Bosé nohy zástupu asi deseti buddhistických mnichů našlapují po okraji úzké ulice a zastavují se u pootevřené brány vily na rohu. U připraveného stolku už čeká paní domácí a každému z nich vysype do nastavené hliněné misky rýži. Mniši si stíní obličeje a oholené hlavy před prvním ranním slunkem vějíři z palmových listů a jejich rudohnědá roucha jsou vidět už z velké dálky. Paní se mnichům pokloní a zástup se pomalu přesune k dalšímu domu.
Lidé v Myanmě věří, že materiální podporou mnichů a klášterů nebo třeba finančním příspěvkem na stavbu nové pagody mohou zásadním způsobem zlepšit svoji karmu. Možná právě proto je Myanma zřejmě první zemí na světě co do počtu buddhistických pagod a nové se stavějí stále. Navzdory faktu, že je země po mnoha desetiletích mezinárodní izolace s přehledem nejchudší v regionu.
Buddhistickým mnichům je v Myanmě prokazována velká úcta. Jezdí zadarmo veřejnou dopravou a lidé jim v dopravních prostředcích i kdekoliv jinde ochotně uvolňují místa k sezení. Byť jsou třeba sami slabí, staří nebo nemocní. Buddhistické kláštery materiální podporu oplácejí třeba tím, že provozují bezplatnou kliniku či školu. Díky klášterům je zde vzdělanost vysoko nad hranicí, kterou by člověk u takto chudé země čekal. Podle tradice musí každý buddhista za svůj život strávit určitý čas v klášteře: někteří jen pár dní, jiní mnoho let. Zvyk ctí naprostá většina místních. Možná právě z buddhistických klášterů si přinášejí nadhled, obdivuhodnou vyrovnanost a trpělivost.
