Jen kilometr od Pradědu, nedaleko historické hranice Moravy a Slezska a také v blízkosti hranic Bruntálska a Šumperska, se nachází rozlehlý vrcholek sestávající z několika mohutných kamenů. Petrovy kameny, místo, kde se podle smyšlenek inkvizitorů slétaly čarodějnice, se tyčí (z pohledu od Ovčárny) po levé straně od Pradědu. K impozantnímu vrcholku se váže pohnutá historie plná lží, tortury a mnoha zbytečně zmařených životů.
To místo zřejmě všichni známe díky nezapomenutelnému a nestárnoucímu filmu Otakara Vávry z roku 1969 Kladivo na čarodějnice. Komunisty úzkostlivě zakazovaný snímek (tehdejším straníkům správně evokoval atmosféru procesů 50. let, Václav Kaplický ve své stejnojmenné knižní předloze totiž na režim skutečně narážel) vetkal do paměti českého národa místopisný název spjatý s nejtemnější historií Slezska – Petrovy kameny. Nedaleko tohoto vrcholku Jeseníků se v nebývalé míře v polovině 17. století rozšířily inkviziční procesy se ženami, ale i s muži a dětmi, kteří byli falešně obviňováni z čarodějnictví, přičemž údajným místem jejich slétávání měly být právě Petrovy kameny.
Proč se Petrovým kamenům říká Petrovy, není dnes již možné zjistit. Existuje k tomu pouze legenda, podle níž se v místě zjevil svatý Petr, což dalo vzniknout dosud užívanému názvu. Petrovy kameny se nacházejí přesně v místě, kde probíhá historická hranice Slezska a Moravy, přičemž samotný vrcholek se nachází ještě ve Slezsku.
O čarodějnictví na Petrových kamenech pochopitelně nemůže být řeč, přesto má jejich role v inkvizičních procesech významnou roli. Jak je možné, že zrovna toto místo opakují podle dochovaných výslechů oběti, které inkvizitor František Boblig z Edelstadtu (ze Zlatých Hor) nechal vyslýchat několika stupni tortury, navíc nepřípustně v krátkém časovém rozmezí (i tortura měla svá pravidla, Boblig je však nedodržoval)?
Hon za kazateli i za poklady
Odpověď na tuto otázku částečně poskytl historik Drahomír Polách, autor knihy Historické toulky Šumperskem, v sedm let starém rozhovoru pro Českou televizi: „Procházeli tudy totiž lesní kazatelé, za kterými tajní luteráni (po Bílé hoře nastává období rekatolizace) běhali po nocích. A jedním z takových míst byly i Petrovy kameny, kde navíc probíhá hranice mezi Moravou a Slezskem, čili bylo lehké uniknout případnému pronásledování.“
„Ale je tady ještě jeden velice zajímavý moment – poklady. Luteráni, což byli většinou horníci, museli po Bílé hoře odejít a ve Slezsku se věřilo, že v horách zanechali spoustu ukrytých pokladů. A nejvíce pokladů se mělo objevovat právě na Petrových kamenech. V knížkách se také dávají návody, jak se k nim dostat: Přišlo se k nějaké sloji, člověk si musel umýt ruce vlastní močí, pokřižoval se ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, pak měl vstoupit do chodby, neohlížet se, dojít k pokladu a vzít si, kolik chce. Jak je to v pohádkách Boženy Němcové,“ uvedl tenkrát ČT historik Polách.
Úplatné čarodějnice
František Boblig byl právník, který (zřejmě ve Vídni) nedokončil doktorát a jenž působil na Šumpersku a ve Velkých Losinách jako inkvizitor. Sestavil inkviziční soud (princip inkvizičního procesu spočívá především v kumulaci rolí – soudce je zároveň vyšetřovatel). V šumperských a velkolosinských procesech poslal na hranici kromě více než 150 žen také osmileté dítě a významného muže, jehož váženost i popularita byly tehdy značné – děkana Lautnera, jejž zlomili až po několika stupních opakované tortury. Souboj těchto mužů je známý především díky Kaplického knize a Vávrovu filmu, který se ve věci Lautnera zakládá na pravdě jen částečně. Lautner se opravdu bránil přiznání srdnatě, nakonec se však i on přiznal k čarodějnictví. Opravdový odpor proti svévolnému inkvizitorovi však neorganizoval ani nepodnikal.
Důvod takto masových procesů se zámožnými ženami, jež byly jedna po druhé označovány za čarodějky, se děl z prostého důvodu: kvůli majetku. Bylo snadné slíbit vyslýchanému nějakou výhodu, na kterou pak nebohý obviněný sháněl peníze, až mu nakonec nezbylo nic jiného než svůj majetek prodat. Pochopitelně jak jinak než velmi hluboko pod cenou. Existuje však i další důvod: samotná víra v čarodějnictví, šířící strach a nejistotu. Je zřejmé, že sám Boblig této pověře věřil.
