Červencové státní svátky letos připadly na čtvrtek a pátek a narušily tak zažité pravidlo, že se Vary ve své druhé polovině postupně vylidňují. Letos takový pocit zatím nemám. Lidí pořád všude jako hub po dešti. Kinosály zůstávají plné a boj o vstupenky pokračuje se stejnou intenzitou jako doposavad. I proto jsem čtvrtek pojal více méně odpočinkově. Jeden volnější den neuškodí. Jeho jasným highlightem měl být chválený thriller Timura Bekmambetova Profil, který toho času držel příčku v divácké festivalové anketě.
S vyšším počtem svátečních návštěvníků, kteří využili možnosti ukázat se v aktuálním „centru dění“, aniž by ztratili cenné dny dovolené, značně roste pravděpodobnost, že člověk v kinosále narazí na osoby, které se neumí chovat. Díky, Cyrile, Metoději, Honzo. Osobně rozlišuju mezi několika kategoriemi rušičů:
Operátor callcentra
Divák, který si zapomněl vypnout zvonění na mobilu. S pravděpodobností hraničící s jistotou mu zazvoní uprostřed nejemotivnější scény právě promítaného filmu.
Glosátor
Individuum trpící přeludem, že ostatní lidé v kinosále jsou zvědaví na jeho domněle vtipné komentáře dění na plátně. Nejsou, nebyli, a nikdy nebudou, milí tupí glosátoři.
Přežvýkavec
Osoba sužovaná chorobným pocitem hladu. Během devadesátiminutové projekce z batohu postupně vytáhne rohlík se šunkou, chipsy, slané tyčinky, nakládaný hermelín, a kdyby po ruce byla mikrovlnka, připravila by si čerstvý popcorn.
Ovíněnec
Takto postižení lidé se vyskytují zejména na projekcích v pozdějších večerních hodinách, poutá se k nim intenzivní odér a vydávají nerozluštitelné zvuky. Často je patrný překryv s kategorií glosátora. Na půlnočních projekcích je přítomnost ovíněnců tolerovatelná.
Neposeda
Návštěvník, který ostatním zdarma poskytuje nevyžádané masáže. Bum je kolenem do zad.
Člověk s extenzivním smyslem pro humor
Zpravidla vyniká výrazným, dalo by se říci až hurónským smíchem. Vtipné mu přijde téměř všechno, což dává zbytku sálu s ochotou najevo.
Letos už jsem narazil na všechny. Lucky me. A teď k dalším viděným filmům, které stojí aspoň za krátkou zmínku.
Beze stop, Debra Granik (75%)
Přemýšleli jste, že se někdy seberete a odjedete žít do lesů? Že ne? Tak to patrně nejste alternativní pošuk typu Willa, který svou dceru Thomasin vychovává uprostřed hustého oregonského pralesa. K jeho smůle na ně přijdou úřady. Nově nabyté poznání civilizovaného způsobu života mladou Thomasin nalomí. Jíst červíky a spát v kapradí možná není úplně přesně to, o čem dospívající teenagerka ze své podstaty touží. Postupně se proto začne otupovat bezbřehá oddanost, kterou k otci léta cítila. Zhruba o tom je novinka nezávislé americké režisérky Debry Granikové.
Spor se ale nikdy příliš nevyhrotí, jednoduchý děj plyne v uvěřitelné rovině. Karlovarští diváci si nemohou nevzpomenout na iritující snímek Tohle je náš svět (iritující pro mě, byl jsem tehdy dost výjimka), který podobný námět zpracoval před dvěma lety, a to s takřka nekritickými sympatiemi k ústředním divnolidem. Beze stop je oproti němu příjemně neutrální.
Naneživo, Šiničiró Ueda (70%)
Na začátku jsem si připadal, že mě nějaký teleport přenesl z áčkového KVIFF na festival amatérského hororového filmu. Zvuk jak z mobilního telefonu, herecké výkony horší než v Ordinaci v růžové zahradě a scénář, který byl patrně spálen a zapomenut ještě dřív, než byl napsán. Japonská zombie komedie Naneživo se fakt neuvedla úplně nejlépe. Postupně ovšem začalo být jasné, že té špatnosti je příliš mnoho na to, aby byla nezáměrná. Musí za tím být nějaký konceptuální plán. A fakt že jo! V druhé půli už celý sál ležel smíchy.
Profil, Timur Bekmambetov (75 %)
Vyhajpovaná záležitost inspirovaná skutečnými událostmi vypráví o investigativní novinářce Amy. Ta pracuje na reportáži o náborářích Islámského státu, kteří blbnou hlavy evropským teenagerkám a lákají je do Sýrie. Celý děj se přitom odehrává na ploše Amyina počítače, což je forma známá už třeba z nedávného hororu Odebrat z přátel. Odhalí Amy způsob, jak islamisti dívky do Sýrie dopravujíí? Nebo se sama dostane do smrtícího nebezpečí? Anebo jí snad rupne v hlavě a nechá se charismatickým náborářem zblbnout podobně jako stovky žen před ní? Otázky, samé otázky.
Profil šlape slušně. Bekmambetov těží z dosud nepříliš okoukané formy, co se dá. Pověst festivalové super-události je ale podle mě přehnaná, film má značné mezery v uvěřitelnosti vývoje hlavní postavy. Některé kroky, které Amy na své investigativní pouti učiní, jsou fakt na facepalm. Jako prevence proti lidské blbosti ovšem poučné.
