O chlebíčku jsem začala přemýšlet, když jsme plánovali s kolegy žurnalisty, jak oslavíme výročí té naší republiky, která neexistuje. Všem hned připadalo samozřejmé, že na počest Tomáše Masaryka musíme (krom jednoho až sedmi piv) sníst několik obložených chlebíčků. Vrtalo mi hlavou, jestli poměrně asketický Sokol Masaryk skutečně holdoval chlebíčkům s pořádnou vrstvou majonézy a se šunkou. Zjistila jsem, že ano. A co víc, chlebíček je ještě o dva roky starší než republika.
Chlebíček s oslavami stého výročí založení Československa skutečně úzce souvisí. Často idealizovaná první republika prý byla jeho zlatým věkem. Zpočátku se jednalo o docela luxusní zboží, které si nemohl dovolit úplně každý. Za otce českého chlebíčku je považován pražský lahůdkář Jan Paukert, který svůj slavný obchod na Národní třídě otevřel ještě za císaře pána, v roce 1916.
Jan Paukert se narodil v roce 1988, kdy se ještě chodilo na zkušenou. On v rámci zkušené prozkoumal lahůdkářství v Mnichově nebo v Miláně, a další praxi získal u pražského velkouzenáře Chmela. V roce 1916 si Paukert otevřel s manželkou Štěpánkou vlastní lahůdkářství v sousedství slavného Topičova nakladatelství a Národního divadla. Podnik musel po pár letech expandovat do větších prostor a byl oblíbeným cílem zámožnějších Pražanů. Na chlebíčcích si tam pochutnávaly takové prvorepublikové legendy, jako byla Lída Baarová, Oldřich Nový, Hugo Haas, anebo dvojice Voskovec a Werich. Paukert dodával své výrobky právě i samotnému Masarykovi.
Chlebíčky ve starém Římě?
Abych ale uvedla věci na pravou míru, obložený chlebíček není až tak originální český vynález, jak se s oblibou tvrdí. Lahůdky na podobném principu bychom našli v mnoha zemích, i když asi ne na vece a s bramborovým salátem. Někteří tvrdí, že obložený chlebíček jedli už Římané. Jinde se dozvíme, že vynálezcem byl Lord Sandwich, který byl tak náruživým karbaníkem, že nezvládal sníst nic jiného než maso mezi dvěma plátky chleba. Potenciálním vynálezcem je i Napoleon, který si pochutnával na obloženém chlebu, když plánoval válečné strategie. Vršek sendviče si nechával odklopit, aby dobře viděl, co si dává.
Něco podobného chlebíčkům už v Čechách existovalo v 19. století. Ale až Paukert jim dal takovou podobu, jakou známe, a hlavně je proslavil. Na nápad ho přivedl jeho přítel, malíř Jan Rytíř Skramlík. Tomu se moc nezdály jednohubky, přál si něco „na dvě na tři kousnutí“. A tak si Češi konečně mohli kousnout třikrát a pořádně.
Jak asi tušíte, sláva Jana Paukerta zašla spolu se znárodněním. I chlebíčky se za minulého režimu tak nějak znárodnily a znormalizovaly. Byl jich jen omezený výběr, suroviny ne tak kvalitní, a o specialitách, jako byly chlebíčky s kapary, lanýži a husími játry, si mohl nechat nový socialistický člověk leda zdát. Zato to bylo období nakloněné lidové tvořivosti a domácímu mazání veky. Jan Paukert zemřel v zapomnění roku 1972. Zato chlebíček žádná totalita neohrozila. Žije si v lepší či horší kvalitě vlastním životem až dodnes.
Lahůdky se snažil v roce 2008 obnovit Paukertův syn Jan Paukert mladší. Sláva prvorepublikového podniku už se ale nikdy neopakovala. Paukert mladší v roce 2010 zemřel a firma se potýkala s dluhy. Licenční smlouvy na ochranné známky stále měnily své majitele, lahůdky už nespravovali přímo Paukertovi potomci. Před třemi lety je dokonce zavřela Státní zemědělská a potravinová inspekce pro nevyhovující hygienické podmínky.
Z návratu kultovního lahůdkářství tedy bylo spíš fiasko, ale obložený chlebíček žije dál. A tak si v neděli namažme alespoň jeden nebo dva. Na republiku, na Masaryka, na Paukerta!
