Anglická indie-rocková kapela The Kooks prožívá povedený rok. Na začátku léta hráli rockeři z Brightonu dvakrát jako předskokani Rolling Stones, za pár týdnů navíc vydávají nové album. Nejen o něm, ale i o vzpomínkách na český Rock for people nebo o setkání se „Stouny“ se na festivalu Sziget v rozhovoru rozpovídali dva členové Kooks, kytarista Hugh Harris s bubeníkem Alexisem Nunezem.
Za dva týdny vám vychází nové album. Co od něj můžou fanoušci čekat?
Hugh Harris: Je to sbírka písní, není to vyloženě nahrávka, ale kolekce singlů. Jsou hodně odlišné, je tam minimálně šest sedm písní, které vůbec nezní jako z jednoho alba. Není to tak sourodé jako třeba naše první album, je tam hodně žánrů.
Je přesto něco, co je spojuje?
HH: Myslím, že vážně ne. Zní to, jako kdyby se dalo dohromady čtyři nebo pět jiných kapel a nahrály album spolu. Vážně, je to divné, ale to už jsou The Kooks. My prostě roztahujeme věci do šířky.
Jaká píseň je podle vás z něj nejlepší?
Alexis Nunez: Máme každý oblíbené písničky. Pro mě je to singl Away of the world.
HH: Co se ti na něm líbí?
AN: Přitahuje mě jeho emoční obsah, rezonuje to ve mně. Líbí se mi intro s pianem, působí to na mě nostalgicky.
Letos v létě jste dvakrát dělali předkapelu Rolling Stones. Jaké to bylo?
HH: Šlo to dobře, už jsme před nimi hráli dřív. Poprvé jsem byl ale ku*va nervózní, bylo to strašné. Tentokrát už jsem byl celkem v pohodě, dokázal jsem v klidu hrát. Měli jsme s tím už nějakou zkušenost, ale stejně je to pokaždé splněný sen.
Jaké to je sdílet backstage s Mickem Jaggrem?
AN: Možné ne takové, jak byste si představoval. Je za nimi obrovský tým, je to takový velký ekosystém. Oni se ani před koncertem moc neukazují, v jejich části backstage jsme viděli v podstatě akorát čtyři auta, ochranka je pečlivě hlídala. My jsme byli před koncertem v backstagi celý den, abychom do sebe dostali atmosféru, trochu se natěšili. Oni se ukázali až před koncertem, kdy jsme se potkali.
Máte před sebou ještě do konce roku dost koncertů. Těšíte se na nějaký z nich nejvíc?
HH: Pro nás je určitě vrchol Sziget, je to podle mě nejlepší festival v Evropě. Všem kamarádům, kteří mi říkali, že by na nás chtěli někam zajet, říkám, ať jedou na Sziget, že lepší festival v Evropě nenajdou. Teda, je Maďarsko v Evropě, že jo?
Pokud vím, tak ano.
HH: Tak fajn, dneska jsem viděl, že nemají euro, tak jsem si říkal, jestli nejsem mimo.
Půjdete se tady podívat i na další koncerty?
HH: Jasně, já chci zůstat na Lanu Del Rey.
AN: Včera tu hrálo víc dobrých kapel, už jsme toho dost prošvihli. Třeba Gorillaz, to jsou naši kamarádi. Je tu našlapaný line-up.
HH: A včera ještě hráli Cigarettes after sex! To mě dost štve, že jsme je nestihli. Moc tyhle věci neplánujeme, ale říkal jsem si dnes, že jsme měli přijet o dva dny dřív.
V posledních letech často jezdíte i do Česka, loni jste byli v Praze, letos na festivalu Rock for people. Máte na Česko dobré vzpomínky?
HH: Rozhodně. Ve městě, kde je Rock for people (Hradec Králové, pozn. red.), jsem byl ve vážně skvělé galerii, bylo to nějaké muzeum současného umění. Potkal jsem tam jednu holku, vzal jsem si její číslo a řekli jsme si, že se potkáme na festivalu. Nic takového normálně nedělám, bylo to dost spontánní.
AN: (skočí do řeči): A pak jsi ji tam málem ani nepoznal, viď?
HH: (směje se) To je pravda, v té galerii byla namalovaná, měla šaty, udělané vlasy… pak jsem ji potkal na festivalu v triku a lacláčích, rozcuchanou! Říkala mi „Ty mě nepoznáváš, že ne?“. V tu chvíli mi došlo, že je to ona, tak jsem jí řekl, že vypadá cool a bavili jsme s už normálně dál. To je asi můj příběh z Česka.
A co Praha? Tam se vám taky líbilo?
AN: Byli jsme tam víckrát, ale už si z toho nic nepamatuju, je to delší doba. Teda až na to, že se k nám lidi chovali super.
Jak těžké je vůbec postavit setlist na festival, kde hrajete jen hodinu, když máte za sebou čtyři alba?
HH: Je to dost těžké, máme na to ale takový trik. Začali jsme používat program, který nám ukazuje, které naše písně lidi nejvíc streamují v té zemi, kam zrovna jedeme. Navíc jsme nedávno vydávali best of desku, to je často takový základní výběr. Záleží i na tom, co se nám osobně líbí, některé své písničky jsme naživo nehráli nikdy nebo třeba dvakrát.
AN: Vzniká to často spontánně, na poslední chvíli. Přijedeme na festival a až v šatně třeba finalizujeme seznam.
Existuje ještě něco, co byste chtěli v hudebním, ale i osobním životě dokázat?
HH: Jako kapela si myslím, že moc cílů nemáme. Nepotřebujeme koncerty na stadionech nebo být první v hitparádách, já osobně jsem navíc radši trochu alternativní. Jinak osobně mám ještě svůj hudební projekt.
AN: Já bych se nejradši ze všeho něco nového učil. Upřímně jsem ani původně nechtěl být bubeník. Dost mě zajímá produkce a fungování hudebních studií, do toho bych se teď chtěl trochu víc dostat.
HH: Chtěl bych se naučit nějaké manuální řemeslo, něco jiného, než jen hraní na kytaru. Třeba sochařství, nebo klidně zahradnictví, něco kreativního a řemeslného, k čemu potřebujete ruce. Z produktu ke kreativitě.
