V těchto dnech si připomínáme 50. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy na naše území. O osudové 23. hodině jednadvacátého srpna a tom, co následovalo, se určitě bude hodně hovořit. Jaká ale byla atmosféra před tím, než do Československa přispěchala „bratrská pomoc“? Dá se to zjistit jen stěží, ale můžeme se o to alespoň pokusit tím, že nahlédneme do stranického listu den před okupací.
V Rudém právu, které vyšlo 20. srpna 1968, není ani stopy po tom, že by se něco chystalo. Je ale jasné, že ne všichni soudruzi byli překvapení. Minimálně pět politiků, kteří se podepsali pod tzv. zvací dopis, vpád vojsk legitimizovali: Indra, Kolder, Švestka, Kapek, Biľak.
Strana umístila na titulní stranu tradiční komunistické nesmysly. Soudruzi informovali své občany o tom, že Chemické závody v Záluží ušetří díky novému provozu 50 milionů Kčs, vysvětlují, že nelze jen tak odvolat poslance, kteří ztratili důvěru občanů, a že v Praze zasedl mezinárodní geologický kongres.
Nejvýmluvnější a velmi rozsáhlý je však text Oldřicha Švestky Proč komunistická strana? Autor byl zarytý komunista, právě jeden z pěti mužů, kteří sepsali dopis, začínající známým „Vážený Leonide Iljiči“. Švestka byl od roku 1958 šéfredaktorem Rudého práva a určitě se mu nelíbilo, že byl během pražského jara z postu odvolán. Do svého křesla se během normalizace vrátil.
Jeho rozsáhlý, komunisticky košatý text plný nekonečných a nesrozumitelných vět opatrně sděluje jeho obavy z reformního dění v Československu. Švestka se zpoza svých vět snaží tvářit, že reformu považuje v podstatě za dobrou, ale že je třeba mít se na pozoru, aby vše nevedlo, jak říká, ke zneužití demokracie.
Kompletní vydání Rudého práva najdete na webu Ústavu pro českou literaturu >>>
Švestka vysvětluje, že skutečným obsahem obrodného procesu je, aby „dělnická třída a široké vrstvy pracujících měly vládu ve svých rukou. Aby uvedená zásada nezůstala opět na papíře, ale aby konečně byla skutečností.“ Soudruh se v textu strachuje hlavně o to, že obroda nebude záležitostí dělnické vrstvy, které patří, ale „bezbřehých optimistů procesu“.
Kritizoval byrokratický centralismus Strany, který „postupně oddělil dělnickou třídu od moci. Strana se stala nástrojem, který postupně, prostřednictvím aparátu, bral na sebe mocenské úkony. Třebaže se o zájmech dělníků mnoho mluvilo, počal tento mocenský mechanismus sloužit stále více vlastním cílům.“
Největší vrásky však Švestkovi dělali opoziční skupiny, reformní komunisté. Měl strach o osud konzervativců, dozajista zrovna takových soudruhů, jako byl on sám, který už tak přišel o své teplé místo šéfredaktora. Píše o strachu ze zneužití demokracie k prosazení skupinových zájmů, z útoku na aktivní komunisty a z „nových lidí nové politiky“. Těžko říct, proč psal Švestka o nějakém strachu, když už poprosil o pomocnou ruku soudruha Leonida Iljiče. Snad právě proto, aby se vyvaroval podezření z toho, že má v okupaci prsty. To ostatně vyšlo najevo až v roce 1992, kdy už byl švestka 9 let po smrti.
Kratičká zmínka byla ve vydání Rudého práva z 20. srpna o tom, že se do Československa chystá generální tajemník OSN U Thant. Měl přijet 23. srpna, aby vyjádřil svou podporu tehdejších reformních snah. Dva dny po začátku okupace to už ale bylo zbytečné. U Thant stál mimo jiné za ukončením Karibské krize nebo války v Kongu. O pražské jaro se taktéž velmi zajímal.
Zajímavý je taky menší, ale velmi agresivní text K výmyslům listu New York Times. Týká se textů zahraničního zpravodaje NYT Henryho Kamma, držitele Pulitzerovy ceny, který v té době přinášel informace z Československa, reportoval o pražském jaru. Autor textu obviňuje NYT z „z bulvárních metod a štvanice na Rudé právo.“ Skvělý zahraniční zpravodaj, jehož texty o Československu můžete vyhledat v archivu NYT, byl z republiky vyhoštěn a měl vstup zakázán. Ukazuje to minimálně na to, že ani pražské jaro nebylo zdaleka tak uvolněná a svoboda projevu zaručena.
