V Nymfomance dokázal, že zobrazení násilí na ženách může být zábavné. Ve filmu Jack staví dům režisér Lars von Trier demonstruje, že divák dokáže být lhostejný i ke scénám vraždění dětí. Nový snímek režiséra s pověstí provokatéra baví humorem jdoucím až za dva rohy.
Von Trier rád šokuje. Von Trier také ví, že diváci vědí, že rád šokuje. Von Trier s tím počítá a spoléhá se na to. Ve své filmografii dospěl podobně jako Quentin Tarantino do bodu, kdy už nedělá filmy, nýbrž „dělá von Triera“: opakuje pořád ty samé postupy, naplňuje je obsahem, který význam jen předstírá, a vytváří okamžitě rozpoznatelnou nálepku, kterou můžou brát vážně jen ti, kdo se s ním setkávají poprvé.
Poznávací znaky: je to dlouhé, obsahuje to rádoby šokující scény (sex, násilí a Hitler zaberou vždycky), používá to výrazně zcizující postupy (zpomalené záběry, rozostřená kamera, členění do kapitol), odbočuje to do řady oborů lidského vědění a dělá to narážky na osobu autora. Dá se do toho tedy při troše snahy promítnout spousta významů a ve výsledku to vypadá jako umění. Umění ale leží o vrstvu výš: ne v jednotlivých filmech, ale ve vytvoření právě této nálepky, šablony, bubliny schopné pojmout cokoliv a nic zároveň.
Ve filmu Jack staví dům tedy von Trier sleduje sériového vraha Jacka, který během dvanácti let „aktivní kariéry“ vraždí ženy, zápasí se svou obsesivně kompulzivní poruchou a také se pokouší postavit dokonalý dům. Hodně u toho všeho mluví, čemuž naslouchá Vergilius, jenž ho jako v Dantově Božské komedii vede do pekla.
Ano, Jack hned v úvodní scéně rozmlátí Umě Thurman obličej heverem. Uma Thurman hraje naprosto nesnesitelnou ženštinu. Lars von Trier chce, abychom si mysleli „patří jí to!“ a pak se za to zastyděli. My víme, že to chce. On ví, že to víme. Všichni se tomuhle škádlení společně zasmějeme a jdeme dál. Jack na několikátý pokus udusí kyprou vdovu a pak ještě na místě činu peskuje policistu, odpraví loveckou puškou dva kluky a posvačí nad jejich mrtvolkami s jejich mámou, udělá si z prsu své přítelkyně peněženku. Rošťák jeden, zavrtíme pobaveně hlavou – a nemyslíme tím Jacka, nýbrž von Triera. Protože víme, že ví, že my víme, že on ví, že všichni vědí, jak se věci mají.
Součástí hry je i fakt, že to celé trvá přes dvě a půl hodiny – jako ty vtipy, u nichž je součástí pointy to, že k připitomělé pointě vede absurdně dlouhé vyprávění. Díky, Larsi, a příště třeba něco o včelařích!
