Navštívil jsem se synem Národní technické muzeum. Chtěl jsem mu ukázat, čeho všeho naši předkové na poli technickém dosáhli, protože máme být vskutku nač hrdí. Samo o sobě je muzeum na pražské Letné geniálně projektovaným prostorem, plným starých letadel, aut, motorek, parních strojů, neuvěřitelných hejblátek. Každý centimetr čtvereční je dokladem české píle, vyspělosti a vůle k pokroku.
Během procházky mě napadlo: Co asi bude potomek mého potomka předvádět svému potomkovi za sto let v hypotetickém muzeu, věnovaném připomínce dnešní české dovednosti?
Technické vynálezy a pokrok na poli dopravních prostředků asi těžko. Ze čtyřicetiletého zaostávání, způsobeného centrální plánovanou ekonomikou, jsme se – samozřejmě až na výjimky – vymanit nedokázali. Nikdo sice nemůže tvrdit, že Česká republika dnes ve světové konkurenci představuje zaostalou ekonomiku a hospodářství, nicméně ve srovnání s devatenáctým stoletím a první polovinou století dvacátého si nemá smysl lhát do kapsy. Nevynikáme.
Čím bychom ovšem mohli takové muzeum za sto let zaplnit hravě?
Nedávno mi poslal jeden známý výběr z některých diplomových prací absolventů našich současných veřejných vysokých škol, z nichž namátkou vybírám: „Sexuální a vylučovací slovní zásoba a kontexty jejího užívání v romštině“, „Gay pornografie jako afirmace a jako parodie“, „Figura kyborga v diskursu kyberfeminismu“, „Duhová rodina živoucího světla a lásky“, „Vývoj změny vztahu k vlastnímu tělu u transsexuálů“, „Neúplný feminismus: stopy ekofeminismu v díle a myšlení Milana Machovce, Hany Librové, Luby Lacinové a Mirka Vodrážky“, „Genderová analýza filmu Sněhurka a lovec“, „Menstruace tajná a tajená“.
Odpusťte mi, že si tento výčet prací, které moderní „studenti“ obhájili a obdrželi vysokoškolské tituly, odpustím komentovat.
Vysokých škol s nízkými nároky na studenty tzv. měkkých oborů má naše země s bohatou technickou tradicí bohužel tolik, že nevíme, co s nimi. Jen víme, že je musíme platit. Jejich absolventi, protože nejsou zběhlí v přírodovědných oborech, se logicky domnívají, že bohatství národa se odvíjí od množství přerozdělených peněz. Nastoupí většinou do státní správy – případně neziskových organizací – a věnují se… ano, tomu, co vystudovali. Přínos pro společnost? Záporný. Drahé, neproduktivní a sekundární problémy produkující profese.
Jak by tedy mohla vypadat procházka mého potomstva po moderním muzeu české státnosti v roce 2118? „Tak tady je, chlapče, oddělení gender. Za rohem sekce čerpání dotací. A hele, síň slávy neomarxismu a hned vedle dějiny environmentálního pokroku!“
„Tati, pojď domů. Nevidíš, copak nevidíš, jaká je to strašná nuda?“
Ještěže se toho nedožiju.
