Mešita sultána Kábúse

Mešita sultána Kábúse Zdroj: Peter Hupka

Omán: Země, kde vládne sultán a kde se staré mísí s novým
Omán patří mezi velmi bezpečné země, je však třeba dodržovat zásady chování běžné v islámských zemích.
Na cestě z Maskatu do vnitrozemí jsme minuli pevnost an-Nachal ze 17. století.
Mešita sultána Kábúse
Velká mešita sultána Kábúse je uvnitř bohatě zdobena.
13
Fotogalerie

Omán: Země, kde vládne sultán a kde se staré mísí s novým

V Ománském zálivu obklopeném vrcholky hor leží přívětivé ománské hlavní město Maskat. Ze zástavby jeho domů nevyčnívá jediný mrakodrap, a tak navzdory penězům, o které v Ománu rozhodně není nouze, působí metropole celkem střídmě. Podobný duch vládne v celé zemi, která tak sousedům v oblasti dává najevo, že mrhání lehce nabytými petrodolary není jediný způsob, jak je utratit.

Maskat tvoří početné městské čtvrti, táhnoucí se dlouhé kilometry podél zálivu. Ačkoli je omýván azurově modrými mořskými vlnami, mnohé jeho uličky a domy jsou natěsnány mezi skalnatými hřebeny, které se strmě zvedají nad okolím často jen několik desítek metrů od pobřeží. Dominující bílá barva omítek domů je v ostrém kontrastu s téměř černými skalami. Mezi novější části města patří obchodní čtvrt Ruwí. Je pro ni typické hlasité vytrubování aut, jejichž nekonečné kolony se pomalu přesouvají ulicemi sem a tam, i pestrobarevně blikající moderní budovy svítící do dáli leskem nového života Arabského poloostrova. Stačí však přejít několik kilometrů směrem na sever a rázem se ocitneme v úplně jiném světě.

Pevnost na strmém skalisku ve čtvrti Matra i dvojice hradů Mirani a Džalali ve starém centru Maskatu dávají tušit, jak asi město vypadalo v časech před objevením černého zlata. V křivolakých uličkách starého trhu ve čtvrti Matra, jimiž se dá projít jen pěšky, patří mezi nejprodávanější zboží typické, ručně vyšívané pánské čepičky „kumma“ a dýka „chandžar“, která je zároveň jedním z ománských státních symbolů. Pravidelně se objevuje na vlajkách, památnících padlým, jako logo v rohu televizní obrazovky nebo na směrových kormidlech letadel ománského národního dopravce. I když už dýka chandžar není tradiční součástí mužského oděvu, vládce země sultán Kábús ji má u sebe na každé fotografii.

Největší koberec světa

Přibližně šest kilometrů od centra Maskatu stojí jeden z úchvatných moderních divů Ománu – Velká mešita sultána Kábúse. Byla postavena v letech 1995 až 2001 a její hlavní modlitebna dokáže pojmout až 6500 věřících. V areálu plném květin a do detailů přesně sestříhaných keřů o rozloze 416 tisíc metrů čtverečních se procházejí muslimští věřící. Podle oděvu a řeči je poznat, že někteří z nich nepocházejí z Ománu, ale patří k velké skupině Pákistánců a Bangladéšanů, kteří v zemi pracují. Podlahu, po které kráčejí, zdobí obrovský koberec přivezený z nedalekého Íránu, který je největším vcelku ručně tkaným kobercem na světě. Je tvořen jedním milionem a sedmi sty tisíci uzlíků a váží neuvěřitelných 21 tun. Výroba koberce, který má osmadvacet barev, trvala čtyři roky a jeho vzor je směsí tradičních stylů – tabrízského, kášánského a isfahánského.

Rozměry koberce, který pokrývá plochu 4200 metrů čtverečních hlavní modlitebny – musally, jsou 60 krát 70 metrů. Za jedinečností koberce nezaostávají ani mozaiky na stěnách či obrovský lustr visící z bohatě zdobeného stropu hlavní kupole, v jejíž výzdobě převládá zlatá barva. Nejvyšší minaret mešity ční do výšky devadesát metrů nad zemí. Čtyři boční minarety mají poloviční výšku – měří 45 metrů. Klid a ticho, které v mešitě panují, vytvářejí oázu odpočinku pro všechny, kdo zatouží na chvíli uniknout před okolním světem. Tady si každý může nerušeně popovídat s bohem...

Údolím Baníf Awf

Zahraniční gastarbeiteři z Indie, Pákistánu a Bangladéše neúnavně zalévají dlouhé zelené pásy trávníku a pestrobarevných květinových záhonů pobřežní dálnice. Opouštíme její na místní poměry zrychlené tempo a vydáváme se do vnitrozemí, směrem k šedožlutě zbarveným horám. Jejich strmé hřebeny se pomalu přibližují, když vtom se ze skal a palmových hájů znenadání vynoří pevnost an-Nachal. Tato stavba ze sedmnáctého století vznikla za vlády Imáma Sa‘ída bin Sultána, ale podobu, kterou má v současnosti, získala až při nedávné rekonstrukci.

Zabočujeme do horského údolí Baníf Awf. Strmé skalní stěny se ostře zařezávají do hluboce vykrojeného údolí lemovaného z obou stran malebnými oázami. Lidé, domy i hory vypadají, jako by se během dlouhých staletí téměř nezměnili. Jediné, co se tomuto pocitu vymyká, je prudce moderní způsob dopravy. Symbol nové doby – velký terénní vůz – stojí před každým z nevelkých okrových domků, jež jsou pro údolí typické. O několik desítek kilometrů dále začíná závěrečné stoupání. Míříme podél vesničky Hat vzhůru do průsmyku, kterým chceme překonat hřeben Džebel Achdar.

Jeskyně pod aš-Šamsem

Nedaleko od průsmyku, na jihovýchodním úpatí Slunečních hor, kterým místní říkají „Džebel aš-Šams“, se nachází vchod do jeskyně al-Hota, jediné ománské jeskyně zpřístupněné turistům. Nejvyšší vrchol pohoří, stejnojmenná hora Džebel aš-Šams tyčící se o několik desítek kilometrů dál na východ, je zároveň i nejvýše položeným bodem Ománu. Vchod do al-Hoty leží v blízkosti hlavní silnice, která je spojnicí mezi údolím Baníf Awf a městem Nizwa, největším sídlem ománského regionu ad-Dáchílija. Podzemní systém o délce pěti kilometrů má tvar podzemní kaverny. V jejích nejnižších partiích leží podzemní jezero dlouhé přibližně osm set metrů, jehož stojaté vody ukrývají jedinečný ekosystém malých slepých rybek a dalších vodních živočichů.

Hlavní část jeskynních prostor, bohatě zdobených sintrovými stalagmity a stalaktity narůžovělé, hnědé, žluté a šedivé barvy, je vybavena schodišti a můstky. Kvůli ochraně vzácných prostor se může do podzemí každý den podívat maximálně 750 návštěvníků. Jeskyně al-Hota má dvě vyústění na povrch. Zatímco vchod nazývaný „al-Fallah“ vede širokým ústím tunelu ležícího pod skalním útesem, druhý z vchodů, nazvaný stejně jako celá jeskyně „al-Hota“, je strmý a nebezpečný a mohou jej použít jen organizovaní jeskyňáři s lany a speciálním speleologickým vybavením.

Zelený Zúfar

Po několika stech kilometrech jsme se dostali do regionu Zúfar (též Dhofar). Ranní vzduch v Sálale, středisku regionu, je prosycen vlhkostí, která jako by stoupala přímo ze země. „Zúfar je nejkrásnější od poloviny srpna do začátku října. Právě v té době tu totiž prší, což je pro nás Araby malý zázrak,“ vypráví s úsměvem na tváři Aarif, jeden z řidičů. „Tomuto období monzunu se říká charíf a všichni ho přímo zbožňujeme. Všechno kolem se zazelená a celý kraj se změní.

Všechno ožije a vy si připadáte, že jste úplně v jiné zemi.“ Slunce postupně vyhání stíny z posledních chladivých zákoutí města a život se skoro zastaví ještě předtím, než se stačil od rána pořádně rozproudit. Je čas počkat do večera. Až po západu slunce začne město opět pomalu ožívat a Indové, kteří pěstují banány, kokosy a další plody, otevřou své jednoduché stánky a budou prodávat své zboží.

Zúfar je zároveň známý jako domov kadidlovníku pravého – stromu s latinským názvem Boswellia sacra, z jehož pryskyřice se připravuje kadidlo. Ten roste zejména v oblasti na ománsko-jemenském pohraničí a na severu Somálska. Stromy kadidlovníku rostou velice pomalu a právě pryskyřice ze zúfarských kadidlovníků patří k nejvyhledávanějším a nejdražším na trhu – navzdory tomu, že v současnosti pochází většina světové produkce kadidla ze Somálska, Etiopie a Eritreje.

Konzervativní Ibádíja

Omán patří k zemím, které přijaly islám ještě za života proroka Muhammada, v sedmém století. Je zároveň jediným státem, kde dominuje menšinová větev tohoto náboženství. Sekta Ibádíja se zformovala necelých padesát let po Prorokově smrti a je považována za poměrně konzervativní. Většinoví sunnitští muslimové řadí její členy k sektě Cháridža, ale ibádíjové to odmítají. Kromě Ománu, kde příslušníci sekty Ibádíja tvoří přibližně polovinu obyvatel, žijí její členové i v Libyi, Alžírsku, na ostrově Džerba v Tunisku nebo na Zanzibaru, kam byla jejich víra rozšířena z Ománu. Filozofie této minoritní větve islámu se lišila v různých epochách mezi jednotlivými stavy, v nichž se jejich náboženská obec vzhledem k okolní společnosti nachází.

V dobách, kdy vládli v Ománu první dva spřátelení kalifové, členové Ibádíji, mohli věřící projevovat svou víru veřejně, což je nyní zdejšími věřícími označováno za „ryzí způsob“. Později, ve válečných dobách, vyjadřovali víru bojem za její uchování. Třetím stadiem je „kitmán“, období působení v nepřátelsky naladěné společnosti, kdy je třeba se naoko přizpůsobit, ale vnitřně si uchovat svoji víru. Jistá náboženská konzervativnost, která je nejsilnější na venkově, ovšem nebrání Ománcům v tom, aby působili na okolí jako velice příjemní a sympatičtí lidé, kdykoli připravení vyjít hostovi v ústrety.


Změna přišla s Kábúsem

Přelomový byl pro Omán rok 1970, kdy se ujal vlády současný sultán Kábús Ibn Sa’íd Ibn Tajmúr as-Sa’íd. Ten vyhnal ze země do britského exilu svého otce a nastolil v zemi úplně nová pravidla. Začal bojovat za odstranění negramotnosti, pozdvihl úroveň vzdělání a lékařské péče. V roce 1975 za přímé vojenské pomoci Velké Británie, Íránu a Jordánska porazil levicové síly v Zúfaru. Důležitým momentem byla i amnestie, kterou udělil tisícům politických oponentů svého otce. Ti se tak mohli bez obav vrátit z exilu a podílet se na přeměně země. Za jeho vlády, jejímž hlavním heslem se stala celonárodní jednota, se také postupně daří slaďovat kmenové, regionální a etnické zájmy. Rozvoj donedávna chudé a zaostalé země je dnes vidět na každém kroku. Vláda sultána Kábúse přinesla změny hodné obdivu. Uvědomuje si, že ropa, jejíž zdroje jsou omezené, je v Ománu pouze prostředkem k úspěchu. Klíčem k němu je práce a vytrvalost.