Starosta japonského měst Ósaka Hirofumi Yoshimura na protest proti vztyčení pomníku Korejkám, Číňankám a Filipínkám, které byly během druhé světové války nuceny sloužit jako sexuální otrokyně pro japonské vojáky, přerušil partnerské styky s americkým San Franciskem. Yoshimura nesouhlasí s počtem údajných obětí, ani s tvrzením, že byly nevěstince provozovány japonskou armádou. Neověřili si Američané historická fakta nebo Japonsko opět prokázalo neschopnost vyrovnat se svým podílem na zvěrstvech spáchaných za druhé světové války?
Šedesát let trvající partnerství mezi Ósakou a San Franciskem bylo oficiálně ukončeno poté, co starosta San Franciska souhlasil s uznáním pomníku „ženám útěchy“ za veřejný majetek. Sousoší v Čínské čtvrti loni vztyčila skupina aktivistů.
Pomník zpodobňuje Korejku, Číňanku a Filipínku. Příslušnice všech těchto národů byly spolu s nemnoha Evropankami a Japonkami nuceny sloužit od 30. let až do konce války v tzv. frontových nevěstincích. Mnohé z žen nebyly v době zajetí plnoleté.
Na sanfranciském pomníku, který je jedním z mnoha obdobných ve Spojených státech i v dalších zemích, stojí: „Tento památník připomíná utrpení statisíců žena a dívek, které byly eufemisticky označovány za „ženy útěchy“ a které byly sexuálně zotročeny japonskou císařskou armádou ve třinácti jihoasijských a pacifických zemích mezi lety 1932 a 1945. Většina z nich během zajetí zemřela.“
Starosta Ósaky ideu pomníku napadl s tím, že historici se liší v názorech na přímé zapojení japonské armády do procesu zřizování nevěstinců a upozornil také, že jsou tímto gestem upozaďována zvěrstva, kterých se na ženách dopouštěly armády ostatních států.
Ačkoliv nelze tyto poznámky označit za zcela irelevantní – ano, historici se shodnou málokdy, na druhou stranu existenci nevěstinců samotných nepopírá žádný z nich, a ano, násilí na ženách pravděpodobně doprovázelo všechny války v dějinách lidstva – představují nebezpečný morální relativismus.
Japonsko dlouhodobě tlačí na Jižní Koreu, aby přestala na temnou etapu japonských dějin upozorňovat. V rámci pří o nároky na kompenzace jednotlivcům, kteří utrpěli pod nadvládou korejského poloostrova Japonci (1910-1945) újmu, například Korejci museli v posledních letech slíbit, že se zasadí o odstranění pomníků podobných tomu v San Francisku.
Zatímco je tak dnes zcela nepředstavitelné, aby podobné postoje prosazovala například německá vláda a operovala s argumenty stylu „koncentrační tábory měli už Britové v Jižní Africe“ nebo „a co když těch zabitých Židů nebylo 6 ale jen 5 miliónů?“, japonský establishment se pokusů o relativizování historicky nezpochybnitelných zločinů neštítí.
Neuvědomuje si přitom, že škodí především sám sobě. Na oběti války se nevzpomíná, aby se v národech, z nichž pocházeli jejich utlačovatelé, vyvolávaly pocity kolektivní vinny nebo aby je za zločiny jejich předků někdo nadále ostrakizoval.
Vzpomíná se na ně, protože jim za jejich života byla odepřena základní lidská práva, protože byla neomluvitelným způsobem pošlapána jejich lidská důstojnost a protože jediné, co pro ně můžeme zpětně udělat, je vztyčit pomník, hovořit o jejich osudu na veřejnosti a snažit se zabránit opakování těchto zločinů.
Vlajkonošem tohoto přístupu by v případě „žen útěchy“ neměl být nikdo jiný než Japonci. Pokud si to starosta Ósaky spolu s japonským premiérem Šinzó Abe neuvědomují, může si liberálností proslulé San Francisco začít hledat nového partnera, kterému bude pokora k dějinám vlastnější.
