Byli jsme před Rakouskem, teď je Rakousko před námi, říká ironická parafráze slavného Palackého výroku. Jak si stála česká ekonomika v průběhu uplynulého století v porovnání právě s jižním sousedem, dnes jedním z nejvyspělejších států EU?
České země byly prvním regionem ve střední Evropě, kde nastala průmyslová revoluce v dobách, kdy byly součástí rakousko-uherské monarchie. Připomeňme, že první osobní automobil (zn. Laurin & Klement) zde spatřil světlo světa už na počátku dvacátého století, že v českých zemích byla převážná část průmyslové kapacity Rakouska-Uherska, že disponovaly na svou dobu rozvinutou fyzickou infrastrukturou.
V období mezi světovými válkami v minulém století česká ekonomika dále rozvinula průmyslový potenciál. Patřil v relaci k počtu obyvatel mezi světovou špičku. Jistým dokladem vyspělosti může být rozsah sofistikované zbrojní výroby, zbraně se úspěšně vyvážely do celého světa. Průmyslový rozvoj byl podporován jak kompetentním finančním a bankovním sektorem, tak i schopnou úřednickou administrativou. Řada bank a firem měla zahraniční spoluvlastníky, hlavně francouzské a britské.
Takže lze s jistotou tvrdit, že české země byly v době vzniku samostatného státu, resp. v meziválečném období přinejmenším na stejné úrovni rozvoje jako rakouská ekonomika. Tomu také odpovídala srovnatelná životní úroveň „průměrného“ obyvatele v obou zemích.
Komunistické panování
Dramatičtější je vývoj hospodářské výkonnosti po druhé světové válce. Česká ekonomika byla válkou poškozena podstatně méně než ta rakouská. Tudíž těsně po ní byla její hospodářská výkonnost vyjádřená za pomoci ukazatele roční produkce zboží a služeb (tzv. hrubého domácího produktu) na hlavu jistě vyšší než v Rakousku.
Nicméně v únoru roku 1948 převzala moc KSČ a pro příštích 40 let sevřela politiku i ekonomiku do svěrací kazajky reálného socialismu. Nastolila lidovou pseudodemokracii, postupně vše znárodnila, potlačila tržní ekonomiku a izolovala ji od vnějších vlivů.
Na rozdíl od českých zemí Rakousko navázalo na předválečný vývoj a praktikovalo vlastní variantu reálného kapitalismu, tj. principy parlamentní demokracie, převážně soukromé vlastnictví firem a tržní ekonomika integrovaná se západní Evropou.
V období existence reálného socialismu hospodářská výkonnost české ekonomiky a životní úroveň průměrného obyvatele rostla podstatně pomaleji, než tomu bylo v rakouském reálném kapitalismu.
O polovinu nižší úroveň
Takže v roce pádu komunismu naše ekonomická úroveň, vyjádřená pomocí ročního HDP na obyvatele, byla o více než polovinu nižší než stejný ukazatel pro rakouskou ekonomiku.
Lze předpokládat, že kdybychom praktikovali alespoň kapitalismus rakouského střihu, pak by výkonnost české ekonomiky v letech 1948 až 1989 rostla více či méně obdobně jako výkonnost rakouské ekonomiky. V roce 1989 bychom tak měli srovnatelný roční HDP na obyvatele na podobné úrovni jako Rakousko. A tomu obdobnou životní úroveň průměrného obyvatele. Včetně vybudované infrastruktury, tj. dopravních a telekomunikačních sítí, kvality životního prostředí atp.
Kumulativně za dané období představuje relativní zaostávání celkové české ekonomické výkonnosti za rakouskou výkonností obrovskou částku v bilionech českých korun. Řečeno natvrdo, jde o náklady ztracených příležitostí, tedy o svého druhu cenu, kterou jsme zaplatili za 40 let provozování reálně socialistické (ne)ekonomiky. I zdejší průměrný spotřebitel ve srovnání s průměrným Rakušanem přišel zkrátka.
Doháníme. Doženeme?
Otázka zní, zda po naší transformaci, návratu k parlamentní demokracii a otevřené tržní kapitalistické ekonomice pozorujeme, že se výchozí rozdíl v hospodářské výkonnosti, resp. životní úrovni průměrného občana obou ekonomik snižuje.
Tady použijeme pro obě země ukazatel HDP na hlavu přepočtený na americké dolary za pomoci parity kupní síly, který máme k dispozici například od OECD. Tento ukazatel bere do úvahy stále ještě zhruba o 40 % nižší cenovou úroveň u nás než v Rakousku.
Příslušná data nám ukazují, že v roce 2017 dosahuje český HDP v paritě kupní síly na hlavu obyvatele cca 70 % stejného ukazatele pro Rakousko. To také znamená, že přes všechny peripetie hospodářského vývoje po našem návratu k reálnému kapitalismu se rozdíl mezi naší a rakouskou ekonomickou úrovní snížil oproti stavu v roce 1989 o něco méně než o polovinu. Podobně se snížil oproti výchozímu stavu také rozdíl mezi životní úrovní průměrného spotřebitele u nás a v Rakousku. A neexistuje žádný fatální systémový důvod pro to, aby bohatnutí české společnosti a dohánění Rakouska nepokračovalo i nadále.
Připomeňme ještě, že patříme, podobně jako skandinávské země do skupiny států s relativně nízkou mírou příjmové nerovnosti a máme i nejnižší relativní míru chudoby v EU. Čili z procesu bohatnutí české ekonomiky po transformaci v 90. letech profitují prakticky všechny vrstvy obyvatelstva. I když někdo více a někdo méně. To však je ve zdravé otevřené tržní ekonomice normální vývoj.
Autor je ekonom a bývalý ministr hospodářství
