Je to jedno z nejstarších chráněných území ve střední Evropě. Ruka člověka se mu vyhýbá už téměř 200 let. Žofínský prales v Novohradských horách kousek od rakouských hranic je dnes unikátním územím: blahobytným domovem pro zvěř, jedinečnou vědeckou laboratoří a cennou ukázkou, jak by vypadala příroda bez zásahů člověka.
Mezi rozvážnými buky se staletými vráskami času náhle cosi zašustí: přes trouchnivějící vlhký kmen se mrštně plazí zmije. Stáčí své šedé tělo s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, zbystří a postaví se do útočné pozice. Pozoruji její varovně zdviženou malou hlavu. Jako by říkala: Co tady děláte, tady vládneme my – příroda.
A měla by pravdu: v Žofínském pralese si příroda hospodaří sama už 180 let. Míst, která člověk nespoutal, neznásilnil, nevnutil jim geometrický ráz, existuje dnes v Evropě jen hrstka. Žofínský prales je jedním z nich a dnes se těší z péče a ochrany. Veřejnosti je vstup zakázán, kolem pralesa vede asi 4,5 km dlouhý a dva metry vysoký dřevěný plot. Chrání jej před nežádoucími návštěvníky: divokou zvěří i zvědavci. Za plot se může jen se speciálním povolením.
Nespoutanost
Na první pohled a s trochou nadsázky to tady vypadá jako v běžném neuspořádaném lese, jen bez cest a s „přírodním nepořádkem“. Typické jsou větve zapíchnuté v zemi, padlé stromy (v různém stupni rozkladu jsou jich asi tři tisíce) většinou porostlé mechem. Těm se v pralese velmi daří a roste jich bezmála 200 druhů. Divokost dodávají zdejší scenérii odumřelé plochy a obrovské vývraty kořenů. Nečekejte ale žádnou neprůchodnou divočinu po vzoru deštných pralesů. Ano, občas se musím prodírat a některá místa jsou kvůli skrumáži kmenů a větví neprůchodná, z velké části je ale prales snadno dostupný.
Je tady také méně světla než v lese hospodářském. Různě popadané stromy, zapřené do svých sousedů, zabraňují průchodu slunečních paprsků. Mezi rozvážnými velikány se vzorně rovnými kmeny se najdou zakřivené exempláře, jež korunami vzrůstají do sebe jako milenci. Hlavní slovo mají buky (zastoupeny jsou z 90 procent), některé tady tiše stojí úctyhodných 400 let. V nespoutané hře přírody vystupují také jedle a smrky, vzácně klen, javor, mléč a jilm – každý pod odborným dohledem.
Ušlechtilý hrabě
Děkujeme, pane hrabě – slušelo by se říct muži, díky němuž dnes máme tak vzácný kus země. V roce 1838 majitel novohradského panství hrabě Jiří Augustin Langeval-Buquoy rozhodl nechat původnímu lesu o rozloze 38 ha absolutní svobodu. „...Vzhledem k tomu, že lesy těchto vlastností budou známy brzy jen z historického líčení, rozhodl jsem se zachovati zmíněnou lesní část jako památník dob dávno minulých k názornému požitku pravých přátel přírody...“ Mnozí nad jeho rozhodnutím kroutili hlavou: vždyť les je v první řadě továrnou na dřevo, zásobou surovin a jeho vytěžení by zajistilo provoz dvou nedalekých skláren na šest let!
Stoprocentně se plán „osvíceného“ hraběte naplnit nepodařilo: hranice chráněného území se během století několikrát měnila, na některých místech lidé zpracovávali vývraty i souše, chodili do lesa na dříví a třeba během první světové války se odsud bralo dřevo na stavbu stěžňů lodí. Také s jeho ochranou se to ne vždy myslelo vážně: třeba za komunistů spadalo území do přísně střeženého pohraničního pásma, dovnitř se dostali jen „prověření“ a ochrana přírody neležela soudruhům zrovna na srdci. Stav Žofínského pralesa byl kritický a záchrana přišla se změnou režimu: začali o něj pečovat odborníci, v roce 1991 nechali postavit plot. Dnes je Žofínský prales velký 102 ha, a přestože se mu lidé úplně nevyhnuli, jejich zásahy byly minimální a zbytky pralesa se uchovat podařilo.
Neviditelný vědec
Mikrobiologové, botanici, ornitologové, lesníci nebo mykologové (hub tady roste minimálně 600 druhů) vyšlapali do země nepatrně viditelné stezky. Žofínský prales láká vědce jako magnet, je obří laboratoří pod širým nebem a na pohled je to znát: tu je na stromě připevněn dendrometr, který měří přírůsty stromů, reakce na vodu a živiny, tu na zemi nenápadně leží čtyři hranoly dřeva zabalené do jemné síťky, aby se zjistila doba rozkladu, tam zase ukrytá malá meteorologická stanice. Množství stromů s hliněným štítkem je až zarážející. Na ploše 25 ha má každý strom–tedy přes 60 tisíc živých a 783 mrtvých–své číslo. Občas o ně zavadím a zacinká to jako při adventu. Evidence je nezbytná, Žofínský prales je jako jedno ze čtyř míst v Evropě součástí mezinárodní sítě ForestGeo a se sebranými daty pracují vědci v rámci globálních studií: mapují třeba dopady změny klimatu. Mezinárodní věhlas místa potvrdili nedávno odborníci z NASA, kteří prales monitorovali obřím dronem z výšky.
I přes vědecké přínosy musí pracovníci z CHKO Blanský les, kteří o vzácné území pečují, prales chránit, pohyb odborníků regulují a občas někoho i odmítnou (velký nápor byl hlavně po ničivém orkánu Kyrill). Vědecká vášeň ale umí být silná, a tak se tady potuluje tzv. tajemný vědec bez povolení. Stromy označuje modrými číslicemi, nikdo ho prý nikdy neviděl, nikdo neví, co zkoumá.
Přemýšlí prales?
Snažím se opatrně překročit obří trouchnivějící kmen jedle: vpíjí se do země, na uhnívajícím dřevě bují nový život, z velké části je pokrytý mechem. Tzv. žofínská královna jedlí bývala vysoká přes 50 metrů a byla u nás jedna z nejstarších. Bylo jí 425 let, když ji prudký vítr před 43 lety shodil. Dnes nikdo přesně neví, jak dlouho bude ještě trvat, než ji nadobro pohltí zem, ztratí se. A jaká ještě může být role spadlé velikánky ve zdejším ekosystému?
Les je nevyzpytatelný, ukrývá mnohá tajemství a možná tím největším –
a dnes více a více populárním – je jeho schopnost komunikace. Jaká je paměť padlé jedle? Vnímá bolest? A jsou okolní stromy schopné komunikovat, týmově spolupracovat, pomáhat si? Funguje spletitý kořenový systém jako informační dálnice? Nově formující se vědecká disciplína–rostlinná neurobiologie–se pokouší přes pochyby mnoha kolegů na otázky ohledně existence psociální inteligence rostlin odpovídat. A výsledky jsou překvapivé: některé výzkumy mluví ve prospěch jistého „přemýšlení“ lesa, „rostlinné nervové činnosti“. Žofínský prales by mohl jednou dát odpovědi na tyto otázky a stejně jako před téměř dvěma sty lety být místem, kde se posouvají hranice přemýšlení, pohledu lidí na rostlinnou říši.
Najdeme odpovědi?
Je to výmluvný příklad ze zdejší živočišné říše: čáp černý se už považoval za vyhynulého, v 60. letech se zase objevil a jako svůj domov si vybral právě Žofínský prales. Výčet obyvatel pralesa je vůbec fascinující, třeba jen housenek tady žije 20 druhů. Vedle klasických lesních zvířat se pod prastarými stromy mají prohánět i vlk a rys.
Čas se zastavil, klid a koktejl lesních vůní jsou omamné, procházka zdivočelou přírodou estetickým zážitkem. I přes počáteční útočnou zmiji se tady cítím jako doma. A cítím také respekt a úctu k přírodě, již se jako jednu z mála podařilo ochránit. Hrabě Buquoy předběhl svou dobu o téměř 200 let. Jeho původní romantická myšlenka zachovat prales k oslavě jeho krásy pro další generace sice v dnešní době musela ustoupit ochraně a zájmům vědeckým, i ty jsou ale neméně ušlechtilé. Žofínský prales nám může pomoci pochopit chování přírody, ukázat cestu k její vhodné ochraně a snad i dát odpovědi na zásadní otázky: Co nás čeká? Jak se příroda bude srovnávat s klimatickými změnami?
Lidskáhloupost
Před nezvanými hosty chrání Žofínský prales plot, to ovšem nebrání některým arogantnímlidem vydat se do jeho útrob. Ochranáři tady narazili dokonce na lidi s kolem. Ignorace zákazu vstupu může mít trvalénásledky: rušení klidu může významně omezovat, až přerušit reprodukci hnízdících párů (zvláště dravců, sov či čápů černých), může dojít k porušení kořenového systému, zanést nepůvodní rostliny.
Pralesyv Česku
V České republice je 30 000 ha přirozených lesů, což je 1,2 % z plochy lesů na našem území. Původnípralesy mají pouze 2500 ha. Vévodí jim nejstarší přírodní rezervace Žofínskýprales společně s pralesem Hojnávoda, o dvacet let mladší je prales Boubínský. Uchránit oblast kolem hory Boubín se v roce 1858 rozhodl kníže Jan Adolf II. ze Schwarzenbergu.
