Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
20. srpna 1968 mi bylo 26 roků a 21. 8. jsem měla mít první den dovolené. Přijela jsem 20. 8. k rodičům do Prostějova z Ostravy. Moje sedmiletá dcera s mými sestrami ve věku 13 a 16 let byly samy na Plumlovské přehradě, ráno jsem měla jet za nimi. Večer jsme si s tatínkem povídali – jak jinak – o politice a prosila jsem jej, ať mě ráno brzy vzbudí, abych mohla jet na Plumlovskou přehradu. Ráno mě vzbudil, ale se zprávou o okupaci. Nemohla jsem se z toho vzpamatovat a měla jsem obavy, co je se sestrami a dcerou, neměli jsme v té době samozřejmě žádné spojení. Ony během dopoledne přijely celé vyděšené domů autobusem, po cestě je míjely tanky.
Bydleli jsme v Šafaříkové ulici, kousek od Olomoucké ulice, tehdy hlavní tah mezi Olomoucí a Brnem. Tatínek nás upozorňoval, ať si dáváme pozor, chodili jsme na náměstí podepisovat protestní archy a tanky Prostějovem na Brno bloudily, protože byly různě obrácené ukazatele. Tak došlo k tomu, že se na Olomoucké ulici střílelo, zahynulo několik lidí. My jsme v bytě při otevřených oknech měli pocit, že nám střílejí přímo do oken, nakonec jsme se schovali v koupelně, jediné místnosti bez oken. Moje holčička držela rohlík, ruce se jí klepaly a plakala, pořád to vidím před sebou. Ráno jsem se bála jít do fronty pro chleba do samoobsluhy v Olomoucké, kde byly stopy po kulkách.
Mám čtyři sestry, další dvě byly s maminkou na dovolené v Jugoslávii, 21. 8. se měly vracet. Odstavili jejich vagon v Koprivnici, myslím, že je to nyní v Chorvatsku, rodiny si je s pláčem vzaly k sobě domů a staraly se o ně, na konci dovolené byli samozřejmě všichni bez peněz. V Kopřivnici maminka slyšela o střelbě a mrtvých v Prostějově, úplně se z toho zhroutila. Domů se vracely asi za týden, vlak jel přes Vídeň, zažívaly pláč dětí od rodin, jejichž rodiče chtěli ve Vídni zůstat, ale děti se chtěly vrátit domů.
Libuše Michálková, Ostrava
20. srpna jsme prožili den jako každý jiný. Moje teta pracovala v Karlíně ve výzkumném ústavu a po práci šla s kamarádkou na návštěvu. Druhý den už potkala první okupační tank. Zarazilo ji, že tankista se tváří dosti ustrašeně. Moje sestra (ročník 1944) dojížděla do práce z Berouna do Prahy a večer zamířila do vinárny U Prokopa, kde slavila s přáteli narození syna kamaráda Libora. Druhý den vstala jako vždy do práce, pustila si rádio a v první chvíli si myslela, že vysílají nějakou divnou rozhlasovou hru. A já ročník (1955) jsem nejspíš trávila obyčejný prázdninový den. Druhý den si pamatuji přesně. Otec, který mě nikdy jinak neuhodil, mi vyčinil s poznámkou „Národ má smutek, ale ty si tady pouštíš bubliny z bublifuku“ a vlepil mi pohlavek. Tenkrát jsem to brala jako velkou nespravedlnost. Až po letech jsem pochopila, že ten pohlavek byl z velkého smutku nad událostmi, které se odehrávaly.
Helena Rejžková
K silnici jsem scházel z Dvoraček, tanky jsem uslyšel, ale ještě neviděl. Když jsem došel horskou pěšinou k silnici, místní, jak uviděli aparát, mě žádali, abych nefotografoval. V Jilemnici už rudoarmějec do lidí na náměstí střílel. Navíc lesní dělníci za jitra tak čtyři sta metrů výš po silnici k hranici porazili deset dvanáct stromů. Sovětský transportér se po nájezdu na barikádu zřítil pod silnici k potoku. Polští vojáci pak museli kaprem překážku odstraňovat. Snímek techniky na české komunikaci jsem udělat ale chtěl. Ale měl jsem s sebou desetileté dítě, byla dovolená a mínil jsem taky respektovat domácí. Domluvil jsem se s iniciativním mladíkem z místa. Poodejdu od hloučku výš po lesní cestě svahem s výhledem na silnici. Pokud by stříleli, měla by holka, až by vše utichlo, jít do roubenice číslo 34, tam mladík bydlel. Našel jsem si místo na čekanou. Slyšet rachot nepřátelského tanku, vidět, jak najíždí, nelze zapomenout. Nestřelili. Další den mě vzal ze stejného místa svým nákladním autem, pomalovaným výzvami, mladý řidič do jilemnické nemocnice. Cestou jsem viděl, jak na komíny nějaké fabriky vytahují černé prapory. Vyfotografoval jsem ve špitále projektily, které dvěma zraněným primář vyňal, poslal o všem telegram do regionálních novin, dívky na poště odmítly peníze. Pamatuji stavbu barikád 7. května 1945, Němce, na něž sněhoprší u hlavního nádraží ráno 15. března 1939, ale solidarita, odvaha mladých ze srpna, primáře z Jilemnice mě dojímá dodnes.
Milan Cikánek
