V červnu minulého roku parta kamarádů vyrazila hrát divadlo po Evropě. Na cestu jsme se vydali v dodávce a cenu za náklady na benzín jsme chtěli umořit naším hereckým talentem, lidskou štědrostí, a hlavně nezapomenutelnými zážitky. Naše cesta směřovala z Olomouce do Mariboru, Lublaně a přes zastávku v nádherném přímořském městečku Grado až do srdce buskingu, Verony. Do cesty se nám postavili tréma, nezájem a úmorné italské horko. Nakonec jsme si ale přes všechny nástrahy výlet neskutečně užili
První zastávka byla v Mariboru, nádherném městě na severu Slovinska, které se v roce 2012 stalo evropským hlavním městem kultury. Ozvěny této události jsou ve městě dodnes k vidění v podobě několika streetartových děl. Maribor je však krásný sám o sobě a na půvabu mu dodává i tamní Národní dům navržený českým architektem Janem Vejrychem.
Měli jsme před sebou první den hraní na ulici a ujímala se nás nervozita. Všichni jsme byli studenti a kvůli zkouškovému jsme si nenašli čas jednotlivé divadelní skeče vypilovat k dokonalosti. Poslední zkouška proběhla ještě ten den ráno na louce u řeky Drávy, kde jsme přečkali noc. Dvě nebo tři zopakování a jdeme naostro. Navlékli jsme na sebe svoje černo-bílé oblečky, nasadili klaunovské nosy a vyrazili do města.
Po cestě jsme se optali dvou policistů, jestli můžeme hrát na ulici. Dostalo se nám zajímavé odpovědi. Potřebujeme povolení, ale místo, kde nám ho vydají, je dnes zavřené. Poté policisté dodali, že můžeme zkusit hrát i bez povolení a třeba se nic nestane. Chápavě jsme přikývli, poděkovali a vesele vyrazili za výdělkem.
Zaujali jsme strategické místo na jednom z náměstí. Rozložili jsme svou oponu a připravili rekvizity, které byly docela těžké a popravdě jich bylo i zbytečně moc. Pro příště bychom určitě volili skladnější řešení. Nutno říct, že kolemjdoucím jsme byli docela ukradení. Snažili jsme se, jak jen to šlo. Jednotlivé skeče jsme prokládali zpěvem a hraním na kytary a cajón, ale naše skeče si vysloužily leda pár drobných. Jedna stará slovinská dáma shrnula naše snažení slovem: „Bizarne“. Naše první vystoupení skončilo neslavně. Rozhodli jsme se přesunout do Lublaně a zkusit svoje štěstí tam.
Po krátké jízdě jsme se dostali do hlavního slovinského města, které svojí atmosférou připomíná éru Rakouska-Uherska. Velký univerzitní park, kolonáda v centru města a stará pevnost na skále. Lublaň překonala naše očekávání, a dokonce si pro nás připravila nevídané uvítání. Když jsme přijížděli, rozléhala se ulicemi dunivá hudba. Nedalo nám to a nalehko, jenom s nástroji v podpaží, jsme se vydali za jejím zdrojem. Blížili jsme se k zástupu lidí, všude byly barvy a hudba. Ve městě se konal Ljubljana Pride.
Průvod gayů a leseb ovládl hlavní třídu a my jsme se k nim z čiré radosti přidali. No řekněte sami, kdy jindy máte šanci zapařit na korbě náklaďáku uprostřed slovinské metropole. Průvod končil na jednom z náměstí u řeky. Zrovna, když jsme přicházeli, se z věže Lublaňského hradu rozvinula duhová vlajka. Načasování bylo dokonalé. Všichni jsme si průvod moc užili. Fotky některých z nás se dokonce dostali na oficiální facebookové stránky průvodu.
Zábava ale byla u konce a my jsme se museli vrátit do práce. Tentokrát jsme si věřili. Všude byla spousta mladých lidí a když jsme se ptali místních policistů na povolení, tak neměli žádný problém a spíš to vypadalo, že nás nabádají, abychom už začali hrát. To jsme také udělali, ale bylo to snad ještě horší než v Mariboru. Lidé se sice zastavovali a také jsme něco vydělali, ale nebylo to tolik, kolik bychom si představovali. Po celém dnu se na nás začala podepisovat únava. Za pár hodin jsme byli opravdu vyčerpaní a hrát už jsme nemohli. Pro tento den jsme to odpískali.
První den se nám tedy moc dobře nevedlo, ale s o to větším odhodláním jsme druhý den nastoupili na scénu. Vyhlédli jsme si nejrušnější místo na Lublaňské kolonádě a dali se do práce. Nejdřív jsme nalákali kolemjdoucí hudbou, a když se kolem nás vytvořil hlouček přihlížejících nasadili jsme divadelní skeče. Jeden, druhý a zanedlouho jsme sklízeli potlesk přihlížejících. Ale nejenom potlesk. V klobouku se objevila první eura a nám se hned hrálo o něco lépe. Místo na jedné z hlavních turistických tepen jsme vybrali opravdu dobře. Ten den jsme neměli o diváky nouzi.
Chytře jsme střídali hraní na kytary, divadlo a odpočinek ve stínu, který byl zvlášť přes poledne opravdu důležitý. Polední slunce nás dokázalo pořádně vyčerpat. Při hraní jsme se dokonce dali do řeči s některými turisty. V repertoáru našich písniček jsme měli i české hity a zrovna, když jsme hráli Na kolena od Ivana Hlase, nás oslovil párek českých důchodců, kteří byli v Lublani na dovolené. Tentokrát se nám hraní opravdu povedlo.
Odpoledne jsme z Lublaně zamířili do Grada. Přijeli jsme pozdě večer, ale i tak jsme si užili první momenty u moře. Přespali jsme na pláži a ráno jsme si mohli vychutnat koupání v moři. Kromě koupání ve vodě jsme sbírali mušle a škeble, nezbytné suvenýry. Italské slunce a vůně slané vody nás vrátily do dětských let a my se tomu nebránili. Třetí den cesty jsme si vychutnali zasloužený odpočinek. Nemuseli jsme se potit na rozpálených ulicích a místo toho jsme v klidu relaxovali a k tomu si koupili vynikající, italské jídlo. Večer jsme posedávali na promenádě, za námi se vlny tříštily o útes a nečekaně se k nám připojili zajímaví hosté. Dva Francouzi, kteří měli v plánu na kolech objet celý svět. Dali jsme se s nimi do řeči a na jeden večer se přidali k naší kumpanii.
Další den ráno jsme se museli s těžkým srdcem rozloučit s Francouzi i s Gradem. Před námi byla Verona, město Shakespearových milenců, ale také buskingu. Časy se však změnily. Věděli jsme dopředu, že k hraní na ulici musíme sehnat povolení. Bohužel jsme přileji do města příliš pozdě a městský úřad byl zavřený. Rozhodli jsme se hrát i bez povolení. Vybrali jsme si místo na malém náměstíčku uprostřed veronských uliček, abychom nebyli policistům na očích a zároveň neměli nouzi o diváky.
Vše se vyvíjelo příznivě. Lidé se zastavovali, reagovali na naše skeče a smáli se našim vtipům. Už byl večer a nesnesitelné horko ustupovalo. Naše představení se nám dostalo pod kůži a hrálo se čím dál lépe. V jeden moment jsme se chystali na skeč s hudebním doprovodem. Byli jsme připravení, ale hudební doprovod nepřicházel. Co se děje? Proč nehraje? Diváci čekají. Ukázalo se, že našeho hudebníka zastavili policisté. Zkoušeli jsme se z pokuty vymluvit, ale nedalo se nic dělat. Hrozila nám pokuta až pět set euro na osobu, ale policisté přimhouřili oči a dostali jsme pouze jednu pokutu na padesát euro. Co jsme ten den vydělali, jsme zase mohli odevzdat. Hořkou pachuť na jazyku jsme spláchli italským vínem a vyrazili jsme spát k Lago di Garda.
Poslední den jsme strávili poleháváním na kamenité pláži severoitalského jezera a koupáním v průzračné vodě. Jeden výmol na cestě nám nemohl překazit tu úžasnou jízdu, kterou jsme zažili. Potkali jsme spoustu úžasných lidí, překonali vlastní nejistotu a zjistili, že i divadlem se dá na ulici slušně vydělat.
