Nico: Múza legendárních Velvet Undeground

Nico: Múza legendárních Velvet Undeground Zdroj: Wikimedia

S Arim, synem Alaina Delona
Nico: Múza legendárních Velvet Undeground
Velvet Underground přivedla láska Lou Reeda (vpravo dole) a Johna Calea (druhý stojící zprava) k Nico (vlevo dole) takřka k zániku. Uprostřed sestavy Andy Warhol.
Vystoupení, které se stalo legendou
(zleva) Nico, Lou Reed, Sterling Morrison, John Cale, Gerard Malanga a konečně jedna neznámá žena.
15
Fotogalerie

Múza undergroundu Nico: Největší lhářka pod sluncem, milenka Alaina Delona i Jima Morrisona

Nico byla největší lhářka pod sluncem od té doby, co se naučila mluvit. Nebo možná ještě dřív. Proto, pochopitelně mnohem později, uváděli reportéři seriózního světového tisku, že se narodila v Budapešti (1944), v Berlíně (1943) nebo možná o rok dřív v Kolíně nad Rýnem, v Polsku 1938, nebo dokonce při ruském tažení na Německo. Datum její smrti je však nesporné a vychází na dnešek před 35 lety.

Její rodiče byli prý napůl Rusové a Turci, ze čtvrtiny Poláci, Němci a zase Turci. Její otec byl údajně z řádu „tančících dervišů, matka děvka“, čemuž se smála svým hrdelním, sexem nasyceným smíchem „úh–ááh–uh–ah“.

Dnes už víme přece jen víc a informace jsou (snad) přesnější. Nico – ještě coby Christa Päffgenová – se narodila 16. října 1938 v Kolíně nad Rýnem, dívenka byla pokřtěna v den neblahé křišťálové noci. Tatínek Wilhelm Päffgen byl výhybkář na dráze, maminka Grete půvabná žena v domácnosti. Rodiče se brzy rozvedli (otce zastřelili nacisté, ačkoli byl voják Wehrmachtu), maminka odjela s prarodiči a Christou do nedalekého městečka Lübbenau.

Když bylo Christě třináct, odvezli ji do osvobozeného Berlína. Už v té době byla krásná: árijský prototyp (plavé vlasy, alabastrová pleť) se v ní pojil s jistými slovanskými rysy (hluboko posazené oči, vysedlé lícní kosti, pod nimi tváře, jimž Nico s humorem říkala půljablíčka). Tenkrát nastoupila do obchodu KaDeWe. Prodávala módní dámské prádlo a během velmi krátké doby je (ještě coby teenagerka) začala předvádět v reklamách. Byla velmi vyzývavá, a tak ji coby patnáctiletou znásilnil seržant americké armády. Byl odsouzen k smrti.

Sladký život

Jako modelka se v roce 1964 seznámila s fotografem Herbertem Tobiasem, který se rozhodl, že jí vybuduje kariéru. Nejprve přišla změna jména. „Nic hnusnějšího než Christa – a ještě Päffgenová – jsem v životě neslyšel,“ řekl a navrhl jí jméno Nico podle svého řeckého kamaráda Nikose Papatakise, cirkusáka z dua Nicos. Zdá se to mnohem pravděpodobnější, než že je „nico“ anagramem slova „ikona“, což prý vymyslel Salvador Dalí.

Nico se díky fotomodelingu dostala do Paříže, kde si madame Coco Chanel s oblibou najímala německé modelky: „Mám ráda vysoké a ušlechtilé německé dívky, protože jejich chůze je přirozená. Nejdřív napřímí zvědavě trup jako zvířata, pak následují lýtka a nohy.“ Což je asi nejpřesnější popis jejího fyzického kouzla.

Začala také cestovat, poprvé do New Yorku, pak všude možně. Během pobytů se naučila slušně anglicky, španělsky a francouzsky. V roce 1959 si ji na jakémsi mejdanu všiml tehdy už slavný italský režisér, jenž hledal blondýnku do svého filmu La dolce vita, Sladký život. Fellini nejdřív Nico požádal, aby hrála sebe samu, a zároveň chtěl, aby byla upovídaná a mluvila ve všech scénách. Nemluvit směla, jedině když se ozval Mastroianni. Její „eskymáčtina“ se stala jedním z poznávacích znamení nesmírně úspěšného filmu. Z Nico byla filmová hvězda.

Noc s nejkrásnějším chlapem

V roce 1961 se Nico přestěhovala do New Yorku, a to přímo do centra West Village. Právě odtud se rozlétla do města, které nabízelo všechno: intimní vztah s Jeanne Moreauovou i kursy zpěvu či hraní v proslulém Actors Studiu Leeho Strasberga, kam na hodiny docházeli třeba Steve McQueen, Dustin Hoffman či Al Pacino.

Tady okouzlovala ostatní – ani ne tak hraním, spíš svým zjevem a poněkud potřeštěným chováním, v němž se svářily rysy třináctileté dívenky z okupovaného Berlína a 180 centimetrů vysoké ženské, která se vrhala do všech dobrodružství po hlavě.

V listopadu 1961 zavolala francouzskému herci, který se zrovna v New Yorku ubytoval. Mírně se naspeedovala a vyrazila za „nejkrásnějším chlapem na světě“, Alainem Delonem. Strávili spolu noc a po devíti měsících se jim narodil syn Ari. Horší bylo, že se rodiče od osudné noci neviděli a ani jeden Ariho nechtěl (nakonec se o něj starala Delonova matka).

První písničku, ústřední melodii pro film Strip Tease Jacquesa Poitrenauda (1963) pro ni napsal Serge Gainsbourg a okamžitě s Nico „upadl do lásky“, ačkoli ona stále milovala Delona. V prosinci 1963 se poprvé postavila na pó­dium. Bylo to v newyorském nočním klubu Blue Angel.

Sametové podzemí

V roce 1965 se Nico seznámila se členy kapely Rolling Stones. Přesněji řečeno, zamilovala se do doprovodného kytaristy s vizáží zhýralého efébka – Briana Jonese. Ten s ní také nahrál její první singl I’m Not Sayin’ / The Last Mile, který produkoval mladinký Jimmy Page (později Led Zeppelin).

Byla z toho další láska. Černovlasý, uhrančivý Page a seversky chladná krasavice vypadali jako dáma a král na šachovnici. Královna se však pár měsíců poté zhlédla v kudrnatém židovském chlapci. Bob Dylan, jakkoli byl tehdy nepřístupný celému světu, hned napsal pro Nico písničku I’ll Keep It with Mine.

V New Yorku ji britský dandy Brian Jones seznámil s Andym Warholem, jenž kromě toho, že zrovna režíroval experimentální film Chelsea Girl (a byl Nico tak okouzlen, že ji hned obsadil), začal dělat manažera dosud neznámé kapely Velvet Underground. A Nico se podle něj musela stát její ozdobou. A tak zatímco Warhol pracoval na novém filmu Záchod, Nico, Lou Reed, John Cale, Sterling Morrison a Maureen Tuckerová zkoušeli skladby na debutové album. Krom toho kapela vystupovala v jakémsi multimediálním Warholově představení. Nico zde zpívala tři skladby. Deska se jmenovala prostě: The Velvet Underground & Nico (1967) a přes půvabný obal s Warholovou kresbou banánu se prodávala bledě.

A přišly další problémy. Lou Reed i John Cale se do Nico beznadějně zamilovali a kapela se málem rozpadla. A tak raději odešla sama Nico. Na její debutové album Chelsea Girl napsali písničky Bob Dylan, Tim Hardin, Jackson Browne (další z polapených do sítí zpěvaččiných půvabů), společnou skladbou přispěli Reed a Cale, některá strunná aranžmá inspiroval Leonard Cohen (sám o ní či pro ni napsal skladbu Joan of Arc).

Smrt na Ibize

Následnou epizodou s Jimem Morrisonem okomentovala slovy: „Ten je snad ještě šílenější než já.“ A dalšího kumpána z divokého vrhu, Iggyho Popa, bleskurychle využila k orálnímu sexu. Obklopena hochy o generaci mladšími hrála v roce 1985 načerno v Praze a Brně. Poslední vystoupení se událo v berlínském Planetáriu 6. června 1988. Doprovázela ji kapela Faction, jako přídavek Nico hrála a zpívala skladbu Jima Morrisona The End.

V červenci odletěla se synem Arim na milovanou Ibizu. Sedmnáctého července sedla na kolo a jela si koupit do města trávu. Byl to nejparnější den toho léta. V příkopu ji našel taxikář, ve třech nemocnicích je odmítli přijmout. Prý úpal, mínila sestra. Teprve druhý den ráno lékař objevil krvácení do mozku. Nico zemřela krátce před osmou hodinou – 18. června 1988.