Portugalské Algarve

Portugalské Algarve Zdroj: shutterstock

Zlatavé útesy jsou vysoké až dvacet metrů a byly zvoleny nejkrásnějším přírodním útvarem Algarve.
Při výpravě k útesům u města Lagos si najměte malý člun. Jen tak se dostanete do zdejších četných jeskyní.
Bariérové ostrovy laguny Ria Formosa nabízejí pláže, kde na rozdíl od pevniny nepotkáte ani živáčka.
Staré město v Lagosu není příliš velké. Vydejte se však do postranních uliček, a možná se překvapivě rychle ztratíte.
Staré město v Lagosu není příliš velké. Vydejte se však do postranních uliček, a možná se překvapivě rychle ztratíte.
16
Fotogalerie

Portugalský region Algarve: Ráj na konci Evropy

Úzký proužek země na konci Evropy je plný krásných přímořských městeček, opuštěných ostrovů a dlouhých pláží. Žije tu spousta zajímavých tvorů, a lidé dokonce obdělávají mořské dno. Takové je portugalské Algarve.

Dál už to prostě nejde. Alespoň suchou nohou určitě ne. Ještě v patnáctém století byl mys svatého Vincenta (Cabo de São Vicente) koncem známého světa. Římané k němu vzhlíželi s patřičnou úctou, a dokonce ho označovali za svatý. O pár set let později si na posvátné špičce Portugalska postavili klášter františkáni. Vydržel tu celých tři sta let, než ho vytlačil maják, jehož světlo je vidět až do vzdálenosti devadesáti kilometrů. Patří tak k nejsilnějším v Evropě, i když stojí na samé hraně starého kontinentu.

Pocit konce světa je tu skutečný a všudypřítomný. Je to krásný, bohem zapomenutý kus divočiny ošlehané větrem. Zdejší útesy padají do vod Atlantiku z výšky zhruba pětasedmdesáti metrů a jediní tvorové, kteří se na nich bezpečně udrží, jsou terejové a orli jestřábí. Oficiálně nejzápadnějším bodem Evropy je sice o tři sta kilometrů vzdálenější mys Roca nedaleko Lisabonu, ale tady si můžete koupit „poslední klobásu v Evropě“, ať už si zeměpisci říkají, co chtějí.

Zpátky do civilizace

Bíle omítnutá přímořská městečka tu stojí už hezkých pár set let a za tu dobu stihla nasbírat slušnou sbírku zajímavostí a prvenství, z nichž ne všechna si dnes dávají za rámeček. Píše se rok 1444 a ve městě Lagos otevírá své brány Mercado dos Escravos. Protože se jednalo o první trh s africkými otroky v Evropě, není to rekord nijak záviděníhodný. Dnešní obyvatelé Lagosu věc trochu vylepšili tím, že v bývalé lidské tržnici zřídili muzeum otrockého utrpení. Za dob svého fungování měl však trh zastání na nejvyšších místech. Zisk z každého prodaného otroka, jenž to všechno přežil, činil až sedm set procent. Pětinu z té částky shrábl sám princ Jindřich Mořeplavec, který z Lagosu vysílal své námořní expedice a ochotně platil i otrokářské výpravy.

Jeho socha trůní na hlavním přímořském náměstí infanta Doma Jindřicha (Praça Infante Dom Henrique). Do historického centra se odtud rozbíhají uličky tvořící na tak malém prostoru překvapivě složitou spleť. Nejlepší je však zamířit opačným směrem a užít si jiné bludiště, kam se dostanete jen mokrou cestou. Skalní oblouky, sloupy a útesy lemující pobřeží kolem Lagosu jsou vysoké až dvacet metrů a tak nahlodané mořem, že díky svým mnoha jeskyním připomínají obrovský kus ementálu. Zdejší skalní útvary vyhrály soutěž o nejkrásnější přírodní lokalitu celého Algarve a místní rybáři k nim ochotně vozí lidi na malých člunech, jež se dostanou i do těch nejužších průlivů.

Klid v ústí a město ve vodojemu

Kdysi tady se svými dobyvačnými hordami řádil sám velký vojevůdce Hannibal a za římských dob byl přístav chráněný ústím řeky Odiáxere tak důležitý, že tu razili vlastní měnu. Přežil dokonce i devastující zemětřesení a vlny tsunami, které v osmnáctém století srovnaly se zemí spoustu algarvských osad i samotný Lisabon. Dnes je starý Alvor místem, jež nějakým zázrakem odolává podobně neodbytnému přílivu turistických resortů bujících všude kolem. Zdejší hlavní ulice doktora Frederika Ramose Mendese (Rua Doutor Frederico Ramos Mendes) je dlouhá stejně jako její jméno a je pěší zónou a v odbočkách vedoucích k rybářskému přístavu se život vleče stejně pomalu jako před desítkami let.

To v Taviře, ležící asi dvacet kilometrů od španělské hranice, pulsuje život mnohem svižnějším tempem. Jestli ho chcete v přímém přenosu pozorovat z opravdu netradičního místa, nechte se zavřít do vodojemu. Je tu tma jako v ranci, u země bílé promítací plátno připomínající dvoumetrovou salátovou mísu a u stropu jediný otvor, kudy dovnitř proudí světlo. Místní si přeměnu nefunkční nádrže na dírkovou komoru (camera obscura) odhlasovali v obecním referendu a zdejší astronomický nadšenec k tomu nápadu přidal dvě čočky ze starého hvězdářského dalekohledu a otočný průzor ve stylu periskopu, aby měl vodojem rozhled do všech stran.

Z vodojemu na nejvyšším místě města, který už vodojemem není, díky tomu přes typické terakotové střechy uvidíte další tavirské pamětihodnosti, rovněž převlečené do trochu jiného hávu. Přes řeku (Rio) Gilão se klene Římský most, jenž není římský, ale maurský. Arabové ho postavili v osmém století (jinde se udává dvanácté, zdroje se různí) a Římský se mu říká proto, že navazuje na starou římskou cestu ke španělské hranici. Turisté, které do Taviry láká zdejších skoro třicet kostelů, po něm dnes chodí jen po svých, protože je od záplav v osmdesátých letech pro auta zavřený. Pootočení periskopem ukáže mešitu, jejíž minaret se změnil ve zvonici a ona sama v tavirský hlavní kostel (Igreja) de Santa Maria do Castelo, či zbytky hradu, které jsou dnes botanickou zahradou. Aspoň že ryby v místních restauracích jsou skutečné, z masa a kostí a čerstvě vytažené z moře.

Tekutá perla Algarve

Rozevře se před vámi vlastně ještě před tím, než dosednete na pevnou zem letiště ve Faru. Laguna Překrásné řeky (Ria Formosa) vám laškovně blýskne do očí odraz jižního slunce přesně v okamžiku, kdy letadlo provádí poslední manévr před dosednutím na ranvej balancující (ostatně stejně jako celý zdejší ekosystém) na hranici mezi vodou a souší. Lepší úvod k nadcházejícímu dobrodružství si ostatně ani nelze přát. Přesně takhle vidí zdejší soustavu pěti bariérových ostrovů, dvou mysů a obrovské spleti říčních kanálů, jež se kroutí krajinou jako vyplašení hadi, na třicet tisíc opeřenců při své každoroční pouti do Afriky a zase zpět na starý kontinent.

Bariérové ostrovy laguny jsou sice povětšině z písku, přesto však zdatně chrání mokřadní prostředí před největšími rozmary oceánu a své lidské obyvatele zase před rozmary civilizace. Asi osm set lidí žijících na ostrově (Ilha) da Culatra tvoří svébytnou rybářskou kolonii bydlící ve třech stovkách domků přičáplých mezi suchomilnými keři. Zdejší přístav jako by vypadl z pohlednic starých asi tak čtyřicet let. Dřevěné rybářské čluny ukazují každému, kdo by o to měl zájem, své malebně oprýskané pastelové barvy a mezi nimi se kupí hromady sítí.

Rybáři dopoledne beze spěchu vybírají z úlovku vypasené rejnoky či stříbřitě lesklé mořany, kteří končí v nabídce zdejších dvou taveren. Po obědě a partičce domina svedené tamtéž se vrátí, aby v sítích zalátali škody vzniklé posledním lovem. Na Culatře vzduch nekazí zplodiny jediného auta nebo motorky. Na celém ostrově najdete jen několik chodníků vydlážděných panely a jedinými motorovými mohykány jsou tu dva nebo tři traktory, jimiž rybáři vytahují své čluny na břeh. Jakmile však ke zdejšímu přístavnímu molu přirazí malý dýchavičný trajekt, dají se do pohybu svébytné dopravní prostředky. Usedlíci se zapřáhnou za madla vrzajících nákupních košíků přivezených kdysi kdoví od jakého pevninského supermarketu a hezky ekologicky si domů dostrkají vše, co si přivezli z civilizace.

Delikatesa v bahně

V laguně Ria Formosa dokážou být rozdíly mezi přílivem a odlivem skoro tři metry. Při zdejší průměrné hloubce kolem dvou metrů to znamená jediné – za odlivu se na světlo boží dostávají obrovské rozlohy obnaženého mořského dna. Necelých dvacet tisíc hektarů podmáčené země se během té doby promění v obrovský švédský stůl, a to nejen pro ptáky a kraby houslisty, ale i pro lidi.

Guilhermina Nunes vyráží denně na svůj kousek mořského dna - „viveiro“. Stejně jako běžný farmář na své políčko ohrazené kameny vyrovnanými do řad vysévá násadu, aby mohla za dva roky sklízet. Na rozdíl od většiny zemědělců však vysévá živočichy. Konkrétně mladé mlže, jimž tady neřeknou jinak než „conquilhas“ a které se česky jmenují tapesky.

Chutné měkkýše přitom nestačí jen zasít, mušlová farma se musí také okopávat, aby měly tapesky dost vzduchu k dýchání a rychlému růstu. Guilhermina se se sehnutými zády pachtí v bahně podobně jako další padesátka žen ostrovních rybářů. Jejich muži musejí ve člunech na moře, aby měla rodina na živobytí. Mušloví farmáři totiž za své zboží dostávají zlomek ceny, kterou za talíř tapesek zaplatí hosté v restauraci na pevnině, navíc musejí platit za pronájem mořského dna vládě a za mladé násadové mlže jejich sběračům. Období sklizně tapesek nadchází dvakrát ročně: na začátku a na konci léta. Na bílém víně jsou pak asi šesticentimetroví mlži pochoutkou, na niž se nezapomíná.


Co neminout v Lagosu

  • Na jižním konci přímořské promenády stojí pevnost (Forte) da Ponta da Bandeira s muzeem námořních objevů a kaplí sv. Barbory.
  • Kostel svatého Antonína (Igreja de Santo António) má uvnitř nádhernou barokní pozlacenou výzdobu částečně pořízenou z darů mořeplavců, kteří se tu modlili za zdar svých výprav.
  • Ulice spojující náměstí (Praça) de Gil Eanes s kostelem svatého Antonína (Igreja de Santo António), která probíhá rovnoběžně s pobřežní promenádou, je plná nákupních i jídelních možností.
  • Pokud si chcete vychutnat pohled na přímořské útesy sami a ze souše, zajeďte si autem k mysu Ponta da Piedade, ležícímu asi tři kilometry jižně od města.

V Alvoru nezapomeňte:

  • Prohlédnout si kostel (Igreja) Matriz s portálem v manuelském stylu, který zůstal stát i po zemětřesení.
  • Navštívit zbytky zdejšího hradu, kde je dnes dětské hřiště.
  • Dát si drink v zeleně natřeném Slunečním baru (Sunset Bar) ve starém městě, odkud je skutečně krásný výhled na přístav v zapadajícím slunci a kde mají od pěti odpoledne šťastnou hodinku (pivo za polovic a dva koktejly za cenu jednoho).
  • Vydat se z přístavu v říčním ústí na jih Ribeirovou ulicí (Rua da Ribeira) přes kruhový objezd a po kilometru dojdete na dlouhou písečnou pláž.

Zelený poklad

Nejjižnější místa Algarve obývá jeden z nejvzácnějších plazů Evropy – chameleon obecný. Nejvhodnějšími místy k hledání chameleonů jsou chráněné oblasti Monte Gordo a Ria Formosa. V národním parku Ria Formosa žijí populace chameleonů i na bariérových ostrovech, kde je neruší auta, toulavé kočky ani davy turistů. Nejlepší dobou k jejich pozorování je konec léta, kdy samičky slézají z keřů na zem a kladou vajíčka. Chameleoni jsou teritoriální, takže se zdržují na stejném místě. Vědec Nuno Marques se svým týmem King Chamaleon pořádá exkurze za chameleony na ostrově (Ilha) da Armona. Můžete s ním vyrazit i na pozorování ptáků v laguně Ria Formosa nebo za mořskými koníčky, jichž je tu největší populace v Evropě.