Co by se stalo, kdyby se rakouská monarchie nerozpadla a vznikla federace, jak ji navrhoval habsburský císař Karel? Hitler by nás neokupoval? Stalinovo komunistické impérium by zůstalo uvězněno v ruských hranicích? Pojďme se projít alternativním scénářem českých dějin s profesorem Masarykovy univerzity Stanislavem Balíkem, politologem a historikem, který se mj. zabývá vývojem moderní české politiky. Je to sice hra, ale mohlo to tak být, kdyby...
Představme si, že by mladý habsburský nástupce Františka Josefa I. Karel dokázal – jak zamýšlel – ukončit válku už na sklonku roku 1916 či v průběhu roku 1917 a podařilo se mu z monarchie utvořit federaci, v níž by práva slovanských národů byla posílena. I americký prezident Wilson byl po celou dobu angažovanosti USA v evropské válce přívržencem federalizace…
Kdyby se mu to podařilo, což by se ale asi nestalo až v roce 1917, ale muselo by to přijít o hodně dřív, tak by to zřejmě jenom posílilo vnitřní pnutí uvnitř monarchie. Ta měla totiž už před válkou podobu natlakovaného papiňáku, který čekal buď na výbuch, nebo na upuštění páry. Federace by buď musela být postavena na základě národnostním, což odmítali Češi, neboť by je to připravilo o nemalou část historických zemí, nebo na základě historicko-právním, což odmítali Němci. Každopádně kdyby federace přeci jen vznikla, neodstranily by se základní problémy monarchie – a sice že kromě rakouských Němců se s ní nikdo moc neidentifikoval a že ji nepovažoval za zcela svůj stát. Pro toto naše přemýšlení tedy není klíčové uvažovat o zdaru federace jako spíš o situaci, že by vůbec nevypukla první světová válka, případně že by vypukla v situaci, která by byla pro monarchii příznivější.
Češi nebyli na počátku války připraveni na samostatnost. Co by bez ní dělal vůdce zahraničního odboje TGM, který na samostatnosti pracoval už od počátku války? A co lídr domácího odboje Karel Kramář, který zase snil o vzniku jakési slovanské federace?
Kdyby se Rakousko v roce 1918 nezhroutilo, TGM by asi dožil v exilu, třeba na nějaké americké univerzitě jako respektovaný vědec, který nedosáhl svého politického cíle. Možná by se mohl i vrátit – vždyť Karel I. uděloval milosti i z rakouského pohledu vlastizrádcům odsouzeným na smrt, jako byl Alois Rašín či zmíněný Karel Kramář. Kramář by asi dál snil své panslavistické sny, jež neměly nikdy oporu v realitě – to ale ostatně dělal i po celou první republiku. U Kramáře by rozdíl oproti skutečnosti asi nebyl velký, vždyť on i celou dobu první republiky chápal úkorně, jako své zneuznání a dožíval v zahořklosti.
Představujme si dál: mezi Německem a Sovětským svazem by na mapě ležela rozhašená, vnitřně rozhádaná středoevropská habsburská mocnost. Troufl by si Hitler při takovém rozložení na válku? Nacionalistické proudy by v rakouské federaci zeslábly?
Ne, nacionalistické proudy by zcela jistě nezeslábly. Podíváme-li se do historie, neznáme jediný úspěšný příklad federace postavené na národnostním principu. Vždyť to vidíme i dnes v západních zemích, kde jsme donedávna vnitřní nacionalismus neviděli – Španělsko (Katalánsko), Velká Británie (Skotsko) apod. Všechny historické příklady národnostních federací se dříve či později rozpadly právě v důsledku posilování, nikoli oslabování národnostních vášní. Nicméně zpět k otázce o Hitlerovi a Stalinovi. Připustíme-li, že by v Německu a v Rusku probíhalo vše stejně, jen v habsburské monarchii jinak, což není vůbec samozřejmé, bylo by přinejmenším Předlitavsko, tedy rakouská, česká a haličská část monarchie, velkou výzvou pro Hitlera. Sny o Třetí říši jako o reinkarnaci První říše navazující na Svatou říši římskou národa německého, kam jsme přirozeně patřili, by byly podpořeny fanatickým velkoněmeckým nacionalismem a nespokojeností předlitavských Němců s tím, že Slované mají v hypotetické rakouské federaci nemalé slovo. Takže by dost možná náš osud neprobíhal moc jinak, než se skutečně dělo.
A to i včetně sovětské komunistické dominance ve střední Evropě po druhé světové válce?
Nikde není psáno, že by se tradiční habsburská monarchie nemohla stát kořistí sovětského komunistického molochu. Vždyť kolik chybělo po druhé světové válce v údajně přirozeně katolické Itálii s papežem ve svém centru, aby se stala komunistickou zemí? Nezapomínejme také na to, že třeba v českých, stejně tak ale v rakouských zemích byli už před první světovou válkou sociální demokraté nejsilnějším nebo jedním z nejsilnějších politických proudů. A to v sobě zahrnovali velmi silná radikální křídla, jež se zakrátko proměnila v komunistické strany pod diktátem moskevské Kominterny. Nebo vzpomeňme na silnou pozici maďarských komunistů, kteří v roce 1919 dokonce uskutečnili státní převrat v podobě Maďarské republiky rad. Jinými slovy – byla by zde nesmírně silná vnitřní komunistická pátá kolona, která by mohla silně nahrávat potenciálně úspěšnému Stalinovu tažení do střední Evropy, a to i v případě existence habsburské federativní monarchie.
Zdá se, že se politickému osudu nedá jen tak utéct?
Ano, velké historické zlomy nebývají produktem jednoho špatného rozhodnutí, ale spíše výslednicí řady významných i méně důležitých vlivů. Pro naše uvažování, co by bylo s Rakouskem a námi, kdyby…, zda bychom mohli jako Britové žít nepřerušovaně v demokratickém uspořádání a podobně, bychom se museli vrátit přinejmenším někam k roku 1848 a přemýšlet o zcela jiném vývoji od tohoto data. Federalistická vize Karla I. z časů uprostřed ničivé světové války už by toho na našem osudu asi mnoho nezměnila.
