Mizení voličů ČSSD je stejně intenzivní jako nevratná ztráta vod Aralského jezera, způsobená v honbě za vítězstvím marxismu-leninismu. Strana se zoufale snaží nalézt příčiny tohoto jevu i řešení a diskuze jsou vedeny hlavně kolem hledání krysaře, který by vyvedl zastydlý socialismus přelomu 19. a 20. století ze zapomnění a vzdálil stranu zítřejší bezpodmínečné kapitulaci jejím dnešním spojencům. Poslední událostí krize strany je rezignace prvního místopředsedy Zimoly. Proč ale socanům doopravdy mizejí voliči?
Volání po vůdci sexappealu George Clooneyho, jež zvýší straně rating, se po každém vnitrostranickém castingu ocitá v rovině zábavného pořadu TV Barrandov. Problém je totiž při pohledu do historie socdem jasně v samotných kořenech jejího vzniku.
Jako počasí v konverzaci anglické vyšší třídy konce 19. století, tak je v českých politických kruzích současnou konstantou téma krize tzv. tradičních politických stran. Je s podivem, že tuto floskuli užívají jak tzv. nová hnutí, tak i ony strany. Jsou za ně přitom považovány formace staré maximálně sedmadvacet lety z lidového hnutí, z něhož vznikly i dnešní nesystémové opoziční formace. Výjimkou jsou KDU-ČSL, subjekt sice nijak oslňující, ale trvalé hodnoty 6 až 10 procent voličů. Tradice i kontinuita KSČM a ČSSD je diskutabilní, pokud vezmeme v potaz, že obě vznikly po roce 1989 jako pohrobci bolševické KSČ.
ČSSD se chlubí 140 lety existence, což při bližším ohledání neobstojí. Odečíst je třeba hned prvních čtyřicet let (1878 až 1918), kdy byla jen frakcí rakouské socdem. Další intermezzo přichází s rozpuštěním do Národní strany práce, byť mělo jepičí životnost v řádu pouhých pěti měsíců (1938 až 1939). Neexistence 1939 až 1945 je omluvitelná nacistickou okupací, ale hned o tři roky později strana přestává existovat na 42 let (1948 – 1990), když se dobrovolně sloučí s KSČ, vzniklou v roce 1921 jejím vypuzením jako rakovinové buňky právě z těla socdem. Do roku 1990 existuje tedy ČSSD pouhých 23 let a teprve s vysvobozením ze smrtícího objetí KSČ po roce 1989 začíná její novodobý život, jehož sinusoida připomíná jízdu na pouťové horské dráze.
Vznik sociální demokracie
Hlavní problém současnosti není v marketingu či v osobě vůdců strany, jak se ideologové všech jejích frakcí domnívají. Primární otázkou je, kdo a zda vůbec někdo sociální demokracii potřebuje! Je lhostejné, zda je aktuální marginalizace ČSSD anihilací* (*zmizení, zničení částice nebo kvazičástice, obvykle přeměnou na jiné částice, pozn. aut.) nebo atrofií* (*zmenšení, ztenčení pův. normálně vyvinutého orgánu, tkáně, buňky). Označení existence příslušně aktuálního programu strany na grafu volebních (ne)úspěchů odhaluje souvislost těchto faktorů i s největší pravděpodobností beznadějnou budoucnost strany.
Vznik sociální demokracie, ať již za něj považujeme rok 1878 či 1893, byl reakcí na stav společnosti ostře rozdělené na proletariát a buržoazii. Dělníci a zaměstnanci jsou tehdy nucení pracovat za bídných podmínek v závislosti na zaměstnavatelích. Sociální zákonodárství i pojištění jsou abstraktními pojmy, jedinou jistotou je neomezená délka pracovní doby a práce dětí.
Při absenci práva pracujících volit a organizovat se, je to sociální demokracie, kdo se ujímá role ochránce a činí tak radikálně a nekompromisně. Na volebních výsledcích je to znát, do roku 1920 mezi 25 až 37 procenty, v roce 1920 ve výši 25,7 procenta, ale o pět let později přichází katastrofa, když se socdem propadla na 8,9 procenta voličské (ne)přízně. Co se stalo?! Většinu voličů (13,2 %) jí přetáhla KSČ, zrozená vnitrostranickým pučem 1921, která k násobku sociálního radikalismu, který dosud přinášela ČSDSD (Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická), přidá i nenávistné útoky na samu podstatu státu. A vida! Vynecháme-li volební výsledky restartu ČSSD v letech 1990 a 1992, pak horšího výsledku dosáhne ČSSD jen v loňském roce a letošním roce (7,27 %).
Radikalismus
V tom je ukryt klíč k současnému stavu. ČSSD patří od svého zrodu k sociálně radikálním stranám, čímž získává přízeň dělnictva, jako hlavního elektorátu. Během dalších let ale vláda, ještě vlivná katolická církev i hospodářsky vládnoucí vrstvy, vědomy si potenciálu síly dělnického hnutí, samy iniciativně zlepšují postavení proletariátu regulací pracovní doby, zákazem práce dětí i úpravou práce žen či práce v noci.
Motorem reforem je vyšší sociální inteligence zaměstnavatelů a vědomí, že dělník nehladovějící na hraně vyčerpání odvádí lepší výkon. Změny jsou dělnictvem přičítány k dobru „socanům. Reformní socialisté jsou si vědomi, že hospodářská prosperita státu je odrazem prosperity zaměstnavatelů. Proto další tlak na ně vede socdem s respektem a korelací zájmů obou stran udržuje sociální smír, jen s občasnými přestřelkami.
Ale nikdy nikdo nemá míti nic za definitivní, zní písni levicových umělců. Část voličstva ale nemá dosažené benefity za dostatečné. Jde o vrstvu, kterou vynálezce bídy, Karel Marx, označil jako lumpenproletariát, pro politickou práci zcela nepoužitelný! Rekrutuje se v každé době a v každé politicky nedospělé společnosti z permanentně nespokojených kverulantů, kteří na žebříčku hodnot „má dáti/dal“ uznávají jen položku první.
Těchto nálad, inspirovaných úspěchy kriminálních živlů v bolševickém Rusku, využilo v roce 1921 extremistické křídlo sociální demokracie k vnitrostranickému puči a založení KSČ. Dnes bychom řekli „nového hnutí, vymezujícího se vůči tradičním zkorumpovaným stranám“. Situace z roku 1921, která by mohla být pro současnou ČSSD jakýmsi Poučením z krizového vývoje, ale zůstává jen hrachem házeným na zeď, případně krmnými perlami…
Nové strany nahrazují staré
Po převratu v roce 1989 se socdem pohybuje v číslech, nestojících za řeč. V roce 1992 ji vede exilový politik Jiří Horák, s cílem vytvořit kultivovanou opozici k pravicové vládě se vzorem v předválečné republice. Ale volební výsledek (7,67 %) není důvodem ke kanonádě rychlých špuntů, a tak krátce po vstupu do strany a jejím následném ovládnutí začíná spanilá jízda Miloše Zemana. Salonní politika Prof. PhDr. Jiřího Horáka se dostává na pavlač Ing. Miloše Zemana. Jeho výroky o pravicové vládě prostitutek a zlodějů, o spálené zemi i řada skandálů vynesou sociální demokracii netušených 32,31 % a v dalších třech letech se trend daří držet. Po nástupu introverta Vladimíra Špidly na trůn přichází propad a extempore Stanislava Grosse přinášejí jen občasná krátká vítězství. Osobní agresivita Jiřího Paroubka zprvu slavící úspěch, unavovala a od roku 2007 připomínají volební výsledky ČSSD tobogán.
Výsledkem letmého pohledu je zjištění, že nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy. Od zrodu homo politicus se vždy rodí nové politické strany a hnutí, aby nahradily staré a za jejich úspěchem je vždy jejich větší radikalizace. Mladočeši nahrazují Staročechy, aby později byli sami nahrazeni...a tak…všichni jedli a pili, a pokud nezemřeli, jedí a pijí dodnes. Žádný zvonec a pohádky konec!
Jde o přirozený proces, byť ne vždy s pozitivním výsledkem, neboť evoluce je vždy vývojově pomalejší než revoluce. První krok revoluce je rozbití všeho na padrť a její úspěch při stavbě nové budovy státu je skryt v nemožnosti srovnání s budovou předešlou. Zdi jsou rozmetány, pamětníci povražděni. Když nakonec lid otře z čela zpocené nadšení a v němém úžasu hledí, čeho se účastnil, je pozdě! V roce 1789, 1917, 1933 i v roce 1948! Je lhostejné, zda k tomu došlo masakrem či parlamentní cestou, která masakru předcházela. Je lhostejné, o jaký odstín komunizmu či nacizmu šlo, protože platí: Košile hnědá - spodky rudé!
Radikální cesta
ČSSD střet s extrémními silami v roce 1920 přežila, o to fatálnější byla její rezignace na možnost stanout v čele slušné sociální společnosti 1948. Tehdy ČSSD, pod vlivem své vnitřní páté kolony, dala přednost možnosti stanout v čele lůzy dělníků, rolníků a pracující inteligence společně se svými likvidátory.
Je signifikantní, že úspěchy ČSSD slavila tehdy, když se chovala radikálně, když lid byl nespokojen. A lid, jak známo, je vždy nespokojen. Časem se její radikalismus jeví jen jako pšouk, když úlohu vůdců lidu neomaleně převzali jiní. Lid miluje rázné vůdce, kteří za to lidu slíbí i ráj na zemi. Z ideologie nejúspěšnějších extremistických formací – komunizmu a nacizmu – nabízejí nová hnutí to nejlákavější - sociální horydoly, společnost trestající úspěch, mezinárodní izolaci, socializmus a národovectví, jinými slovy – nacionální socialismus. Kde dřív konala ve prospěch moci cenzura a represe, stačí dnes plná huba a hry za kulisami. Lid je nevnímá, jsa uchvácen šašky, kteří na forbíně metají kozelce a kopou se do zadků.
Dlouhodobá cesta
Chce-li česká sociální demokracie zvýšit svůj potenciál, musí se rozhodnout. Buď se vrátí ke kořenům a postaví se do čela občanstva, jež má méně odvahy riskovat podnikáním, ale při znalosti svých limitů je si vědomo i horizontů svých cílů. Je to běh na delší trať, ale má větší přidanou hodnotu. Kratší cesta k úspěchu je zdánlivě boj o přízeň lumpenproletariátu. Jak se zdá, má ČSSD dost hráčů pro oba způsoby vedení hry. Záleží na tom, kdo bude nasazen do základní sestavy. Pokud se socdem rozhodne pro slušnou a delší cestu, měla by si i při počátečních neúspěších říci slovy mé maminky: Však zítra je taky den!
Součástí mého rozhovoru s Karl von Habsburgem, vnukem posledního rakouského císaře a uherského a českého krále Karla I. pro Reflex, byly i níže připojená otázka a odpověď:
RX: Panovníci svůj dědičný úděl nazývali službou vlasti, zemi. Dnes politici po vítězných volbách volají: Vyhráli jsme v boji o vládu a moc. Není to největší rozdíl mezi monarchii a občanskou demokracií?
KvH: Existuje podstatný prvek, charakterizující monarchii, kontinuita. Jde o prvek, na nějž se lze dlouhodobě spolehnout, díky kterému se nečeká jen s obavami a děsem, jak dopadnou příští volby. Je třeba obecně vidět vývoj z hlediska minulých i budoucích generací. Současný systém státních dluhů není nic jiného než ignorování budoucích generací.
Konec legrace
Zpět k naší úvaze. Pokud se ČSSD nerozhodne pro cestu moderní sociální strany, slibující jen možné, ale pro cestu „socialismusu“, měla by vědět, že jsou její radikální špílmachři proti těm novým už „po sezóně“. Nespoléhal bych ani na nové splynutí s komunisty, protože strejci z ulice Politických vězňů už dávno radikály nejsou! Jejich aktuální status odhalil skvěle historik Petr Blažek, když v televizní debatě položil s úsměvem stalinistovi Josefu Skálovi dotaz, co je to KSČM za revoluční stranu, pokud neprovádí ozbrojené útoky na státní moc, a když nebyly dosud odhaleny žádné její tajné sklady zbraní.
Autentická moderní levicová strana je na české politické scéně potřeba a ČSSD, soudě podle některých jejích protagonistů, by jí mohla být. Musí však dříve, než zahájí boj o voliče, vyhrát boj sama v sobě. Název naší úvahy je parafrází názvu filmu, v němž šlo o docela velkou legraci, zatímco v případě ČSSD končí veškerá sranda.
