Český spisovatel, filozof, výtvarník, signatář Charty 77 a pán happeningů, brzy šestasedmdesátiletý Eugen Brikcius, se dočkává vydání své vysokoškolské kvalifikační práce. A nikoli, neopisoval.
V encyklopedických příručkách či na wikipedii jsou osobnosti „definovány“ vždy oborem (či obory) činnosti, v níž se prosadily. Ale je zcela možné, že každá z nich je určena i určitým bodem života, znalostí či speciální schopností. Tohle se sice neuvádí, ale to jsou ty ojnice přenášející hnací síly v každém z nás.
U Ivana M. Jirouse to bylo třeba kulinářské umění čili jeho bosáky, u Bondyho totální realismus. V případě Eugena Brikcia pak jeho bakalářská práce Ontological Argument o ontologickém důkazu existence Boží, kterou obhájil na londýnské University College v roce 1982 a s níž ukončil svoje „rozdělaná“ filozofická studia. Text, jenž se tak trochu podobal Horníčkovým utajeným houslím, autorem často zmiňovaný, ale zcela neznámý, nedávno vydala Moravská zemská knihovna v Brně s předmluvou jednoho z doyenů české filozofie, Ivana Dubského.
Otočte se!
Tahle drobná kniha na sobě (v jakémsi batohu) nese několik příběhů: životní osud Brikciův, Anselma z Canterbury a českého disentu. Onen důkaz má necelých dvacet stran, je doplněn ještě autorovými odpověďmi při „dišputaci“ k němu. Brikcius tak dál piluje svoje pojetí mystifikace.
Svým dílem totiž beletrizoval svoji filozofii (svůj příspěvek k ní), ale seznámit se s ní můžeme až nyní. Je to zase taková eugeniální, radostná vylomenina. V situaci, kdy jazyk nepostřehnutelně (zatím) ztrácí roli základního prostředku lidské komunikace (zjednodušováním, mnohoznačností, liliputizací atd.), je Ontologický důkaz něco jako hlas v GPS: Při nejbližší příležitosti se otočte!
