Před polednem 28. září 1938 se v říšském kancléřství na berlínské WilhelmstraBe objevil italský velvyslanec Attolico. Byl rozčilením celý rudý. "Musím vám odevzdat naléhavé poselství od duceho," volal již ode dveří na Hitlera. "Britská vláda právě do Říma oznámila, že by přijala duceho zprostředkování v sudetoněmecké otázce. Tvrdí, že rozdíly v názorech na řešení jsou poměrně malé." Tlumočník Schmidt rychle překládal Attolikova slova: "Duce si myslí, že přijetí britského návrhu je výhodné."
Německý návrh
Hitler se rozmýšlel jen chvíli, Mussolinimu vzkázal, že jeho podnět přijímá. Už věděl, že se mu nepodaří rozdrtit Československo v izolované válce, a chtěl tedy dosáhnout aspoň politického vítězství. Zajistil si je tím, že text dohody, kterou měli z britského podnětu podepsat příštího dne v Mnichově zástupci Německa, Itálie, Francie a Británie, dal vypracovat svým lidem. Připravil ho maršál Göring, předseda tajné říšské rady Neurath a státní tajemník ministerstva zahraničí Weizsäcker.
Svědectví Hitlerova tlumočníka Schmidta o tom vypovídá zvlášť zajímavě. "Kolem třetí hodiny odpolední byla malá přestávka na oběd," vzpomíná Schmidt v pamětech na mnichovskou konferenci. "Krátce předtím předložil Mussolini písemný návrh na řešení sudetské otázky. Napsal ho italsky, ale překlad byl usnadněn tím, že jsem tento návrh překládal předešlého dne v Berlíně z němčiny do francouzštiny. V ono kritické odpoledne mi ho odevzdal Weizsäcker s poznámkou, abych ho co nejrychleji přeložil do francouzštiny. Mussolini ho měl dostat dříve, než by proti němu mohl něco namítat ministr zahraničí Ribbentrop. Tady, v Mnichově, jsem tedy oslavil radostně znovusetkání s textem, který byl konferenci předložen jako Mussoliniho návrh, ale jehož autory byli ve skutečnosti Göring, Neurath a Weizsäcker."
Mussolini se s ním seznámil ve vlaku, který ho vezl 29. září do Mnichova. V Kufsteinu na něho čekal Hitler, aby s ním projednal nejen podrobnosti konference, ale i další postup v Evropě. Vůči italskému partnerovi mohl být zcela otevřený: proto ani jednou nemluvil o "řešení sudetoněmecké otázky" nebo o "osvobození sudetských Němců", ale používal výlučně pojmů z vojenské a politické strategie.
"Současné Československo je třeba zlikvidovat, protože má k dispozici čtyřicet divizí a svazuje mi ruce vůči Francii," řekl Mussolinimu. Jeho pozornost se tedy upínala už i na západ Evropy. Ministerští předsedové Francie a Británie zatím přilétávali do Mnichova, aby tu pomohli vytvořit "mír pro naši dobu". Byla to podivná doba, když potřebovala tak podivný mír.
Hitlerův listonoš
Základem německého návrhu pro mnichovskou konferenci byly přímo i zahaleně požadavky, které Hitler předal 22. září britskému premiéru Chamberlainovi v Godesbergu. "Je to ve skutečnosti takové ultimátum, jaké se dává poraženému národu, a nikoliv suverénnímu státu," charakterizoval godesberské memorandum vyslanec Jan Masaryk v nótě Británii.
"Zbavuje nás všech záruk naší národní existence. Máme se vzdát velkých částí svých pečlivě připravených opevnění a pustit německé armády hluboko do své země dříve, než budeme s to zorganizovat ji na novém podkladě nebo učinit opatření k její obraně. Naše národní a hospodářská nezávislost by automaticky zanikla přijetím návrhu pana Hitlera."
Československá vláda proto godesberské memorandum odmítla. Západní velmoci ale nechtěly dopustit válku, ač Československu dovolily mobilizovat a samy se branně posilovaly. Ministr zahraničí Halifax Masarykovi řekl, "zda není lépe vydat se Hitlerovi než být rozdrcen" . Když mu vyslanec oponoval, Halifax prohlásil, že "Chamberlain je dosud přesvědčen, že Hitler je bona fide a že když dostane sudetské území, dá navždy Evropě pokoj" . Masaryk strnul: to byla buď kriminální naivita, nebo cynický klam. Halifaxovi také v tomto smyslu odpověděl.
Ministr pokrčil rameny: "Britský premiér vystupuje v celé věci vlastně jen jako listonoš." Vyslanec se už těžko ovládal: "Na můj úžas a opovržení nad tím, že anglický premiér dělá vrahu a gangsteru listonoše, Halifax hluboce dojat opakoval - bohužel je to tak," telegrafoval Masaryk po rozhovoru do Prahy. Vlády Británie a Francie chtěly godesberské požadavky zmírnit pomocí "časových plánů". Pak se ale rozhodly celou věc vyřešit na konferenci s Hitlerem, kterou zprostředkoval italský duce Mussolini.
Zůstanete sami!
Konference se sešla po poledni 29. září v mnichovském Vůdcově domě. Bez československých zástupců. Ti však přece jen do Mnichova přiletěli, ale nikoli jednat. Douglase s vyslancem Mastným a legačním radou Masaříkem čekali na letišti v Oberwiessenfeldu němečtí policisté. Češi museli nastoupit do otevřených policejních vozů, které je odvezly do sídla britské delegace v hotelu Regina.
Letadlo a letce si zatím vzalo pod dohled gestapo. Policajti se posadili před dveře pokojů určených pro československé diplomaty. Taková "pozornost" se vlastně podobala internaci. Hned po příjezdu volal Masařík do Vůdcova domu. Dost dlouho trvalo, než se mu někdo ze západních delegací ozval. Nejprve to byl Francouz Rochat, šéf politické sekce ministerstva zahraničí. Odmítl cokoliv vysvětlovat, byl úsečný a nevlídný.
Ashton-Gwatkin z Gamberlainova doprovodu, který ještě nedávno vedl štáb Runcimanovy mise v Československu, slíbil, že přijede do hotelu a vyloží, k čemu jednání zatím dospělo. Chtěl jen podat informaci, nikoliv poznat československé stanovisko. Objevil se na chvíli a oznámil, že chystané rozhodnutí připraví Československo o rozsáhlé území. Mastný a Masařík upozornili na těžké důsledky takového výroku: vyvrátí stát vnitřně, poničí ho hospodářsky a finančně. Ashton-Gwatkin to nechtěl slyšet. "Neumíte si představit, jak je obtížné s Hitlerem jednat," vymluvil se a odjel zase do Vůdcova domu. Ohlásí se, až bude další přestávka.
O deváté večer - to už bylo prakticky vše dohodnuto - Gwatkin zavolal Masaříka. Požádal ho, aby s Mastným přišli do hotelového pokoje hlavního Chamberlainova poradce Horace Wilsona. Dozvěděli se tu, jak vypadá plán na územní odstoupení, a dostali k tomu mapu. Bylo to zlé. Žádali o vysvětlení a korektury. Wilson prohlásil, že nic nelze opravovat. Byl povýšený a nepříjemný, jako vždy, když jednal s těmi, na nichž mu příliš nezáleželo.
Mastný a Masařík znovu upozornili, že Československo ztratí životně důležité oblasti. "S Hitlerem se opravdu nedá jednat," opakoval Ashton-Gwatkin. "Mnoho přece záleží na pevnosti západních velmocí," připomněl Masařík. Ashton-Gwatkin další diskusi zamítl: "Když byste to nepřijali, tedy to znamená, že si to budete vyřizovat jedině sami s Německem. Francouzi vám to snad řeknou hezčími frázemi, ale věřte mi, jsou stejného názoru s námi, budou se dezinteresovat na vašem osudu." V pokoji zavládlo zvláštní ticho. Gwatkin jako by chtěl ještě něco dodat, ale už nic neřekl. Českoslovenští diplomaté opustili místnost.
Čtení rozsudku
Po půlnoci, už bylo 30. září 1938, zavolaly západní delegace Mastného a Masaříka do Chamberlainova pokoje v hotelu Regina, aby je seznámily s textem mnichovské dohody, před chvílí podepsané. V literatuře se někdy objevuje líčení, jako by českoslovenští diplomaté dostali tento dokument přímo ve Vůdcově domě. Je stejně mylné jako různá "svědectví" o jejich "zážitcích" s hlavními účastníky konference.
Tak podle pamětí lékaře profesora Vondráčka se Mastný ocitl v poradní síni Vůdcova domu. Všiml si ho prý jediný Mussolini a cosi mu na útěchu řekl, Chamberlain, Daladier a Hitler prošli kolem něho nevšímavě. Tato epizoda se však nikdy neodehrála. Českoslovenští zástupci se prostě z hotelu Regina nikam nedostali.
Setkání v Chamberlainově pokoji zahájil britský ministerský předseda. Stručně shrnul právě vzniklou dohodu a dal ji přečíst Čechům. Ti na několika místech požádali o vysvětlení. Klauzuli o vymezení hranic si chtěli vyložit jako přihlédnutí k československým zájmům. "Jen v malých rozměrech," upozornil je francouzský státní tajemník Léger.
Chamberlain zíval a naznačoval, že chce mít tuto trapnou scénu za sebou. Francouzský premiér Daladier zarytě mlčel, obličej měl rudý a potil se. Samozřejmě věděl, co to znamená pro Československo a pro Francii, ale neřekl ani slovo. "Žádný z Francouzů toho dne s námi nepromluvil lidsky, nepronesl slovo omluvy či lítosti," vzpomínal po letech Masaryk. Velvyslanec Franćois-Poncet sice v pamětech tvrdil, že utěšoval plačícího Mastného nadějí na chvilkovost mnichovského rozhodnutí, ale k tomuto gestu došlo jen v jeho alibistické fantazii.
Pouze Ashton-Gwatkin, snad na omluvu svého předchozího chování, se snažil o pár účastných slov. Ani on však nic neomlouval. "Čeká se odpověď naší vlády na tuto dohodu?" zeptal se Masařík Daladiera. Francouzský premiér ani teď nepromluvil, a tak musel odpovědět Léger. Básně psal křehké - podepisoval je Saint-John Perse a jednou za ně dostane Nobelovu cenu -, diplomat byl ale chladný a břitký. Masařík o jeho vyjádření zapsal: "Léger s poznámkou, že čtyři státníci neměli mnoho času, řekl mi výslovně, že žádnou naši odpověď již nečekají, že to považují samozřejmě za přijato a že jen naše vláda musí dnes do pěti hodin vyslat svého zmocněnce na schůzi mezinárodní komise do Berlína. V sobotu 1. října musí přijet náš důstojník k okamžitému projednání evakuace prvního pásma."
Britský velvyslanec Henderson dokonce Mastného vybídl, aby se už do Prahy nevracel a jel hned na berlínskou komisi mnichovských signatářů. Text právě přijaté dohody se přece dá československé vládě odtelegrafovat. Už nebylo co dodat. "Situace se stávala skutečně již tíživou pro všechny," zapsal si Masařík, "nám bylo dostatečně brutálně vysvětleno, a to Francouzem, že je to rozsudek bez odvolání a bez možnosti oprav. Text byl přečten, byla nám předána druhá, lehce opravená mapa, my se rozloučili a šli. Československá republika v hranicích z roku 1918 přestala existovat."
Návrat
Mastný a Masařík se dovlekli do svých pokojů. Šifrér Deweter, který s nimi přiletěl, začal právě přepisovat depeši z Prahy. Byla to zřejmě výzva, aby se delegace snažila zachránit, co se dá. Naznačovala to první rozluštěná slova: "Trvejte pevně." Zahlédl je Masařík a řekl Deweterovi, že už nemusí pokračovat: "Sbalte, republika je vyřízena, nemá to smysl." Položil si na stůl papír a začal psát zprávu o pobytu v Mnichově.
Ohlásil se Ashton-Gwatkin, chtěl vzít s sebou do Prahy. Měl tam dovézt mnichovskou mapu a být k ruce vyslanci Newtonovi. Nebyl odmítnut. Po šesté startoval douglas z Mnichova. Nejdříve ale musel být uvolněn z dozoru gestapa, stejně jako letci. Na letišti jeli českoslovenští diplomaté zase v policejních vozech.
Mnichov už slavil, zřejmě vůbec nešel spát. Před hotelem Regina stálo plno lidí. Chystali se holdovat Chamberlainovi. Pak se také dali do pití; včera se ještě obávali války, už nehrozila. Ashton-Gwatkin za letu nepromluvil, předstíral, že spí. Začínal čistý podzimní den, šumavské lesy a vesnice ozařovalo ranní slunce. Už vlastně neměly k Československu patřit, staletá historická hranice byla zrušena smlouvou, jejíž kopii vezlo letadlo do Prahy.
Na Hradě
O mnichovské dohodě se v Praze nejprve dozvěděli z německého rozhlasu. Bylo 30. září dvě hodiny po půlnoci. Na ministerstvu zahraničí chvíli uvažovali, zda by hned neměli informovat prezidenta Beneše, předsedu vlády Syrového a ministra Kroftu. Pak se rozhodli počkat na oficiální zprávu.
Kolem páté zavolali do Černínského paláce z německého vyslanectví. Chargé d´affaires Hencke žádal o přijetí u Krofty, měl mu předat text mnichovské dohody. K audienci došlo ve čtvrt na sedm. Byla krátká. Krofta hned zpravil Syrového a na Hrad se vydal šéf diplomatického protokolu Smutný.
Prezident přišel do pracovny přímo z koupelny, ještě v pyžamu a županu. Mnichovská dohoda ho rozrušila. Chytl se za hlavu: "Je to neslýchané, neslýchané! Strašné. Taková zrada Francie! Zradila nás úplně." Schoulil se do sebe, tvář mu zpopelavěla, byl na pokraji zhroucení. Chvíle deprese netrvala ale dlouho. Když přišel tajemník Drtina, byl Beneš - jinak stále ještě vážný a zasmušilý - už navenek klidný. Drtinovi řekl, že je to konec. Zřejmě již neviděl jiné východisko než se podvolit. "Je to proradnost, která se potrestá sama," dodal jakoby na útěchu. "Je to neuvěřitelné. Domnívají se, že se zachrání před válkou nebo před revolucí na náš účet. Mýlí se." Uvažoval, že odstoupí.
Před devátou přiletěl do Prahy Masařík a Mastný. Ten se nejprve zastavil u Krofty a pak odjel k prezidentovi. Mluvili spolu asi půl hodiny. Na Hradě se zatím sešla vláda a výbor předních politiků. Byli tu i někteří generálové. Porady a schůze vyzněly jednoznačně, osamocené Československo se nemůže bránit. Rozsudek z Mnichova byl přijat.
Páté pásmo
Mnichovská dohoda přímo určila čtyři pohraniční pásma, která okamžitě připadla Německu. Československu bylo ale uloženo odstoupit ještě pásmo páté; stanovit je měl mezinárodní výbor složený ze signatářů mnichovské dohody. Mohl v něm zasedat také československý zástupce. Rozhodovalo v něm však pouze Německo, a tak po mnichovském diktátu přišel ještě diktát berlínský. Komise zasedala na berlínské WilhelmstraBe, v budově ministerstva zahraničí.
Velení německé armády chtělo pátým pásmem získat "všechny strategické body". Sám Hitler načrtl proto do mapy tlustou červenou tužkou hranici tohoto pásma a ministru Ribbentropovi přikázal, aby s ní ultimativně seznámil západní velvyslance. Žádného nátlaku na ně nebylo zapotřebí. Na tajné schůzce mezinárodního výboru 5. října bez československého delegáta prosadil Ital Attolico a Angličan Henderson vůči Francouzi Franćois-Poncetovi německé požadavky. "Češi je přijmou, jen když pohrozíme odstoupením z mezinárodního výboru, což by pro ně znamenalo okupaci," psal pak Henderson o dohodnuté taktice do Londýna.
Nová hranice se zakusovala do českého vnitrozemí, postihla nešťastný stát dalšími ztrátami strategickými, hospodářskými, dopravními, psychickými. Kus země si hned vzalo Polsko a zanedlouho Maďarsko. Z pohledu na mapu Česko-Slovenska vznikala bolest i úzkost. Co bude dál? Odpověď přišla v březnu 1939.
