„Stojím tu dnes před vámi, soudcové Izraele, a mám vést obžalobu Adolfa Eichmanna, ale nestojím zde sám. Spolu se mnou právě zde a v tuto chvíli stojí šest miliónů žalujících. Nemohou ale vstát, ukázat prstem na muže ve skleněné kabině a zvolat: ,Žaluji.‘ Jejich popel se totiž nakupil na kopcích kolem Osvětimi a na polích kolem Treblinky a spláchly ho polské řeky, jejich hroby jsou rozptýlené po celé Evropě. Jejich krev volá, ale jejich hlasy nejsou slyšet.“
Pražské nakladatelství Paseka nedávno vydalo pozoruhodné svědectví Spravedlnost v JeruzaléměGideona Hausnera, muže, který žaloval hlavního architekta Endlösungu – konečného řešení židovské otázky – Adolfa Eichmanna. Těžko bychom v dějinách našli proces, jemuž by se dostalo tak široké pozornosti jako tomu jeruzalémskému. Právě při něm, 11. dubna 1961, zazněla v úvodu tohoto článku citovaná památná slova hlavního žalobce, lvovského rodáka, izraelského generálního prokurátora, pozdějšího poslance Knesetu a předsedy správní rady památníku obětí holocaustu Jad vašem, a především autora této knihy.
Mlýny spravedlnosti
Hausner si všímá Eichmannova vzestupu v nacistické hierarchii, podrobně se zabývá fenoménem, jenž se navždy zapsal do ponurého seznamu lidských vin a hříchů jako největší organizované, dokonce na průmyslovou úroveň povýšené vyvražďování jednoho etnika v historii, mající za následek likvidaci údajně až poloviny židovské populace starého kontinentu.
Ve třetí kapitole, nazvané příznačně Mlýny spravedlnosti, se autor věnuje vlastní přípravě megaprocesu, problematice obžaloby, důkazům jak obžaloby, tak i obhajoby, vynesení hrdelního trestu a zamyšlení nad celým procesem s tříletým odstupem. Neopomíjí ani reakce zahraničního tisku a osobností.
Je pozoruhodné, že Izraelci, jejichž tajná služba unesla největšího katana židovského národa z jeho zdánlivě bezpečného exilu v Argentině, se neuchýlili k jeho zavraždění, což později hojně praktikovali při pomstě za masakr svých sportovců na olympiádě v Mnichově či – ač to nikdy oficiálně nepřiznali – při likvidaci íránských atomových vědců, ale dali si záležet, aby s ním proběhl řádný proces. V tom přece tkví síla spravedlnosti, která ani v případě tak bijícím do očí, jako byl Adolf Eichmann, nesmí být zaslepená a hnaná pouze a výlučně touhou po krvi za nezměrné utrpení, jež obžalovaný, o jehož vině nepanoval na rozdíl od případů Lukáš Nečesaný či Petr Kramný sebenepatrnější stín pochybností, Židům způsobil.
Pečlivá redakční práce
Přínosnou, objemnou, a hlavně silným morálním apelem nabitou Spravedlnost v Jeruzalémě přeložil Martin Pokorný. Ocenění si zaslouží rovněž pečlivá redakční práce a přehledný rejstřík. U židovských osobních jmen editoři volili vesměs přepis z hebrejštiny, u příjmení tvar odpovídající etymologickému zdroji jména, tedy například polský u polských, německý u německých apod. Píší tudíž například Efraim Hofstädter, a nikoli Ephraim Hofstädter či Hofstadter, jak uvádějí kupříkladu anglické zdroje, ani Efraim Hofšteter, což by u izraelského důstojníka odpovídalo pravidlům pro přepis z hebrejštiny. Zdůrazněme, že český úzus je nejednotný.
