Na letošním Signal Festivalu bude k vidění instalace Ivana Kafky O stádnosti/Zjevná stádnost, která se zamýšlí nad manipulovatelností davu.
Ivan Kafka vyrůstal a dodnes tvoří v ateliéru po svých rodičích, s výhledem přes trať na holešovické Výstaviště, tehdy Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Za jeho otcem Čestmírem Kafkou a matkou Olgou Čechovou tam docházela celá Trasa – výtvarná skupina vzniklá v padesátých letech minulého století, jejíž členové (například sestry Válovy, Olbram Zoubek, ale později i třeba Eva Kmentová nebo Vladimír Preclík) stáli jasně mimo tehdejší, stalinistické tendence, které prostoupily českou výtvarnou scénou.
„Pochopitelně to mělo následky, nakonec jsem s vyceněnýma zubama dodělal alespoň střední školu,“ vzpomíná letos šestašedesátiletý výtvarník, jenž se už od sedmdesátých let začal systematicky věnovat instalacím, pro které se vžilo pojmenování „land art“. Stačí připomenout jeho špejlovou realizaci Vymezení na legendárním projektu iniciovaném Čestmírem Suškou Malostranské dvorky v roce 1981, kde vystavovali třeba Magdalena Jetelová nebo Kurt Gebauer.
12/15… Pozdě, ale přece
Kolem roku 1987, tedy v době, kdy se už postupně začaly prolamovat ledy, z přetlaku ve společnosti znovu vznikají výtvarné skupiny. Tehdejší studenti a čerství absolventi Umprum a AVU kolem Stanislava Diviše, Jaroslava Róny a Jiřího Davida zakládají Tvrdohlavé, ti o pár let starší pak seskupení 12/15 s podtitulem … Pozdě, ale přece, v němž se kromě Kafky setkala celá řada výrazných, ale zároveň hodně rozdílných osobností, ať to je Michael Rittstein, Jiří Načeradský, Vladimír Novák, Václav Bláha, nebo už zmíněný Kurt Gebauer.
„Tím, že mě ti starší jako nejmladšího vzali mezi sebe, jsem se dostal mezi lidi, kteří si už při studiu na vysoké škole vytvářeli vlastní postoje. Samozřejmě že jsem byl od nich naprosto odlišnej, což mi ale pomohlo si uvědomovat, že problémem společnosti je dost často i neschopnost domluvit se na základě rozdílnosti. To znamená akceptovat věci, které vám osobně nemusí být blízké, přitom ale zjistíte, že lidé je dělají fakticky naplno, protože jinak nemohou. A to platí i pro politiku. Vůbec se nejsme schopni domluvit. Takže ve 12/15 jsem se smířil, jak říkám v uvozovkách, s rolí svačináře a brzo jsem začal instalovat naše výstavy. Když ostatní zjistili, že mi to docela jde, tak mi to s radostí přepustili,“ vypráví s jistou nadsázkou Kafka, který vedle pražské realizace O stádnosti, jejímž partnerem je na Signal Festivalu tento časopis, současně připravil instalaci Čeští pytlíci a jejich ireálné sny, pro výstavu skupiny 12/15… Pozdě, ale přece, která bude otevřena pod kurátorským vedením Ivana Neumanna příští týden ve čtvrtek 18. října v Galerii moderního umění v Hradci Králové.
Hurá na plynojem…
„Ve 12/15 se daly prosadit další touhy, ke kterým bych se sám nedostal, třeba vylézt na libeňský plynojem. Bylo fakt zábavné sledovat, jak se nahoru hmoždějí všichni ti tehdy už celkem slavní kolegové,“ připomíná legendární happening z roku 1991 a pokračuje: „Že se nám na rozdíl od Tvrdohlavým nechtělo vytvářet jednotný umělecký styl, o tom nebudu mluvit, přesto si myslím, že skupina byla pro české území významná.“
Mnozí jeho kolegové záhy po roce 1989 začali přednášet na pražských uměleckých vysokých školách, Ivan Kafka pak v roce 1997 reprezentoval Českou republiku na Bienále v Benátkách, ostatně spoustu jeho dalších realizací se podařilo uskutečnit až v zahraničí.
„Prvotní je vnitřní nespokojenost, člověk by měl přece vypouštět páru jako papiňák. Moje instalace jsou o mezilidské komunikaci, každý objekt je jako bytost. Dělám je množením, které má v lidské společnosti oporu, dalo by se říct, že to je o podobenství,“ popisuje své projekty – prostorové instalace, určené jak do plenéru, tak i do interiérů nejrůznějších historických budov a muzeí. Nejdříve je letmo zachytí na papíru v ateliéru, k jejich realizaci často dochází až po mnoha letech: „Na nárazníky jsem čekal hodně dlouho, původně měly být ve Vojanových sadech,“ připomíná pravidelné výstavy, které tam v osmdesátých a ještě na začátku devadesátých let pořádal proslulý správce zeleně v parcích pražského centra Jindřich Pavliš: „Že jsem Čech, šel jsem nejprve na český podnik, když jsem se setkal s nezájmem, jak je v domácích podmínkách zvykem, navrhl jsem to do Německa – a tam to kupodivu šlo. Od záměru k realizaci uplynulo dvanáct let.“
Sestava padesáti železničních nárazníků, pojmenovaných Zvláštní houbařská sestava, nakonec zůstala jako trvalá instalace na zahradě areálu Hofgut Hohenkarpfen asi padesát kilometrů od Stuttgartu.
Posedlost červeno-bílou…
Pro letošní ročník Signal Festivalu, který se koná tento víkend na několika místech v centru Prahy, přichystal na Ovocný trh instalaci o více než třech stovkách barevných stojek – směrových značkách, některých blikajících. Bude na ně zářit – střídavě se zvedat a klesat – dvanáct reflektorů: „Zjevná stádnost! Fascinuje mě, jak naše společnost strašně touží po demokracii a svobodě, což je ovšem svoboda individuálního charakteru, ale pak se najednou zestádní. Někdy je mi smutno z toho, že už jsem tu tak dlouho, že v domovech důchodců neuvidím ty starý, vytahaný, tetovaný kůže. To, co na sobě někteří lidé nosí, připomíná gravírované hřbitovní kameny. Společnost převážně uvízla v jisté zaostalosti, určitě co se týče výtvarného umění, a tím pádem přesahů na divadlo, na film, architekturu..., příšernými krajkovými šaty televizních moderátorek konče,“ říká umělec, jehož mnohé práce nesou stopu komentáře dění kolem nás: „Výběr je chabý, ve společnosti došlo několikrát ke zkroucení páteře, třeba normalizace a Anticharta. Lhal bych, kdybych netvrdil, že jsem se dost často divil – a divím dodnes –, kolika hrdiny jsem najednou obklopen. Jejich postoje se mi jevily poněkud jinak. Při tom současném, chabém politickém výběru mám jen několik tužeb, mezi ně například patří: neslyšet ministryni obrany zpívat jakémukoli prezidentovi, nemít premiéra, co se vodí ruku v ruce se svou přítelkyní na veřejnosti jako v první třídě na střední škole, a taky nechci mít prezidenty, kteří se přivazují k základům jakýchkoli knihoven. Takže pro mě jsou lidi, co setrvali v KSČ po roce 1968, naprosto neúnosní! Ti, co vstoupili do SSM, připraveni žít v nadcházející normalizaci, pak nesnesitelní! Ti všichni se přece mohli poněkud upozadit, drobný problém ovšem je, kdo by tu zbyl. Možná z toho pramení moje posedlost červeno-bílou… Politickej přesah v umění neškodí!“
