Fotografie

Fotografie Zdroj: internal

Smrt ve svatebních šatech. Napsala nejkrásnější dopis na rozloučenou, oblékla svatební šaty a kráčela k řece

Byla neděle 7. srpna 1904, když se jedenadvacetiletá Anna Skořepová, panská u továrníka Emila Stránského v Praze na Smíchově, oblékla do bílých svatebních šatů s krajkou a bílou hedvábnou stuhou, jež si jen několik dnů předtím zakoupila, a po desáté večer odešla z bytu svého pána v ulici Na Bělidle 997/15.

Další události líčí celkem stroze Národní politika: „Ubírala se v bílém úboru nevěsty Palackého třídou (dnešní Lidickou), až došla za mýtní domek, kde se přehoupla přes zábradlí mostu a zmizela pod hladinou Vltavy. Plavci Holý a Vlček ze Smíchova seběhli rychle na plovárnu sportovního klubu Blesk a spěchali zoufalé dívce ku pomoci, ale jich namáhání bylo marné. Pátrání po mrtvole trvalo až do páté hodiny ranní, kdy teprve byla vylovena.“

Co bylo příčinou dívčina činu?

Samozřejmě, jako v tolika jiných případech, nešťastná a v tomto případě také nerovná láska. Zrodila se v osudný den, kdy Anna navštívila svou kamarádku, služku v Karlově ulici (nynější Seifertově) na Žižkově. Tady padlo mimořádně pohledné a elegantně ustrojené děvče do oka mladému pánovi – studentu pražské techniky Richardu Steinovi.

Oslovil ji, zavtipkoval, jak to mladí muži dovedou, a netrvalo dlouho, když s ní zapředl milostný poměr, jenž se stal po čase důvěrným. Právě mladému Steinovi adresovala také nebohá Anna Skořepová dopis na rozloučenou. Je svědectvím o nesobecké lásce i zoufalství, jež mladou dívku v předvečer tragického rozhodnutí provázelo.

Dopis na rozloučenou

Píše v něm: „Milý Richarde! Chápu se pera a vybledlého inkoustu, bych naposled s rozechvělými city Ti s Bohem dala. Ano, až onen pozdrav obdržíš, bude již moje nebohá duše před pravdou Boží, aby se zodpovídala za skutek můj.

Miluji tě neskonale. Moje láska podobá se pevné tvrzi, jež dlouho, dlouho odolává pevností svou, až přec nepřítel zdolal základ její. Tak i já statečnou silou dlouho odolávala lásce své. Nechtěje připustit onu myšlénku, že tě tak neskonale miluju.

Ano, žiju pro ni. Každý můj vzdech je pouze pro Tebe, každá moje myšlénka náleží Tobě, ano, tak Tě miluji. Ona hrozná vzpomínka, že Tvojí býti nemohu, je pro mne usmrcující. Čím je pro mne svět? … Pouhým utrpením,“ píše ve svém posledním listě zoufalá Anna Skořepová.

Mluvil jsem s ní jen jednou

A dodává: „Od Tebe můj drahý, přeji si já, abys naposled políbil moje rty, které jsi tak líbával. Ovšem, neopětuji více Tvůj polibek. Holý chlad obejme ty oči, které na Tě tak rády hledívaly, budou vyhaslé, ona ruka, která spočívala na srdci Tvém, bude úplně bezvládná; při onom posledním vzdechnutí bude Ti žehnati – milovaný muži. Bůh popřej štěstí Tobě, abys byl šťasten a na onu nešťastnou dívku vzpomněl. Líbá Tě Tvá nešťastná Anna.“

Na konec dopisu připojila dívka prostý až dětský verš: „Hřbitov je místo pokoje, kde mnoho jiných spí a kde srdíčko více bolest necítí.“

A co na to dotyčný Richard Stein?

Podle Národní politiky „se neostýchá tvrditi, že s Annou Skořepovou jenom jednou v životě mluvil“.