Pozorování šneků uvádí na pravou míru i oblíbené nutriční bludy o jejich potravních preferencích, zálibě v pestré stravě a jejím přírodním charakteru. Po třech měsících provozu šnečína to vypadá, že kdyby šneci pili kávu, budou pít nescafé. A přirozená strava je zajímá jak včerejší noviny.
Pokud chcete ztratit jakékoliv zbytky iluzí o lidech, přečtěte si na internetu nějaké amatérské příručky o tom, jak chovat šneky. Aby nedošlo k omylu - NEMYSLÍM (třeba) odbornou a vysoce kompetentní knihu Tomáše Protivy o chovu oblovek Achatina achatina, to je kvalitní popularizační literatura určená chovatelům. Myslím ty neuvěřitelné kydy milovníků šneků na Internetu, kteří v chovatelských diskusích popisují, jak se má jejich Franta dobře.
Tatranka v mléce a sépiová kost
Po prostudování chovatelských serverů a zpovědí chovatelů šneků domácích jsem posmutněl. Ano - už jsem viděl prodávat i veganské granule pro psy. Ale krmit plže tatrankou máčenou v mléce - vážení přátelé, já se omlouvám, ale to je opravdová prasárna. A nejde jen o prasárny od počátku padlé na hlavu jako ten s tatrankou. Pišingry skutečně nejsou a nemohou být přirozenou potravou dokonce ani afrických šneků. A také je s nimi krmí jen ti nejzpozdilejší chovatelé.
Ještě o kus dál jsou pak chovatelé ekologicky uvědomělí, kteří šnekům trhají přírodní trávu (na frekventovaném kruhovém objezdu, takže je nejšpinavější v republice), nebo je krmí drahými čerstvými bylinkami dováženými z Franci letecky za čerstva jako koření. Když jsem početl, nakoupil jsem u souseda Nguyena všechnu zeleninu, co měl, a začal pátrat, co mým stopkookým plžům nejvíc zachutná.
A zcela jsem z chovu vyloučil sépiovou kost. Jde o „zdroj vápna“ na ulitu - tento zdroj je však zcela nedostačující, není to potravina, ale bonbón, a dospělí šneci vyrostlí na sépiové kosti mají neživotaschopně křehoučké, i opatrným uchopením snadno promáčknutelné ulity. Na pořádnou ulitu potřebuje šnek pořádnou misku vápna, ne olizovat sépiovou kost.
Experiment - matka moudrosti!
Dva měsíce jsem trávil krájením zeleniny. Brambor. Cuketa. Rakče. Petržel. Batát. Mrkev. Okurka, Celer. Ředkvička. Pak ještě asi tři divný, který se jmenujou vietnamsky, ale česky jsem je neznal. A krájel jsem, dával vždy do bedny dva druhy zeleniny, a fotil, co bude sežraný nejdřív. Chované taxony se rozdělily do dvou skupin. První - sežerou vždycky všechno hned. Mezi ně patří například náš slimák kropenatý, nebo tropická oblovka, invazní obří africký šnek.
Ty vcelku nemělo smysl nějak zkoumat, žrali první tu zeleninu, která byla blíž, a když ji sežrali, následně sežrali i tu, co byla dál. Druhá skupina šneků však měla potravní preference zcela jednoznačné, a velice pestré. Platila, pro stylommatophory i systellommatophory. Namátkou jmenuji: Lissachatina: Okurka. Helix: Okurka. Archachatina: Okurka. Megalobulimus: Okurka. Veronicella: Okurka. Všichni měli nejradši okurku, a když nebyla, tak neochotně mrkev. Jinak nežrali skoro nic. Přestal jsem experimentovat se zeleninou a začal nakupovat ve velkém okurky. Nejradši mají ty v igelitu, ze zemědělské velkovýroby. Méně rádi žerou biookurky.
Není nad šrot!
Poslední ránu mému přesvědčení o prospěšnosti rozmanité přirozené stravy dokonce i pro šneky pak dala návštěva na šnečí farmě pana Čevely v Nahošovicích. Statisícová populace kaviárového šneka je součástí zemědělské výroby, šneky chovají na maso. Zavlažují je počítačově řízenými sprchami, které pan Čevela obsluhuje z tabletu. Zpracovna masa je z nerezu, sterilní, a čistá jako operační sál. A šneci pana Čevely jsou ti nejčilejší šneci, které jsem v životě viděl. Aktivní, zvídaví, pohybliví - prostě šneci v pohodě a dobré kondici. „Okurky, pane Čevelo, okurky?“ ptám se nesměle. „Šrot!“ odpoví temně pan Čevela. Zbystřím a začnu se vyptávat.
Ti nádherně čilí, životaschopní, dobře se množící a zjevně v dobrém rozmaru se nacházející kaviároví šneci pana Čevely nejsou na „přirozené stravě“ typu okurka, ale na sofistikovaném, na základě vědeckých poznatků zkomponovaném a průmyslově vyráběném „šrotu“ - vyrobené krmné směsi - který si farma včetně zcela zásadně nutného vápna nechává namíchat v továrně. A ta továrně vyráběná, “nepřirozená“, zcela zjevně neveganská a nemarxistická strava šneky zjevně udržuje v mnohem lepší kondici, než mají šneci v chovech lidí, kteří je nechovají na maso, ale z lásky.
Přirozená strava a nescafé
Nemám obchodní ani přesvědčovací talent, ale kdybych ho měl: Padnu před panem Čevelou na kolena a uprosím ho, aby si toho granulátu pro šneky nechal v továrně namíchat dvě tuny. Pak aby koupil dvě váhy, hodně igeliťáků, a najal dva Ukrajince. Ti by ony dvě tuny rozvážili do igeliťáků po sto gramech, půl kile a kile, a zavezli by jimi všechny pet shopy, kde nakupují chovatelé šneků - mazlíčků - hračky a pamlsky pro své miláčky.
Tímto prostým mechanismem by se zajistilo, že tisíce, ale možná desetitisíce šneků v amatérských chovech by konečně, často poprvé v životě, dostávalo jídlo, které jim vyhovuje. Má to však nevýhodu: Nedokážu přesvědčit milovníky přírody, že pro mnohá zvířata je daleko vhodnější průmyslově vyráběná strava typu „umělý šrot z fabriky“ než zaručeně farmářsky pěstovaná biozelenina. Nebo tatranky.
