Také se vám zdá zvláštní, že většina psychotropních rostlin pochází z amerického kontinentu, tedy především z Latinské Ameriky? Nemýlíte se. U indiánů Jižní Ameriky je požívání drog úzce spojeno se šamanstvím.
Tato zvláštnost přilákala nejednoho vědce, botanika, antropologa či amerikanistu. Zjistili obecnou vlastnost indiánů, že je vždy více lákala rostlinná říše než živočišná. Veškeré jejich síly a schopnosti byly nasměrovány k poznávání rostlin, a to především cestou duchovních technik, tedy cestou šamanismu. Právě z těchto důvodů je pak pochopitelné, že indiáni až na pár výjimek neměli domácí zvířata, zato naopak domestikovali dlouhou řadu rostlin, z nichž máme po objevení Ameriky užitek i my.
V čem vězí indiánské znalosti drog?
Psychotropních rostlin je na světě asi sto padesát, z nichž téměř sto je halucinogenů a z těch většina pochází z Ameriky. Podle prací amerických etnobotaniků R. E. Schultese a A. Hoffmana je jich však mnohem víc, dokonce 130 000 druhů v Novém světě a 20 000 ve Starém světě.
Tento nepoměr vysvětluje antropolog Weston La Barre jako zřejmý přežitek paleolitického a mezolitického euroasijského šamanismu spojeného s muchomůrkovým kultem, který existoval mezi dávnými lovci Velké zvěře. Indiáni měli vždy mnohem větší schopnost objevovat rostliny způsobující hluboké změny vědomí než ostatní přírodní národy na jiných kontinentech, ne však samozřejmě pro zábavu, ale výhradně pro posvátné praktiky.
„Magické psychotropní rostliny fungují i jako prostředek k potvrzování a posilování vlastní kultury,“ poznamenává archeolog Peter Fürst. Je zde silné přesvědčení, že se jedná více o kulturní vysvětlení těchto znalostí než botanické: paleomezolitický šamanismus euroasijského původu přinesli se všemi jeho vědomostmi do nových zemí paleolitičtí lovci, pozdější indiáni. V Starém světě religiózní a socioekonomické transformace způsobily ztrátu extatického šamanismu i znalosti halucinogenních drog na většině území, zatímco v Americe se podporovalo jejich přežívání i u vysokých kultur Inků, Mayů, Muisků a Aztéků. Kultura těchto imigrantů proto měla takovou metafyzickou komplementárnost jako křesťanství nebo islám.
Jejich schopnosti systemizovat a klasifikovat přírodní zdroje zahrnovaly i farmakologické a terapeutické znalosti rostlin, které byly v našich průmyslových zemích objeveny až s moderní biochemií. Jinými slovy - indiáni experimentovali s efekty třeba mezkalinu tisíce let před A. Huxleym, anglickým spisovatelem, který mimo jiné proslul svými experimenty s požitím drog za účelem vnitřního prozření.
„Indiáni nezničili dědictví euroasijského šamanismu ani v oblasti víry, ani v konzumaci halucinogenů, naopak naštěstí modifikovali schéma, z kterého vytěsnili fanatismus,“ uvádí C. Junquera, španělský kulturní antropolog. Šamani však tyto znalosti rostlin a objevování jejich účinků vysvětlují cestou přímé komunikace s duchy rostlin a cestou chápání jistých znamení, kdy samy rostliny svým tvarem lákají pozornost šamanů.
Jde například o různé jedy (například „barbasco“, Lonchocarpus urucu) a drogy (například „ayahuasca“, kombinace Banisteriopsis sp. a Diplopterys cabrerana) z lián, které svými zákruty stoupajícími do korun stromů jako by lákaly k cestě vzhůru do nebes, či léčivé rostliny, například dnes již famózní léčivá rostlina „uňa de gato“, „kočičí dráp“ (Uncaria guianensis), přitahující se svými zahnutými drápky na lodyhách.
Drogy jsou posvátné a nepatří nám
Mnohé indiánské halucinogeny se bohužel staly lákadly pro bělošské požitkářství, a tak není divu, že v posledních letech doslova bují jakási drogová turistika. Spousta lidí putuje na peruánskou řeku Ucayali, kde si chtějí „zkusit“ ayahuasku, a je tu, opět bohužel, spousta zkorumpovaných bývalých šamanů či pouze léčitelů, kteří se nechali zlákat vidinou peněz. Je to součást drancování indiánské kultury, které začalo hned po dobytí Ameriky loupením zlata, později stříbra, smaragdů, půdy, tropického dřeva, svobody indiánů a nyní i duchovních hodnot, mezi které znalosti drog jistě patří.
Všechny drogy jsou pro indiány posvátné, a proto s nimi mohou zacházet pouze lidé vyvolení, tedy šamani, kteří prošli učením a šamanskou iniciací. Drogy jsou totiž cestou k dosažení měnícího se stavu vědomí (ASC, Altered State of Consciousness) neboli transu či extáze. Právě proto jsem nikdy na svých cestách záměrně neměl o šamanismus zájem. Byl jsem při svých pobytech vždy velmi pokorný a ostýchavý vůči jejich posvátnému světu a bylo by mi trapné se na tyto niterné záležitosti vyptávat. Věnoval jsem se spíš jejich způsobu života či takzvané materiální kultuře. Nikdy mne proto nenapadlo studovat jejich posvátné aktivity - požívání drog, aby se dostali do transu, zakuřování prostoru k purifikaci, aby mohli začít léčit, jejich obřadní tance a zpěvy, kouření stovek doutníků, vysávání zla z těl pacientů, pohřební rituály nebo třeba úlohu psychopompa, tedy průvodce duší mrtvých do záhrobí.
Vše bylo pro mne příliš posvátné a nedotknutelné a neměl jsem tu smělost, či přímo drzost, tato tajemství odhalovat. Má pokora vůči indiánům a šamanismu však byla odměněna, i když to trvalo desítky let. Časem jsem zjistil, že jakékoli činnosti v oblasti materiální kultury a způsobu života jsou vždy propojeny s duchovní aktivitou šamanů. Vše je spojeno, což mne postupně vtáhlo dovnitř samotného šamanismu, aniž mi to zpočátku docházelo. Tak jsem jej začal nenásilně chápat.
Nejvíce mi o působení „ayahuasky“ kofánského typu „yagé“ s příměsí vývaru z listů Psychotria viridis vyprávěl v Ekvádoru můj kofánský přítel, šaman Mašakuri. Drogy jsou u většiny kmenových společenství jakousi mimosmyslovou cestou poznání světa a šaman ví, jak má při tom ostatní řídit, jak jim má halucinogenní představy vysvětlovat a jak jim má drogu podávat. Mašakuri jim podává postupně stále větší a větší dávky, a tak všichni pomalu kráčejí po schodech poznání od prvního stupně halucinací (malých geometrických obrazců, kruhů, serpentin, meandrů a teček) k druhému stupni, kdy se tyto tvary mění a pohybují jako mraky a vytvářejí se z nich nejasné postavy lidí, zvířat a neznámých postav. Podle Mašakuriho jsou to mytologické scény s duchy, kdy časem dochází k zápasům s obrovskými anakondami, jaguáry, obry a jinými mystérii.
Mašakuri s nimi neztrácí kontakt a ukazuje na jejich nepřátele, na nemoci, na zlo. Ti nejsilnější jsou vybráni k cestě ke třetímu stupni, na vrchol, což je poznání vlastní smrti. Všechny výjevy utichají, přichází jemná hudba, válející se mraky a stav blaženého klidu a projasněnosti na konci jakéhosi tunelu, cesty do jiných světů. Indián umírá a šaman jej volá zpět k životu jeho jménem.
Čeká nás objev modré liány?
Indiáni nejsou moc rádi, že běloši zkoušejí jejich drogy sami na sobě. Člověka to samozřejmě láká, ale já jsem na svých cestách nepodlehl - až nedávno u Yek‘wanů ve Venezuele. Stařešina German nám bez problémů vysvětlil způsob zpracování „ayuuku“. V lese nám jej rychle našel. Jedná se o rituální posvátný strom a nápoj. Má silné narkotické efekty. „Používá se kůra a lýko,“ vyprávěl stařešina German, „které se macerují a vaří v červený nápoj tak dlouho, dokud se nevytvoří marmeládová pasta. Tu šamani vysuší, nechají ji ztvrdnout a drtí ji na prášek, který si foukají do nosních dírek.“ Účinek je podle C. G. Junga snový.
Šaman však nejdříve zvrací, kálí, tekutiny mu vytékají ze všech lidských otvorů, čímž se mu tělo dokonale vyčistí. Pak upadá do letargie s nadpřirozenými vizemi. Ty umožňují jasně vidět nitro věcí včetně lidí na způsob rentgenových paprsků. Šaman vidí i věci a bytosti na jakoukoli dálku bez ohledu na překážky hor a lesů. Vidí také do budoucnosti. „Ayuuku je nebeskou rostlinou ze Čtvrtého Nebe Yekwanů,“ dodal German, „pomáhá šamanovi i v sestupu do pekla ,Averno‘ zachránit zbloudilé či ukradené duše, má sílu světla, kterým ozáří všechny démony ,odo‘shankomo‘ a tak je zničí.“ Touto záhadnou magickou rostlinou může být některý z druhů Virola sp., neboť jejich pryskyřice jsou výjimečně červenavé. Naše etnobotanická expedice - nadace Velká Amazonie - určila právě díky pomoci Germana, že „ayuuku“ u Yek‘wanů je připravováno hlavně z Virola elongata.
Také jsme si jej chtěli připravit, i když jsme nebyli zcela přesvědčeni, že děláme dobře. Germán z toho nebyl moc nadšený. Začali jsme v naší chýši vařit červený nápoj a neustále jsme diskutovali, zda nepřekračujeme důvěru Yek‘wanů, i když s „ayuuku“ experimentovali již mnozí před námi. Nakonec jsme po několika hodinách vyluhování a vaření akci raději ukončili, ale přesto se trochu napili. Bylo nám jasné, že jsme skončili dost předčasně, takže se výluh ještě nezhutnil. Nemělo to také skoro žádný účinek, jen jsem měl velmi bujné a erotické sny. Na druhý den jsme podali Germanovi „raport“ a on byl očividně spokojen, že jsme experiment nedotáhli do konce. Jejich důvěra v nás tedy neutrpěla a můžeme pokračovat v dokumentaci drog i další rok. Indiáni mi totiž přislíbili, že mi odhalí pradávné tajemství, modrý nápoj „kaahi“.
Kaahi je údajně malá a dosud neznámá liána o průměru asi tři centimetry. Z její kůry se připravuje prášek, který po maceraci a vaření dává nápoji nebesky modrou barvu. Neznáme přesné účinky, ale pro šamany Yek‘wanů je symbolem Nebeské resuscitační cesty mrtvých a pochází z nejvyšších nebeských vrstev. Je nejposvátnější rostlinou Yek‘wanů, a jak jsme zjistili, může se jí dotýkat pouze šaman - obyčejný indián ji mnohdy ani nezná. V přírodě se vyskytuje velice ojediněle a šamani ji používají jen zřídka k závažným cílům. Celý proces a následný rituál je pro šamana totiž velmi náročný a vysilující. Před požitím „kaahi“ musí například pečlivě dodržovat až tříměsíční dietu bez masa a ryb, sexuální abstinenci a mnohé další předpisy. Samozřejmě jsem slíbil, že identitu modrého nápoje „kaahi“ našemu bělošskému světu neprozradíme. Nezasloužíme si to. Jen by z něj byl další byznys a indiáni by přišli o své tajemství.
Moje zkušenosti s drogami jsou tedy téměř nulové, s výjimkou nedávného nesmělého a neúspěšného ochutnání „ayuuku“. K tomu počítám i tabák, jenž nepožívám v žádné variantě a který je nejvýznamnější a nejrozšířenější drogou indiánů. K drogám, podobně jako k šamanismu, mám tudíž vztah pouze teoretický. Od počátku jsem si zachovával od těchto duchovních artefaktů indiánů posvátný odstup, i když chápu a cítím, že je to mocné lákadlo. Nepovažuji se za dost silného, abych unesl moc, kterou tyto znaky indiánské kultury nabízejí, neboť v nich dřímají velké nástrahy. Nejsem připraven zvládnout tato nebezpečí, na která se indiáni připravují od dětství. Pro někoho to může znít jako zbabělost, ale v žádném případě ne pro mé indiánské přátele, což je pro mne rozhodující.
