Série Dovolená v protektorátu jí vynesla cenu Eurovize za nejlepší televizní formát Evropy roku 2015 i kritiku ze strany některých diváků a novinářů. Podle scenáristky a režisérky Zory Cejnkové nepochopili formát, v němž se účastníci přenášejí do vybrané doby v minulosti a reálně v ní fungují. Nyní na ČT1 každou středu večer běží druhá série tohoto formátu s názvem Dovolená v éře páry. Tři pětičlenné skupiny účastníků v něm tráví osm týdnů v rolích továrních dělníků v poslední třetině 19. století.
Co vás při natáčení Dovolené v éře páry překvapilo nejvíc?
Tam vás něco překvapuje každý den! Například to, že nejhůř se na tu epochu adaptovali nejmladší účastníci. Asi za to může jejich nezkušenost v komunikaci. Oni jsou zvyklí, že někomu napíšou e-mail a věc je vyřešená. Nemohli pochopit, že když někomu něco řeknou v 19. století, neznamená to vůbec nic. Že se věci musejí vyjednat. Nastavili jsme účastníkům realisticky drsné podmínky, ale protože smyslem projektu není lidi utýrat, podmínky jsme po dvou týdnech trochu zjednodušili. Ale chtěla jsem, aby si to účastníci vybojovali sami: vystávkovali nebo vyjednali. A právě tento nejmladší tým přitom měl pocit, že stačí jen něco říct a ono se to stane. Taky mě překvapilo, jak mnozí „dělníci“ intenzivně vnímali problematiku češství nebo fakt, že nemají volební právo.
Z odvysílaných dílů je evidentní, že účastníky zaskočilo množství a náročnost manuální práce. Co pro ně bylo ještě hodně náročné? Třeba ztráta soukromí?
To taky, ale větší problém měli s vařením. První týden si ani nedokázali zapálit bez zápalek kamna. Pořád jim zhasínala, neměli uvařené brambory nebo vařili jeden hrnec pět hodin. Pak se to už naučili, ale nutnost vařit a hlavně péct chleba pro ně pořád znamenala stres.
Jak probíhal casting?
Trval dlouho, téměř půl roku. A byla jsem při něm na účastníky velmi tvrdá. Řekla jsem jim: podívejte se, budete osm týdnů v těžkých podmínkách, budete pracovat, bude to na dřeň, neřeknu vám, do jaké doby půjdete, ale bude to psychicky i fyzicky nesmírně náročné. Sáhnete si na dno. Jdete do toho, nebo ne? Přistupovala jsem k nim na rovinu.
Kolik vám druhá řada Dovolené zabrala času?
Dva a půl roku. Hodně času zabralo najít lokaci, vhodnou fabričku, která by nebyla zrenovovaná, neměla plastová okna a tak. Nakonec jsem našla továrnu v Žamberku, která byla úplně skvělá, až do nedávna byla dokonce funkční a udržovaná, i když tak nějak socialisticky. A patřila k ní i fabrikantova vila, kterou jsme taky využili. A hlavně jsem měla k dispozici chlapy, kteří uměli oživit unikátní stroje, na kterých pak účastníci pracovali.
Ty mohutné parní stroje budí respekt a působí dost nebezpečně. Jak jste se o bezpečnost účastníků starali?
To byla první věc, co mi zdůraznili mistři, kteří na práci dohlíželi. Nemazlí se s vámi. Takhle vás to může skalpovat, ukazovali mi. A takhle jsme to řekli i dělníkům: mějte ke strojům respekt, nebo se stanou věci. Nejvážnějším zraněním byla naštěstí vypadlá plomba a slezlý nehet na palci po ráně kladivem. Účastníci bezpečnost ctili, protože to nebyli žádní hlupáci. Nechtěla jsem na place žádné blbce.
Čekali jste třeba, že vám účastníci předvedou vznik dělnického hnutí? Nebo jste ho dokonce iniciovali?
Neiniciovali jsme nic. Účastníkům jsem samozřejmě byla k dispozici a vysvětlovala jim, jaká ta doba byla, protože kdo z nás si ze školy pamatuje konec 19. století podrobně. Každý týden také dostávali Národní listy s „aktuálním“ datem vydání. Ale jinak to bylo na nich. Když zjistili, že je s novým továrníkem čeká nejistota, začali se bouřit. Museli zjišťovat, co jim doba „dovolí“, kam až můžou zajít. Nemohli jsme na ně samozřejmě nastoupit s četníky, aby do nich stříleli, jak bylo v raném kapitalismu „dobrým“ zvykem (smích). Ale stačilo, aby viděli, že podmínky jsou špatné a budou ještě horší, a přirozeně si řekli, že musejí něco udělat.
Jak moc jste byla na place přítomna?
Byla jsem tam drtivou většinu času. Moje úloha spočívala v tom, že jsem pro účastníky byla styčným bodem s vnějším světem a že jsem s nimi mluvila. Zbytek štábu s nimi měl zákaz komunikovat. Mnoho diváků pořád nemůže pochopit, že účastníci časem skutečně přestanou štáb okolo sebe vnímat a že se projevují podle své svobodné vůle.
Ulevilo se České televizi, když jste si pro druhou řadu vybrala 19. století? Protektorát v první řadě vyvolal kontroverzní reakce, byla jste dokonce osočována z propagace nacismu...
(smích) Chtěla jsem udělat zase něco hodně jiného. A vždycky mě bavila éra vynálezů, vyrůstala jsem na Julesu Verneovi a Karlu Zemanovi. Technice sice moc nerozumím, ale fascinuje mě pozitivismus té doby: že technika všechno zmůže. Někteří lidé opravdu věřili tomu, že kolem roku 1900 bude všechno vynalezeno a nebude už co objevovat. Jistě, máme tu dobu i trochu zidealizovanou a tenhle projekt ukazuje, že dámy v kostýmech a pánové v cylindrech byli sice krásní, ale vedle nich existoval i svět, kde lidé reálně dřeli čtrnáct hodin denně včetně dětí.
Za Dovolenou v protektorátu jste získala cenu Eurovize pro nejlepší evropský formát. Jak to napomohlo vzniku další řady?
Měla jsem z ocenění samozřejmě obrovskou radost. Bylo to pro mě zadostiučinění, protože jsem si s novináři kvůli Dovolené v protektorátu užila své. Na druhou stranu, byla to skvělá zkušenost a příležitost mluvit s ARD, New York Times nebo BBC. Ozývali se mi tehdy lidé z celého světa. Myslím, že hodně kritiků tomu formátu dodnes nerozumí. Vycházejí z mylné představy, že to je nějak hrané, že jde o amatérské divadlo. Nedokážou přijmout fakt, že to je improvizace, byť na velmi dobře připraveném základě. Záleží opravdu na těch lidech, co udělají. Hodně nepochopení Dovolené vzniká z toho, že někteří kritici i diváci nejsou ochotni uvěřit tomu, že se účastník může na situaci takhle autenticky napojit.
