Jak člověk stárne, uvědomuje si čím dál živěji, že některé zážitky jsou nevyhladitelné. Například Rudé právo řezané v 50. letech na čtverečky místo toaletního papíru. Vytrvalý zpěv Karla Gotta. Četba Škvoreckého, Hrabala, Kundery, Vaculíka. Anebo spartakiáda.
V letech 1960 a 1965 jsem na ní jako dítě a kluk cvičil a líbilo se mi to. V roce 1975 jsem se na ni díval na závěrečném cvičení absolventů vojenské katedry při filozofické fakultě UK ve Dvorech u Karlových Var. A se mnou desítky kolegů, dnes známých vědců a umělců. Při veškerém mužském cynismu většina z nás nad cvičením dorostenek doslova říjela a normalizační souvislosti šly stranou.
Spartakiády v letech 1980 a 1985 jsem už zažil jako čistič oken, pracovník Úklidu, podniku. hl. m. Prahy. Ten byl pověřen péčí o strahovský Spartakiádní stadión, takže jsme tam s kamarády trávili noční úklidové směny a mohli vidět zkoušky i jednotlivá vystoupení. Respektive na ta už jsem chodil sám, nejsa v sobě schopen překonat jakýsi resentiment, jemuž se mí otrlí kolegové jen smáli.
Samozřejmě i já jsem vnímal režimní manipulaci celé akce, nebezpečně připomínající například nacistické masové rituály. Zároveň jsem v ní ale vyciťoval jistou elementárnost tělesného pohybu a individuální vůle zapojené do kolektivního díla. Že je v tomto smyslu vlastně „sletem v jiné podobě“, jak v roce 2016 napsal Petr Roubal v knize Československé spartakiády, jsem si příliš neuvědomoval.
Až teď, po letech, kdy jsem se díval na cvičení XVI. všesokolského sletu. Ideologický nános odpadl a zůstala radost a krása fyzična, hravost malých, dovednost dospívajících, nadhled dospělých i hrdost seniorů. Že ještě v těchto utilitárních dobách stojí někomu za to, věnovat čas abstraktní myšlence společného díla, je úlevné. I zdánlivě zvetšelá hesla minulosti se díky nim mohou stát reálnou občanskou silou.
