Skupina Kora et le Mechanix vydává po roce nové album se třemi skladbami, jež dohromady tvoří dlouhý název desky – Soundscapes Eternity, Landscape Anthropology and Evening Gods of Railroad Crossings. Čerpají z atmosféry vlastní autorské nahrávky pořízené v otevřené krajině okolo středočeského Mukařova v létě roku 1988.
Uskupení Kora et le Mechanix působí na naší ambientní a experimentální nezávislé scéně od roku 2004. Za tu dobu vydalo pět řadových alb, dvě desky remixů a kompilaci shrnující tvorbu z let 2007–2017. Kromě alb si skupina získala popularitu na poli scénické hudby, zatím asi nejvýrazněji v úspěšném a oceňovaném představení (včetně nominace za Nejlepší scénickou hudbu 2017) s názvem Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých.
Naposledy se Filip Homola a Michal Kořán, kteří elektronické duo Kora et le Mechanix tvoří, nechali inspirovat geniem loci místa, na němž původní záznam před lety nahrávali, a začátkem letošního července se na inkriminovaná místa znovu vypravili, aby tu natočili nové terénní nahrávky pro aktuální album.
To má být poctou otevřené krajině. Kromě již zmíněných terénních nahrávek, použili oba hudebníci pro ně typickou jemnou elektroniku, efekty modulované elektrické kytary, ale i řadu dalších, akustických nástrojů. Vedle gongu tak zazní metalofon nebo preparovaná kytara. Ve třech rozsáhlých kompozicích přitom nejde ani tak o písničkovou formu, jako spíš o pocity a emoce, které člověk vnímá v krajině, když nikam nespěchá a je otevřený novým vjemům.
Skupina, jež ráda pracuje s obrazem a instalacemi, pokřtí album 7. listopadu v Liberci. Slibuje přitom mimořádný zážitek. Pro zdejší Naivní divadlo si hudebníci připravili speciální projekt – multimediální večer s názvem Landscape Anthropology, jenž počítá s hudební instalací, koncertem, videoprojekcemi a objekty ve čtyřech místnostech budovy. Naivní divadlo se tak stane zahradou světel a zvuků, kterou mohou diváci sami volně procházet.
Za Kora et le Mechanix odpovídal Michal Kořán.
Co vás na hudbě přitahuje?
Asi to, že taková hudba je neuchopitelná. Když ji chcete někomu popsat, tak si každý představí něco jiného, něco, co je utvořeno jeho představou, jeho zkušenostmi. Hudba existuje, jen když je hrána, je dílem okamžiku. Dohrajete a ona zmizí, zůstane vám jen vzpomínka. Není jako socha nebo obraz, na který se díváte, jak dlouho potřebujete k jeho pochopení. Hudba plyne společně s časem. To má společné s filmem. A pokud ji opravdu chcete soustředěně vnímat, tak jelikož vás svět okolo rozptyluje, měli byste mít při poslechu zavřené oči. A teprve pak nastane ten pravý okamžik, že se do hudby ponoříte a vnímáte celý její prostor, barvy, hloubku. Zkuste to a budete překvapeni, co vše se tam ukrývá.
Máte nějakou vizi, za kterou směřujete, nebo necháváte hudbu ze sebe jen impulsívně plynout?
„Myslím, že se nám s Filipem daří mít určitou vizi, ke které neustále směřujeme, je kdesi v dálce na horizontu, ale vede k ní kupodivu klikatá cesta plná odboček, jež nás pokaždé překvapí. Ale i z nich máme radost. Důležité pro nás je, že jsme stále na téhle cestě a míříme k obzoru.
Co vás poslední dobou nejvíc zaujalo? (A co si musí každý poslechnout?)
Za mě určitě nové album Never Sol Chamaleo. Je to krásná křehká deska. Sára Vondrášková sbírala pět let nápady a melodie a sama si je i nahrála. Na nahrávce je to znát. Navíc použila staré vintage, nástroje a písničky mají přitom velmi moderní zvuk. Je to krása.
