Ta noc z úterka 20. na středu 21. srpna 1968 skutečně nebyla krátká. Čtenáři Reflexu se podělili o své vzpomínky na předvečer okupace a následující první kritické okamžiky. Co zrovna dělali, když se TO dozvěděli? Cizí vojska vpadla do dětských prázdninových dnů, do výletu v Paříži, výročí svatby, do kasáren či k táboráku. Vše se rázem změnilo. Na dlouhých jedenadvacet let.
Vidět vysněnou Paříž
20. srpna 1968 jsem byla rok po maturitě na gymnáziu (tehdejší SVVŠ) a dva měsíce po státnici z angličtiny na jazykové škole v Brně. Se svou kamarádkou jsme červenec a srpen trávily v Praze různými brigádami, zprostředkovanými Studentským servisem. Zároveň jsem si vyřizovala vízum do Anglie, kam jsem měla v září odjet jako au-pair, a do Francie, kde jsem se chtěla zastavit cestou – vidět vysněnou Paříž.
20. srpna jsem dostala poslední potřebné vízum a říkala si – teď už mě nikdo nezastaví. Zároveň jsme ten den dostaly pokyn od Studentského servisu přijít 21. srpna ve 14 hodin před Muzeum na Václavském náměstí, kde jsme měly převzít tři děti kanadského páru geologů, který přijel na Mezinárodní geologický kongres v Praze, a provést je Muzeem. No, všechno bylo ráno 21. srpna jinak. Spaly jsme na koleji Na Větrníku na Praze 6. Okolo osmé hodiny jsme se dozvěděly trochu zmatené informace o okupaci. Vydaly jsme se proto na „Václavák“. Tam stejně musíme, a navíc všechno se děje tam. Tramvaje nejezdily, ale cestou nám sám od sebe zastavil taxík. Náš argument, že na něj nemáme, taxikář odbyl mávnutím ruky. Dnes o to přece nejde. Na Václavském náměstí jsme byly celý den. Takže jsme zažily i střelbu na Muzeum – schované v jakémsi obchodě, kam nás prodavači pro jistotu zatáhli.
V Praze jsme zůstaly ještě týden, po tom co se nám podařilo rodičům dát vědět, že jsme v pořádku. Ten týden jsme žily na ulici a tak jako mnoho dalších jsme se pokoušely vysvětlovat sovětským vojákům, že se mýlí, prožívaly chvíle nadšení, jak jsme všichni úžasní, brečely, když šlo do tuhého, ale věřily, že se to nějak srovná. Že nás v tom ostatní svět nenechá. Mezinárodní geologický kongres byl zrušen. Do Anglie jsem – byť trochu opožděně – odjela.
Hana Krátká
Nikdy to těm, co to udělali, neodpustím
Je večer 20. srpna 1968. Dvanáct volejbalistů druholigové Dukly Mladá se vrací do kasáren z přípravy na podzimní sezonu. Polovině z nás za asi šest týdnů bude „vojna“ končit, politika nás nezajímá, a tak řešíme, kde budeme hrát a i pracovat. V posádce je klid a tak kolem desáté večer usínáme a kolem čtvrté ráno strašný rachot. Bože, co se děje. V uličce stojí neznámé tanky, túrují motory a hlavně míří na naše baráky. Dodnes si to pamatuji a nikdy to těm, co to udělali, neodpustím.
Ota Čapek
Na zmrzlinu ve vyhlášené cukrárně už nikdy nedošlo
V předvečer okupace jsem byla dítě a s rodiči jsem jela do Karlových Varů, kde táta měl točit dokumentární film. Bydleli jsme v hotelu Pupp, kde měli zmrzlinu ve vyhlášené cukrárně. Bylo před večeří, a tak jsem ji měla dostat až druhý den, 21. srpna. Jenže ráno byli rodiče brzy vzhůru a se slzami v očích poslouchali neuvěřitelné zprávy v rozhlase. Na zmrzlinu nedošlo, místo toho se rychle jelo domů do Prahy, kde jsme nechali babičky. Na jízdu proti postupujícím tankům s jejich hrozivými hlavněmi namířenými proti nám; tankům, které bloudily, padaly do potoků, bořily mosty, urážely rohy domů, nezapomenu. Tátův kameraman točil a mě pak posadili na filmové krabice s materiálem překryté dekou. Když nás vojáci zastavili a ptali se, kam jedeme, byla ve mně malá dušička, rozhodně to nebylo bezpečné. Ani doma v Pařížské ulici, kde tank dlouho stál před Svazem novinářů. Moje okno bylo přímo proti němu a já si za hlavu dala mrkací panenku. Sotva by mě ochránila…
Irena Voráčková Forstová
Vzpomínky Vás čtenářů na sovětskou okupaci Československa v srpnu 1968 najdete ZDE >>>
V novém tištěném Reflexu na osudové dny vzpomínají ve velké anketě známé osobnosti, například Zdeněk Sternberg, Olga Sommerová, Jan Hrušínský nebo David Vávra.
