Střední Evropa v užším geografickém smyslu (ČR, SR, Rakousko, Polsko a Maďarsko) nikdy nepatřila do oblastí spontánní občanské angažovanosti a individuální svébytnosti. Po listopadu 1989 byl proto drtivou majoritou populací očekáván jakýsi samospádný příchod ráje. Protentokrát „model Západ“.
Po dalších hrozivých hospodářských či morálních ztrátách tak byli postupně i největší hlupci v postsovětských satelitech přinuceni pochopit, že jsme nepřestali být nahlíženi jako nerovnoprávní hráči. Béčka. Neustávající přístup „vyspělých demokracií“ ke středovýchodní Evropě, soudobým „novým členským státům“ (připomínám, že do EU bylo desatero paralelně inkorporovaných států uvedeno na Svátek práce r. 2004), se doteď dohromady nezměnil a pozitivní změnu tím nezaložil.
Vítězná arogance, do níž se promítá pradávný zvyk „starého kontinentu“ brát za barbary všechny entity ležící východněji, tak přinesla drtivé dopady. Obrovská Ruská federace, jež se původně hodlala zbytku Evropy přibližovat (už Michail Gorbačov snil o „společném evropském domě“), začala systematicky západní rozpínavost zadržovat. Kdežto někdejší sovětské (polo)kolonie, které se pochopitelně „ruského medvěda“ obávají, nemají k Unii alternativu. Nejprve zkoušely pošilhávat po USA (zejména Polsko), v posledních letech se zase některé země jaksi nevyřčeně stylizují do úlohy „mostů“ mezi Západem a Východem.
Ve svých vnitřních společensko-politických procesech zas nejednou, využívajíce hluboké hodnotové i strukturální krize EU, sestupují ke svým kořenům. Růstu katolictví ve veřejném životě, tendencím ke kultu osobnosti či budování neliberální demokracie.
V českých zemích cítíme dosud (do jisté míry též z objektivních příčin) toliko slabší ozvěny popsaného. Vzývání autorit, nadekretovaných pravd a intelektuální usedlosti ovšem nepřehlédneme ani zde. Lidé se stále odmítají sami angažovat a své zájmy nepřestajně delegují na někoho jiného.
Zklamali se, dejme tomu ve stranických sekretariátech ODS i ČSSD, z nichž udělali okrajové partaje. Také „alternativní“ přenášení vlastní zodpovědnosti dávno není, co bývalo. Do propadla dějin zmizela příležitost prostírat se do směšně kýčovitého Václava Havla, do výroků svatouškovské ODA, bursíkovsko-jacqueovské Strany zelených nebo takzvaných Věcí veřejných. Rovněž z vypočítavě ostrakizovaných komunistů zbyla skupina ziskuchtivých aparátčíků v ulici Politických vězňů.
Jenže „Někdo“ to musí prostě zařídit! Ejhle, díra na trhu pro nenasytného velkopodnikatele Babiše. Představuje sice kapitalistu nejhrubšího zrna, zbohatlíka z „devadesátek“, ale svou práci umí! Rafinovaná reklama na šestákový optimismus pod žezlem „nepolitika“ funguje majiteli ANO i po letech na vrcholu politických a hospodářských struktur státu.
Propagandistická koncepce, že u nás anoisté „vybudují“ ekonomicky bohatou občanskou společnost, Babišovi nesporně zafunguje navzdory nespočtu protimluvů i v nejbližších dvojvolbách. Kolik let mu tento životní byznys s lidskou prostotou ještě pofrčí, nevím. Co jednou přijde po Babišovi, vědět nechci!
