Když šestnáctiletá Albína Ransdorfová z Libně potkala pohledného, o pět let staršího muže s vybraným chováním, vypadalo to, že do života mladé dívky vstoupil zázrak. „Představil se jako šlechtic Beňovský z Milána a namlouval jí, že se zdržuje v Praze pouze z libůstky, aby se zdokonalil ve zpěvu. Chlubil se příbuzenstvím vynikající umělkyně Národního divadla, kterou vydával za svou tetu, a určitě tvrdil, že mu co nejdříve koupí dům na Vinohradech,“ popsala začátek zvláštního příběhu Národní politika.
Takové budoucnosti mohla prostá dívka jen těžko odolat. Domnělému šlechtici podlehla, a teprve když přišla do jiného stavu, dozvěděla se pravdu. Totiž že mladík se nejmenuje Beňovský, nýbrž Sládeček, a „není žádným šlechticem, ale holičským pomocníkem a vůbec, ženiti se nemůže, protože nemá sám být z čeho živ“.
Čest mladičké dívky se zdála být ztracena.
V poslední chvíli zasáhl otec mladíka v rodné Kouřimi a 16. ledna 1905 se konala svatba. Jan Sládeček se do matriky zapsal jako posluchač operní školy. I nadále však žili oba mladí lidé v chladu a odloučení a „kdykoli se setkali, mluvil Sládeček pouze o zastřelení a smrti“.
Rodinné chmury se prohlubovaly.
Až přišel Sládeček za zoufalou ženou s tím, že pro ni má v Praze místo. Ona bude pracovat, tvrdil, a on bude moci konečně studovat svůj milovaný zpěv.
Máme dost svobodných!
Manželé odjeli do Prahy a ubytovali se v Libni u Sládečkovy tchyně Barbory Ransdorfové. Jejich další cesta vedla do nevěstince v samotném centru města. Co se zde odehrávalo, vyšlo najevo o několik měsíců později při soudním líčení.
„Svědkyně Františka Kofroňová, ‚hospodyně‘ ve vykřičeném domě ve Vejvodově ulici udávala, že k ní Sládeček přišel nejprve sám a vyprávěl jí o svém minulém osudu. Mají prý s manželkou nouzi, a proto se umluvili, že ona půjde na dva roky ‚do místa‘ a bude ho podporovati na studiích,“ líčí další události Národní politika. „Svědkyni zarazilo, když slyšela, že mladí manželé mají děcko, a sdělila Sládečkovi, že o tomto úmyslu musí věděti také jeho tchyně.“
To se Sládečkovi pranic nelíbilo. Přivedl tedy za majitelkou nevěstince svoji manželku, aby vše dosvědčila.
„Vy byste chtěla do takového živobytí jíti?“ zeptala se jí Kofroňová. Dívka jen pokývala hlavou a „Sládeček se znovu rozpovídal, že bude alespoň zaopatřena, jeho že bude podporovati na studiích a on ji každý měsíc navštíví a přijde si pro peníze,“ pokračuje list.
„Svědkyni byla věc tak podivnou, že Sládečkovi řekla, že se dříve musí zeptati na policii, jestli k tomu komisař svolí (jsme v časech reglementované, tedy státem regulované prostituce – pozn. red.). Nešla však nikam, a když Sládeček druhého dne znovu přišel zeptati se na rozhodnutí, sdělila mu, že to nepůjde. My máme nával svobodných!“ ukončila jednání o zaměstnání Sládečkovy manželky a zároveň svoji výpověď Františka Kofroňová.
Poté, co majitelka nevěstince domluvila, odehrál se před soudem krátký dialog.
Soudce: „To bylo od vás Sládečku vážně divné chování!“
Sládeček: „Já myslil, že to není nic zlého, já se domníval, že si mohu dělat se svou ženou, co chci, a že nikomu do toho nic není!“
Soudce: „To máte pěkné náhledy!“
Kulka v pravém spánku
Sládeček se nevzdával. Když to nevyšlo v Praze, vyjde to jistě jinde. Další svědkyně, majitelka noční kavárny s dámskou obsluhou v Plzni Josefa Mannová před soudem vypověděla, „že k ní přišli oba manželé a za vzájemného souhlasu ji žádali, aby mladou ženu nechala ‚v místě‘.
Sládeček jí vyprávěl, že studuje na konzervatoři a že ho manželka bude podporovati tak dlouho, až vystuduje. Pro podporu si prý bude jezdit do Plzně sám. Když ji však majitelka kavárny nechtěla, dali se oba do pláče a naříkali, že nemají co jíst.“
Vše marné. Ani majitelka vykřičeného domu v Plzni dívku zaměstnat nechtěla a manželé se smutně vraceli domů. V noci pak došlo k události, která otřásla celou Libní a nikdy nebyla plně objasněna.
Tanečním krokem do separace
V noci se ozval výstřel. Jan Sládeček byl vzápětí nalezen se střelnou ranou v pravém spánku a odvezen do všeobecné nemocnice. „Jeho tchyně i manželka tvrdily, že se postřelil sám. Sládeček naopak vypověděl, že ho chtěla zastřelit tchyně, a tato byla také zatčena a dodána do vyšetřovací vazby k trestnímu soudu.“ Posléze však pro nedostatek jakýchkoliv důkazů propuštěna, a naopak sám Sládeček, jenž se mezičasem zotavil, postaven před soud pro kuplířství.
Jednání bylo zprvu odročeno, protože Sládeček si stěžoval, že „jdou na něho mrákoty a špatně vidí, poněvadž má kuli z revolveru stále v mozku“. Poté se hájil tím, že jeho žena s prací prostitutky souhlasila, také ona si prý přála, aby se ze Sládečka stal světově proslulý zpěvák, a chtěla mu takto na studiích pomoci.
Soud však na jeho pochybnou obhajobu nedal a odsoudil ho pro zločin kuplířství k jednomu měsíci těžkého žaláře zostřeného dvěma posty. „Své mladé ženy a tchyně, jež čekaly na chodbě, si Sládeček po vynesení rozsudku ani nevšiml a nadhazuje rameny, kráčel tanečním krokem do separace,“ končí své líčení Národní politika.
Smrt ve vězení
Zdá se, že Jan Sládeček z pochybné cesty životem po vykonání trestu nesešel. Z archivních materiálů zjistíme, že na přelomu let 1918 a 1919 zemřel ve vězení terezínské pevnosti. Bylo mu 36 let a na jeho záznamu je dodnes jako povolání uvedeno: Friseur – Opernsänger. Holič – operní zpěvák.
Naopak jeho ženu Albínu Sedláčkovou rozenou Ransdorfovou čekal zřejmě šťastnější osud – v červenci 1919 se v kostele svatého Salvátora na pražském Starém Městě provdala za úředníka Průmyslové banky Bohumila Petanu z Vinohrad.
