7. listopad není jen dnem, kdy vypukla Velká říjnová revoluce, ale je to i den, kdy Česká národní banka (ČNB) odstartovala intervence proti koruně, čímž ji vůči euru výrazně podhodnotila. Už to bude pět let a negativní dopady v ekonomice stále cítíme.
V roce 2013 připomínala centrální banka pasáčka ovcí, který křičel na vesničany, že jde vlk, ačkoli žádný nešel. Dlouhodobě říkala, že by mohla intervenovat, ale neintervenovala. Když už jí nikdo nevěřil, podobně jako pasáčkovi po dvacátém varování před vlkem, centrální banka udeřila plnou silou. Kurz torpédovala na 27 korun za euro. Prudké oslabení kurzu bylo pro ekonomiku nečekaným šokem. Centrální banka tehdy s trhem a veřejností velmi špatně komunikovala.
Řadě exportérů tak centrální bankéři způsobili zbytečné problémy, protože s intervencemi nepočítali a byli zajištěni na mnohem silnější kurz. Importérům způsobili problémy ještě větší, protože najednou jejich zboží zdražilo, ačkoli příjmy domácnostem nevzrostly.
Centrální bankéři tvrdili, že intervenovat museli, protože jinak by ekonomika upadla do deflace, která je dnes hlavním proudem ekonomické teorie považovaná za velké zlo. Jenomže jde o to, jak hluboká by deflace byla. A jde i o to, zda hlavní proud teorie má pravdu a deflace je opravdu vždy jen ryzí zlo. Deflace je problémem, když je opravdu zásadní. Když je nízká, nic dramatického se neděje. I česká i slovenská ekonomika si prošly obdobím deflace a žádná katastrofa to nebyla.
ČNB dnes zpětně tvrdí, že deflace by bez jejího zásahu byla velká a zničující. To už dnes nikdo neprokáže, ale já o tom velmi pochybuji. Spíš než co by kdyby mě ale zajímá, co skutečně nastalo.
ČNB měla více štěstí než rozumu, že zahájila intervence v době, kdy ještě nebyl u moci americký prezident Donald Trump. Kdyby ČNB intervenovala dnes, nejspíš by se dočkala velké kritiky, že vlastně rozpoutává měnové války, protože slabším kurzem koruny zhoršuje konkurenční postavení Američanů. Tehdy se na to však takto nehledělo.
Tehdy to bylo vnímáno tak, že některé země pomáhají své ekonomice zápornými úrokovými sazbami, některé výkupem akcií a dluhopisů a některé zase umělým oslabováním měn. Vše mělo zvýšit hospodářský růst a inflaci. Až příliš mnoho lidí si pamatovalo jihoevropskou dluhovou krizi. Věděli, že zatímco deflace dluhy zvětší, inflace je požere. Inflace byla, je a bude pofiderním „řešením“ globálních dluhů.
Zatímco centrální bankéři se chválili a plácali po zádech, jací jsou pašáci, okolí intervence tak pozitivně nevnímalo. Kritiku sklidila centrální banka ze všech stran. Od komerčních analytiků přes odbory až po politiky. Kritizoval je stávající prezident republiky i jeho předchůdce. Dokonce se před ČNB i demonstrovalo. Centrální bankéře chválily pouze nadnárodní instituce, které podobné kroky podporovaly i u jiných centrálních bank. Všechny tyto nadnárodní instituce totiž potřebovaly inflaci k požrání nesplatitelných dluhů.
Centrální bankéři tenkrát tvrdili, že intervencemi bojují za víc pracovních míst. To se jim povedlo až moc. Trh práce se v důsledku slabší koruny a nižších úrokových sazeb (které jsou s intervencemi spojitou nádobou) nehorázně přehřály. Zatímco v září 2013 připadalo na jedno volné pracovní místo v průměru 13,4 uchazečů, v září 2018 to bylo jen 0,7 uchazečů.
Centrální banka vlastně vyrobila ekonomice podobný kurzový polštář, jaký měla při transformaci v 90. letech. Tehdy ovšem probíhaly v zemi zásadní transformační změny a kurzový polštář měl smysl. O dvacet let později pomohl slabší kurz jen exportérům, kteří měli najednou po přepočtu na eura levnější pracovní sílu. Byl to ale pro ně danajský dar.
Zlevnění jejich produkce je pochopitelně nenutilo ke zvyšování produktivity a k inovacím. Zatímco svět se pomaličku připravoval na čtvrtou průmyslovou revoluci a nahrazoval lidi roboty, u nás byla díky intervencím pracovní síla tak levná, že nebylo robotů třeba. Až na jednu výjimku tak nyní všichni kolem nás mají ve zpracovatelském průmyslu na 10 000 pracovníků víc robotů než my. Z ČR se tím stala levná montovna a obří sklad. Ujel nám technologický vlak.
Dalším negativem intervencí bylo to, že pro řadu zahraničních spekulantů se Česká republika stala dojnou krávou. Spoléhali na to, že jednou intervence skončí, koruna prudce posílí a oni bez práce vydělají třeba 10 %. Někteří začali ve velkém nakupovat státní dluhopisy a jiní zase české nemovitosti. Věděli, že i kdyby nemovitosti nezdražili, oni vydělají jen na samotném kurzu. To spolu s rekordně nízkými úrokovými sazbami katapultovalo ceny bytů do nehorázných výšin, takže člověk s běžným příjmem si dnes v Praze nový byt už nekoupí. Vznikla nezdravá realitní bublina, jejíž splasknutí bude hodně bolet. Zatímco pozitivní efekt intervencí pocítila jen hrstka vlastníků exportních firem a jen nakrátko (protože dlouhodobě jim tím ujel technologický vlak), splasknutí bubliny pocítí všichni.
Intervence navíc byly moc dlouhé, ekonomika si na ně zvykla jako na doping. Během času se navíc začaly ČNB prodražovat. Zejména poslední rok byl pro ČNB extra drahý a účet za ně dosáhl astronomických dvou bilionů korun. Devizové rezervy se nafoukly do naprosto nesmyslných hodnot.
Za předpokladu, že bude ČR dlouhodobě konvergovat k eurozóně, měla by koruna z velmi dlouhého nadhledu k euru pozvolna sílit. To však znamená, že centrální bance bude z jejích obřích devizových rezerv plynout permanentní obří ztráta. Když jsem měl v říjnu přednášku na VŠE, přednášel na stejné akci také člen bankovní rady Oldřich Dědek a vtipkoval, že zatímco dříve byla měna kryta zlatem, dnes je kryta ztrátou centrální banky. Měl pravdu. Nejeden významný ekonom proto tvrdí, že zatímco přínosy intervencí jsou sporné, enormní náklady sporné nejsou.
Řešení přitom bylo snadné. Pokud někdo tvrdí, že ČNB musela zasáhnout kvůli svému inflačnímu cíli, pak jednoduše stačilo snížit inflační cíl. V Japonsku nemají za cíl 2% inflaci, jako máme my, ale mají jen 1%. Stejně ČNB svůj inflační cíl dlouhodobě spíš neplní než plní. Od ledna 2014 až do prosince 2016 byla pod ním. Od ledna 2012 až do října 2012 byla zase nad ním. Kdyby se tak chovali manažeři komerční banky a permanentně neplnili KPI, jsou neustále bez odměn.
Navenek se ale centrální bankéři tváří jako borci, kteří všechno umí a všemu rozumí. Myslím, že to ukázalo, že by člen bankovní rady neměl být omezen počtem mandátů jen na dva po sobě jdoucí. Víc by pak byli spjati se životem a nehráli si na neřízenou střelu. Centrální bankéř dnes už povětšinou není expert, ale politik. Jen hloupý centrální bankéř podlehne fikci, že důvodem jeho funkce je jeho genialita. Důvodem, proč je ve funkci, je to, že buď je kamarádem prezidenta, nebo kamarádem kamaráda prezidenta.
Dodnes zůstává nezodpovězeno, proč k intervencím došlo. Až příliš lidí argumentu ČNB o hrozící deflaci nevěří, což potom vede k nedůstojným myšlenkám, že se někdo na intervencích obohatil na úkor celé republiky. Tyto spekulace bohužel přiživují překvapivé zprávy o tom, co budou členové bankovní rady dělat, až bankovní radu opustí. Jejich následující kariéra je (jemně řečeno) nečekaná.
Sečteno a podtrženo, intervence byly podle mě chybou. Vyvolaly ve mně velkou nedůvěru v centrální banku jako instituci. Až do nich byla pro mě ČNB jednoznačně lepší než ECB. Na druhou stranu jsme si s intervencemi vyzkoušeli, jak špatný je pro nás fixní kurz. A to je potvrzením předpokladu, že se do eurozóny nemáme hnát.
