Románový opus etablovaného brněnského spisovatele Ludvíka Němce (61) Žena v závorce ve mně vyvolal rozporné dojmy. To by ještě bylo dobré, žádoucí a celkem očekáváné, dílo má takový efekt v čtenářově mysli vzbudit. Ukazuje ambivalenci života, vnukává potřebu otázek po životním smyslu a orientace ve světě, vyvolává libost anebo touhu činit svůj život lepším. S takovými limity nelze sejít z cesty.
Žena v závorce, vydaná nedávno nakladatelstvím Druhé město, však ve mně vyvolává celý vějíř rozpaků – jak po autorově tvůrčí palčivosti až dryáčnické, která sklouzává k doslovnému líčení, tak vypodobněním postav a jejich motivů.
Až obsedantní ráz pak mají šovinistické názvuky typu Praha versus Brno anebo Čechy versus Morava, které působí dojmem salónního patriotismu (osobně k těmto hrocením nemám sklon, takže na mě jejich efekty nepůsobí a více ve mně vyvolávají údiv, že je možné i to).
Ženský osud v kostce
Ludvík Němec svůj příběh pne ve více rovinách – jedné historické, jedné z přítomnosti a jedné metaliterární – s využitím literárních textů, povídkových reflexí své postavy, spisovatelky Barbory. Najisto si s tím při kompozici užil spousty povyražení. Trochu však působí chaosem; její život od dívčího věku v 60. letech minulého století, kdy probíhala „sexuální revoluce“, okupace Československa 21. srpna 1968, následující normalizační dvacetiletí a demokratický rozvoj po listopadu 1989 k dnešku – hotový pandán nových dějin Česka, který by už vydal na pětidílnou ságu!
Těch 310 stránek je ale k líčení šedesáti roků málo. Ludvík Němec má tvůrčí kapacity, už pro tu preciznost, a zároveň mě místy nadchl kouzlem nechtěného. Třeba na straně 80: „ Dívky na ostrůvku spojují své ruce, dokonce i Mari, která je měla ještě před okamžikem useknuté.“, nebo na straně 189 „masový vrah králíků“ a tu a tam ještě další, převážně erotické anebo skatologické bonmoty, které má našinec prostě znát, pokud chce dosáhnout úspěchu životního (což je mimoděčná výzva k přečtení Ženy v závorce).
Blbé vztahy a frikční pohyby
Čtenářsky vděčný a polemický je Němcův koncept románový citový a erotický. Žena (v závorce) je objektem pasivním, jímá mužské touhy a je zdrojem sexu. Muži v Němcově románu jsou zvláštním způsobem slábi. Umějí ženy konzumovat, využívat, ale nedokážou se vytrhnout ze svých údělů. Teprve ženská smršť dává jejich bludným drahám směr jako šťouch na karambolu. S tím zřejmě také souvisí vypravěčova reference o jeho rodičích. To je úplná katastrofa, které nelze uvěřit.
V kostce: jako všechny ústřední postavy nemilují, dokonce ani sebe sama nemilují. Žijí svůj osud bez jediného pokusu vymanit se z neúprosných kolejí. Když vypravěče Marka vyzve notářka Vanda Bérová (s níž pořádá a řeší otcovu pozůstalost), zda by pro ni udělal soubor koláží, skončí to trapně frivolním sexuálním vztahem – pro ni je umění záminka, a on umění neumí. A všimněte si – jde o vztahy, láska se v jejich světě nevyskytuje – ani erotická, ani agapé, ani tragická, ani caritas, ani milostné soužení či vyslyšená anebo oslyšená touha – ne! Jenom blbé vztahy a frikční pohyby, životní hygiena šelem, kterou by láska božsky zkomplikovala.
Happy-end? Ani omylem
Spisovatelka Barbora postupně propadá pití kořalky a psychóze, což je koktejl na drama. V románu však mnoho neučiní, jenom slouží jako iracionální živel a spoušť zkázy. Nu a otec vypravěče se oběsil právě na začátku podzimu stáří, toho blaženého věku, jenž sice od hlouposti nechrání, ale mívá i názvuky moudrosti a životního rozhledu. I ostatní postavy, magnát Bér a jeho manželka, se pohybují podobně aktivně jako mravenec na plovoucí třísce v proudu. Protože nemilují, stane se jim po zásluze. Zde se happy-end nekoná ani omylem.
Ludvík Němec vstupuje do „stendhalovského“ věku šedesátníků, kdy je „čas napsat román, anebo přestat“. Doufám a očekávám, že si od něj zase něco strhujícího přečtu!
