Sochu Věry Špinarové očekávali zejména Ostravané s velkým napětím. Když však sochař David Moješčík bronzovou skulpturu před Husovým sadem odhalil, leckterý úsměv zamrzl, hlavně ten na tváři Adama Pavlíka, syna Špinarové. „Je to až příšerné,“ okomentoval Pavlík dílo, a většina lidí reaguje podobně, včetně mých ostravských známých. Já umělecká díla nerada odsuzuji na první dobrou, a tak jsem si nechala na ortel nějaký ten čas.
Většinou nedokážu umění jednoznačně pohanit téměř nikdy, a ani to nedělám ráda. Pokud není umělec úplné budižkničemu, není to vůči němu fér. Každý kreativec má lepší a slabší chvilky, ale dosáhl-li už nějaké úrovně, zpravidla je na jeho díle alespoň něco dobrého a hodnotného.
Tohoto svého přesvědčení se držím, a proto se musím Moješčíka, než přistoupím ke kritice, zastat. Zaprvé není vůbec záviděníhodné (a možná ani správné) budovat někomu pomník tak krátce po jeho smrti. Vzpomínky jsou příliš živé a odstup chybí. Ten samý umělec nedávno zpracoval sochu Leoše Janáčka, která zdaleka nevzbudila takové emoce, i když je na ní Janáček (což tvůrce sám přiznal) zidealizovaný. Nikdo z nás nejspíš tohoto hudebního skladatele zaživa nepamatuje a ani neví, jaký měl charakter.
Nahý Janáček a další nápady
Druhá věc je, že tvorba pro veřejný prostor vždy znamená ze strany umělce mnoho ústupků. Moješčík chtěl nejprve vyobrazit Věru Špinarovou zamlada, což městská část Moravská Ostrava a Přívoz zamítla. Podle mě by to v situaci, kdy osoba není ani rok po smrti, nebylo vůbec špatné. Sochař by měl poměrně jasnou podobu, od které by se mohl odpíchnout, a fanoušky by až tolik nerozdráždila nějaká ta nepřesnost. I Janáček měl být původně mnohem odvážnější, sochař ho chtěl vyobrazit nahého, což se mně osobně zdá výborné, provokace do umění prostě patří. Neprošlo to.
A poslední zastání, kterému se ode mě Moješčíkovi dostane. Urážky, které se mu v posledních dnech sypou na hlavu, jakože je naprosto netalentovaný a měl by se vrátit do školy, jsou scestné. Znají kritici jeho sochu Levitace u svinovského nádraží? Podle mě je to velmi dobře odvedená práce. Našli si jinou Moješčíkovu tvorbu a myšlenky, které za ní stojí? Není možné sochaře bezhlavě nazývat netalentovaným kvůli jednomu nevydařenému kousku.
Esence zmatku
A teď kritika. Když Moješčíkovi neprošel nápad na mladou Špinarovou, rozhodl se vytvořit něco, co je podle něj esencí všech jejích podob tak, a by si v tom každý našel tu, kterou pamatuje. Myšlenka je to hezká, ale provedení pokulhává. Možná si sochař vzal příliš velké sousto, nedokázala se popasovat s úkolem, který si sám zadal, a nemá dost kuráže na to, aby to veřejně přiznal. Pokud je to tak, měl zvednout telefon, zavolat na magistrát a říct, že má zrovna tvůrčí krizi a potřebuje 5 měsíců navíc.
Já sama bych se do něčeho takového, jako je esence všech podob, nepustila. Zvlášť u člověka, jako byla Špinarová, která se od svých mladých let hodně změnila. „Když je to smíchanina všech podob, nedivím se, že to vypadá takhle,“ poznamenala jedna má kamarádka. A něco na tom bude. Znáte přece takové ty zábavy na Facebooku, kde ze sebe necháte udělat opačné pohlaví, anebo panenku Barbie.
Když se sochař nechtěl pouštět do úplně realistické podobizny (a podotýkám, že absolutně nejsem fanouškem hyperrealismu ve výtvarném umění, neboť tuto funkci plní už téměř 200 let fotografie), mohl se vydat cestou čisté abstrakce, která by vyjádřila osobnost a charakter zpěvačky. Což by se taky nelíbilo každému. Ale od toho tady umění není.
Moješčíkův monopol na umění
Další věc, která mi vrtá hlavou: Jak je možné, že během vycházky Ostravou o délce 400 metrů narazíte na tři Moješčíkovy sochy? Proč městský obvod nevypsal veřejnou soutěž, když šlo o tak významný pomník? Napadají mě dost nepěkné věci, jakože pan Moješčík má na radnici dobrého kamaráda, který mu chtěl pomoct. No tak 600 tisíc, to už není úplně špatný kšeft. Takhle chce město, které se dlouhodobě potýká s odlivem obyvatel, udržet mladé umělce, kteří studují sochařinu na ostravské fakultě umění? Ti měli dostat alespoň šanci zúčastnit se soutěže.
Přemýšlela jsem, jestli se chci připojit k petici za odstranění Špinarové. Nejprve jsem si řekla, že socha není až tak hrozná. Ale záhy mi došlo, jak scestná myšlenka to je. K pomníku osobnosti, které si vážíme, přece nelze říct „není to tak hrozné“. Musí to mít úroveň. Viděla jsem sochu naživo, a bohužel na mě nic moc nevyzařuje. Korunu všemu dává kýčovitý podstavec v podobě gramofonové desky. Nejvíc mě pobavilo, že jsem sochu viděla potom, co už zažila svůj první deštík, a pomalu ale jistě začíná zelenat.
Asi by měla jít pryč. A to je ostuda. I kdyby se časem nainstalovala nová socha, pachuť ostudy už zůstane, protože jak magistrát, tak i autor takové fiasko dopustili, a to není k památce Věry Špinarové, tolik spjaté s mým rodným městem, vůbec uctivé.
