Koho uráží titul feministka roku? Scénáristky Brigitu Zemen a Irenu Sládečkovou ne. Jsou na něj totiž hrdé. V pořadu Branky, body, kokoti, který je teď nominovaný na Křišťálovou lupu, se snaží o svém pohledu na svět přesvědčit i ostatní a bojují proti stereotypní společnosti. Nejde přitom jen o stereotypy namířené na ženy, ale i ty mužské.
Česká společnost je podle nich zakonzervovaná a její vývoj jde pomalu. I proto jim chodí řada negativních reakcí od žen. Tradiční rozdělení rolí je totiž prý hluboce zakořeněné a ženy jsou naučené, že mají dělat mužům zázemí, být laskavé a trochu se zapřít. Bojí se pak ozvat, protože mají pocit, že by přišly o svoji ženskost.
Scénáristky tvrdí, že zajištění domácnosti nemusí být role matky, protože ke zplození dětí jsou taky třeba dvě osoby. Žena může být, co chce, stejně jako muž. Jde jim o rozdělení rolí, ne jejich úplné srovnání. Zemen přiznává, že je víc radikální a mluví o boji proti toxické maskulinitě. O tom, že muži nemusí naplňovat škatulky „chlapů“ a například mít stále chuť na sex nebo doma nevařit.
Překvapilo je prý, že stále mají o čem psát. Pravidelně udělují titul „Prasák týdne“ a nemají problém s tím, že by neměly z čeho vybírat. Někteří je dokonce překvapili třeba tím, že si o ocenění sami říkají.
Kdo to má dnes těžší – muži, nebo ženy? Kde je hranice mezi radikálním a konstruktivním feminismem? A jak se má tedy chovat správný chlap?
