Ve věku 94 let zemřel legendární francouzský šansonier Charles Aznavour. Zveřejňujeme proto rozhovor, který v Reflexu vyšel před dvěma roky. Klasik francouzského šansonu napsal přes tisíc písní, prodal přes 180 miliónů alb a i ve vysokém věku byl stále aktivní. „Nikdy jsem neřekl, že chci skončit,“ řekl. „Naopak jsem mnohokrát prohlásil, že to nikdy nevzdám!“
Poprvé měl u nás zpívat koncem ledna roku 1969. O týden dříve se však na protest proti komunistické zvůli upálil Jan Palach a vystoupení – tak jako mnoho jiných akcí – bylo zrušeno. „Většina lidí neví, že jsem přesto do Prahy přiletěl, abych se zúčastnil Palachova pohřbu,“ vzpomíná Charles Aznavour na toto smutné období. Kratičké návštěvy tehdy využil také k setkání s olympionikem Emilem Zátopkem, s nímž probíral svoji roli běžce ve filmu Michaela Winnera The Games. „Dlouho jsem se do vašeho města toužil vrátit, ale příležitost mám až teď.“
Vždycky jste byl tak trochu rebel. Cítíte se pořád duchem mladý?
Nejen duchem! V poslední době se vracím k tomu, jak jsem zněl zamlada, než se můj hlas obrousil, a musím říct, že to diváci dokonale pochopili. Kdysi jsem prohlásil, že budu zpívat do roztrhání hlasivek. A už je to tady: hlasivky jsou nadranc! Moje publikum naštěstí ví, že důležitější je způsob podání. Konečně, nejsem první, kdo má chraplák. Co takový Ray Charles nebo Louis Armstrong?
Když už jste to načal, jak se udržujete v kondici?
Mám to velké štěstí, že můžu dělat, co mám rád. Taky mě drží moji fanoušci. Jedině díky nim si ještě nepřipadám dost starý na důchod. Často slyším, že by měl zpěvák skončit v pravý čas. Zajímavé! A kdy, prosím pěkně, ten čas nastane? Až budu mít na bankovním kontě tolik a tolik peněz? Hlavním problémem není věk, nýbrž strach. Když jedu na turné, přemítám: Zvládnu ještě bavit lidi dvě hodiny bez přestávky? Bude to jako dřív? Můžu je udělat šťastnými? Zatím však pochybnosti nedokázaly přebít můj optimismus.
Jednou jste prozradil: „Nepíšu autobiografické písně, ale každá je trochu o mně.“ Do které jste ze sebe dal nejvíc?
Do písničky Autobiographie. V ní vzpomínám na dětství, rodiče, přátele, na svou sestru, na to, jak jsme žili, na naše tradice… Jak tvrdě museli mí rodiče pracovat, jak byli vděční za přijetí v nové zemi, a přitom dokázali zůstat sami sebou, i když respektovali francouzskou kulturu a styl života.
Povězte mi, co z vás činí Francouze a v čem nezapřete svůj arménský původ?
Jsem jako kafe s mlíkem. Jak je jednou dáte dohromady, už je neoddělíte. Narodil jsem se ve Francii arménským rodičům, jedno bez druhého bych nebyl já. Moji hudbu arménský původ přímo neovlivnil, ale někde uvnitř cítím, že žiju podle hodnot a zásad, které mi rodiče vštěpovali. A to se v mé práci jistě odráží. Vyrůstal jsem obklopený Armény, Francouzi, Američany, Rusy, Turky, Řeky, jihoamerickou muzikou a poezií, nemluvě o jazzu. Pro mladého kluka, který se chce stát skladatelem, je úžasné vstřebávat všechny tyto vlivy. Jako textař ovšem volím francouzštinu, protože to je skvělý jazyk pro písničky.
Umíte osm řečí, můžete tedy posoudit, co se dá vyslovit pouze francouzským veršem a co jen v angličtině.
Francouzština je velice bohatá, máme mnoho krásných slov, mužských a ženských rýmů, jež v angličtině nenajdete. Ale protože se hlavně cítím být textařem, potřebuji, aby mé písně sdělovaly ve všech jazycích totéž. Asi víte, že jsem jako první autor na světě požadoval, aby byl můj repertoár srozumitelný lidem nejrůznějších národností. A také jsem za nimi s těmi písněmi přijel. Skladby jako Comme ils disent nebo Tu t’laisses aller dodnes zpívám francouzsky, anglicky, italsky, španělsky…
Pořád je umíte zpaměti?
Písničky se učím stále znovu, přehrávám si je v hlavě večer, než jdu spát. Bohužel už mi paměť tolik neslouží. Přece jen těch zemí, písní a řečí bylo trochu moc… Nicméně když nevím, podívám se na čtecí zařízení. Většina umělců nechce přiznat, že ho používá. Já se za to nestydím.
Někde jste řekl, že píšete texty jako filmový scénář.
Text píšu vždycky jako první. A stejně tak musí pokaždé nejdřív vzniknout scénář – až pak se může začít točit. S filmovými tvůrci mám společné i to, že se pokouším popsat něco, co ještě nikdo přede mnou nezachytil. Neděsím se žádných slov, rád veřejnost šokuji. Vždy jsem byl a budu naprosto svobodný. Neuplyne den, abych něco nenapsal. Jiná věc je, že to pak třeba zahodím.
Nedávno jste natočil duet s mladou francouzskou hvězdou jménem Zaz. Čím vás zaujala?
Talentem, tím, jak na sobě pracuje. Nejvíc mě na ní ale baví, že je jedinečná. Mladí se často snaží kopírovat někoho jiného, což je chyba. Svět nepotřebuje další Céline Dionovou nebo druhého Franka Sinatru. Potřebujeme výjimečnost, osobitost.
Znovu vás budu citovat: „Než předstoupíte před publikum, musíte vědět, kdo jste.“ Co jste se o sobě za ta léta dozvěděl?
Diváci instinktivně vycítí, jestli víte, co děláte, dáváte jim ze sebe všechno a jste k nim upřímný. Podle mě musíte být svůj. Já si k psaní vybírám složitá témata a snažím se na ně dívat z nezvyklých úhlů. Pevně doufám, že jsem originál.
