Právě nesporně velmi vysoké profesionální kvality německého velitelského sboru i mužstva vedly krátce po prohrané válce ke zrodu legendy, že „v poli neporažené německé armádě vrazili dýku do zad socani a Židi“. Lze přitom doložit, že německá armáda už dál nemohla bojovat s nadějí na dosažení příznivého zvratu. Zmobilizovala 13 250 000 vojáků, což představovalo víc než pětinu veškeré populace, a ocitla se u konce s dechem.
Ve druhé světové válce utrpěla tak drtivou porážku a třetí říše byla natolik rozbitá napadrť, že se žádná nová Dolchstoßlegende už naštěstí nezrodila.
