Narodil se 27. listopadu 1921. Za svého života byl ikonou pražského jara 1968, patřil však i k významným postavám listopadu 1989. Milióny lidí ho milovaly, poněvadž pro ně ztělesňoval naději na lepší život. Stejně tak byl i nenáviděn a proklínán, protože znamenal ohrožení rudého panství. Zkusme si připomenout některá dějství jeho života, který byl nabit událostmi. Přervala jej tragická „havárie v úseku častých nehod“. Došlo k ní 1. září 1992 na osmaosmdesátém kilometru dálnice D1, zemřel o pár měsíců později.
Policie dostala první hlášení v 9:25. Nehodu ohlásil tehdy ještě neznámý člověk z dálniční „hlásky“. Uvedl, že viděl, jak auto před ním dostalo smyk, zčásti přeletělo, zčásti přerazilo ochranná svodidla a zřítilo se v kotrmelcích po svažité louce. Podle slov informátora havaroval v hustém dešti jakýsi mladík a starší pán.
Očité svědectví
Svědek později vypověděl, že zaparkoval a běžel k místu nehody, kde leželi dva zranění muži asi třicet metrů od opuštěného auta. Mladší krvácel, starší si naříkal na zranění nohou. Zachránci připadalo, že jsou oba v šoku. Vrátil se okamžitě ke svému autu, staršího muže přikryl dekou a mladšímu doporučil, aby seděl a nehýbal se. Potom na dálnici stopoval projíždějící vozidla. Zastavilo mu asi páté auto, jehož řidiče požádal, aby zavolal záchranku a policii. Každá minuta u zraněných připadala zachránci jako věčnost. Po příjezdu sanitky, to už věděl, že jde o Alexandra Dubčeka, řekl, že nepotřebuje žádnou slávu, a odjel.
Policie byla na místě nehody asi za deset minut. Nadporučík Petr Krupička poznal Alexandra Dubčeka, který si polohlasně opakoval větu: „Nesmiem zomrieť, nesmiem zomrieť...“
Co předcházelo
Vracím se ve vzpomínkách o mnoho let zpět. Když měl zjara v osmdesátém sedmém přijet do Prahy Gorbačov, pobýval jsem v malých lázničkách, které mi dělaly dobře a navozovaly jistou bezstarostnost a hravost mysli. U stolu v jídelně jsme častokrát hovořili o změnách, které už čekal kdekdo kromě našich skalních, rudých starců, svírajících houževnatě v rukou moc.
Zastával jsem tehdy názor, že obrat je u nás nevyhnutelný. Všechno se sice ještě nezmění, ale mnohé určitě. Za jisté jsem považoval, že vláda krajanské kliky, jak jsem nazýval slovenskou převahu ve státě, prezidentem počínaje a ministry zahraničí a národní obrany konče, bude konečně nahrazena Čechy.
Muž sedící naproti mně v jídelně se jmenoval Standa a byl značně skeptický. „Myslíš?“ ptal se pochybovačně a se zjevnou ironií se zajímal, kdo že ty soudruhy nahradí. A prý – jak mohu doufat ve změnu v systému, který je zpuchřelý odshora dolů a drží se jen tím, že stojí na tancích?! Což je ovšem opora zatraceně pevná, namítal jsem tehdy, proto náhlé změny nejsou možné. Nicméně každá postupná bude vítána. Naši „představitelé“ se k tomu sami nerozhoupou, proto přijede do Prahy Gorbačov.
Standa rozhodně nesouhlasil. K čertu s osvíceným carem, na toho dojeli přece už děkabristi! Situaci vyřeší jen změna radikální, a tu Gorby nikdy neprovede! Já trval na svém. Ale Standa se jen potutelně usmíval. „Bude to jinak,“ řekl posléze. „A jak teda?“ Zadíval se na mě upřeně, jako by vážil, zda má smysl mi tak důležitou věc svěřit. Ale pak se rozhodl: „Husák pude do hajzlu,“ řekl zvolna a věštecky. „Prezidentem bude Havel a generálním tajemníkem se stane... Dubček.“
Ta zvláštní fotka
Strnul jsem úžasem. Proboha, Stando, to myslíš vážně?! Ale než jsem to stačil vyslovit, řeč u stolu se stočila jiným směrem. Uplynul rok, byl pestrý, na Standu jsem skoro zapomněl. Jednoho letního dne osmaosmdesátého roku jsem seděl v dokumentačním středisku a listoval zahraničními časopisy s tvářemi politiků, gangsterů, hvězd, podvodníků a mágů...
Listoval jsem právě hamburským Sternem, už poněkud zběžně, a skoro jsem minul dvoustranu zachycující muže se smutnýma očima. Stál u knihovny a díval se dlouhým, vyhaslým pohledem. O něco výš jsem ho spatřil v podřepu, jak stéblem slámy šimrá králíka.
Obrátil jsem pár dalších stránek, ale v myšlenkách jsem se k těm fotografiím vracel. Kdo to na nich vlastně byl, sakra? Zalistoval jsem Sternem zpátky, tvář staršího muže přede mnou opět vytanula, a tu se mě zmocnil zvláštní pocit. Jako kdybych tu tvář už někde viděl...
Určitě to nebyla žádná hvězda. Nevypadal ani na gangstera, ani na podvodníka, dokonce ani na mága ne. Nanejvýš na nějakého kazatele či zklamaného hvězdopravce. Jeho smutný pohled jako by říkal, že jeho věštba nevyšla. Sjel jsem očima na text pod snímky, vytištěný drobnou sazbou – a ten mě doslova udeřil. To jméno zakřičelo: Dubček!
Překvapení je slabý výraz. Můj pocit se rovnal úžasu. Tohle že je Dubček? Muž pražského jara roku 1968? Naděje miliónů? Ano, bezpochyby. Ovšem po dvaceti letech. Zestárlý, opuštěný, zklamaný. V tu chvíli jsem si vzpomněl na Standu. Jen kratičce, v jedné větě: Jak hluboce ses mýlil, příteli. Ten muž na dvorku s králíkem, hlídaný na každém kroku tajnou policií, jak se tu píše, ten se přece už vrátit nemůže. Nikam.
Ledy začaly praskat
Ovšemže jsem se mýlil, tentokrát já – a pořádně. Ale k tomuto poznání jsem docházel postupně, jak plynuly události. Nicméně jsem chápal, že článek o Dubčekovi ve Sternu byl vlastně jeho osobní připomínkou dvacátého výročí sovětské invaze do Československa.
Po dlouhé době Dubček opět promluvil – a jeho hlas nezůstal osamocen. Po dlouhé době promluvila totiž i Praha. Na deset tisíc mladých lidí prošlo 21. srpna městem, a když se je „příslušníci“ pokoušeli rozehnat, zástup jim skandoval do očí: „Vy – nejste – Češi! Vy – nejste – Češi!“ Bylo to cosi nového, po dvaceti letech strachu stěží uvěřitelného, ale bylo to tady. Ledy začaly praskat.
Zpráva k nevíře
Někdy zkraje podzimu onoho roku (stále ještě 1988) jsem četl v novinách – tentokrát českých – kratičkou zprávu: „Alexander Dubček vycestoval na krátkodobou soukromou zahraniční cestu do Itálie.“ Zpráva byla natolik překvapivá, že jsem si ji přečetl ještě jednou. Ano, bylo to tak – člověk, který byl až dosud na každém kroku hlídán, mohl nyní vycestovat do zahraničí, dokonce do „kapitalistické ciziny“. Návštěva se uskutečnila v listopadu 1988. Aby Italové svému hostovi cestu co nejvíc usnadnili, vyslali pro Dubčeka automobil až do Bratislavy. Dubček se rozloučil s manželkou Annou, která ho pro nemoc nemohla doprovázet, a odjel s obavou, že by mu režim mohl zabránit v návratu, jak se to některým disidentům před ním už stalo.
Hranice překročil bez problémů, cestou se s hostiteli vesele bavil o víně a jablkách. V Tyrolsku se zastavil v hospůdce, kde obědvala dvojice Rakušanů, kteří k němu přistoupili se slovy: „Excelence, mohl byste se nám na památku podepsat?“ Při první zastávce v Itálii si v noční lékárně koupil lék proti rýmě. Dvanáctého listopadu ve třiadvacet hodin dorazil do Boloně, kde ho vítal rektor místní univerzity Roversi Monaco. Přenocoval v malém hotelu Roma ve středu města a ráno začaly návštěvy. Mezi první patřil Gerardo Chiaromonte, šéfredaktor listu italských komunistů L’Unità. Po jedné hodině obědval s Dubčekem v luxusním Loveckém kroužku rektor Monaco a spisovatel Umberto Eco. Večer se na hostovu počest konal koncert.
Konec „cesty pouští“
V neděli 13. listopadu byl Alexandru Dubčekovi udělen čestný doktorát Boloňské univerzity, která slavila devět set let. A je jistě zajímavé, jak Italové Dubčeka vnímali. Profesor Antonio Faeti v L’Unità 15. listopadu napsal: „Jeho profil se vyznačoval elegancí tak důstojnou, že jsem si vzpomněl na jisté stránky z Thomase Manna, kde se vzdává hold vítězství ducha nad vulgárností, násilím, nad těmi, kdo ubíjejí malostí a kalnou silou. Dubčekovi hrál na rtech neustále jakýsi smutný úsměv, skoro jakási jemná ironie, z níž jako by se sám vylučoval. A k tomuto úsměvu se pojily tehdejší události, okupovaná Praha, nespravedlnost, jež přinutily velkého a ušlechtilého člověka na tak dlouhou dobu zmizet ze scény... Když Dubček vstal, aby přednesl svůj projev, působil kouzlem člověka, který byl dlouhou dobu nepřítomen a právě se vrátil.“
Italský tisk se samozřejmě jeho projevem zabýval. Citoval Dubčekův výrok, že je pro Sověty (Dubček to dokonce opakoval třikrát), připomínal, že před dvaceti lety se Čechoslováci snažili o totéž, oč se v roce 1988 pokouší Gorbačov: totiž reformovat socialismus. A někdejší šéf komunistů Dubček citoval v Boloni i teologa Fridricha Őttingera: „Bože, dej mi sílu, abych snesl to, co nemohu změnit, dej mi odvahu změnit to, co změnit mohu, a rozum, abych rozpoznal jedno od druhého.“
Když se nad tím výrokem zamyslíme, zní jako modlitba pro zdar věcí příštích. Očekával je Dubček? Věděl o nich? Tušil, že nastanou? Pokud předtím nikoli (stále mám před očima ten snímek zklamaného, vyhaslého muže ve Sternu), po návštěvě Itálie s nimi už počítat mohl. Kdybychom se jeho cestu do Boloně pokusili hodnotit dnes, po letech, pak jasně vyniká, jak významnou roli hrála v přípravě jeho návratu do politiky. Pozvedla jeho sebevědomí, přesvědčila ho, že pro svět, minimálně pro Evropu, je stále velkou postavou, dodala mu odvahu, aby se i on pokusil cosi změnit. Znamenala konec jeho „cesty pouští“.
Předehra k vzestupu
Na podzim roku 1988 jsme ovšem z toho nevěděli nic. Ale přesto jsme se s Dubčekem měli záhy setkat. V zimě onoho roku se z rádia na Hlasu Ameriky ozval známý hlas. Dvě desetiletí jej sice trochu změnila, nicméně nemohlo být pochyb: byl to on! Hlas Ameriky vysílal rozhovor Jolyona Naegeleho s Alexandrem Dubčekem o roce 1968. Dubček mluvil spontánně a přesvědčivě. Poslouchaly ho milióny lidí. Tehdy jsem už nepochyboval, že se na politickou scénu vrátí...
Devátého prosince 1988 posílá Dubček dopis na ÚV KSČ, v němž sděluje své stanovisko k politické situaci. Další dopis následuje v únoru příštího roku. Dubček v něm znovu připomíná, že ve společnosti narůstá krize a že přestavba, o níž se tak halasně mluví, není za dosavadních podmínek možná. Jeho listy zůstávají bez odezvy, proto se začátkem března 1989 rozhodne k novému kroku.
V dopise psaném rukou a zřejmě spontánně, bez snahy po stylizaci, se obrací na tehdejšího generálního tajemníka Milouše Jakeše. Svůj dopis uzavírá větou, kterou nelze přejít bez zamyšlení: „Situace je vážnější, než si možná myslíte. Snažte se správně pochopit všechno, co jsem ÚV KSČ napsal.“ Datum (7. 3. 1989) a podpis: A. Dubček. Je v té větě obsaženo varování? Věděl Dubček víc, než vyjádřil? Nejspíš ano. Jinak by si tu větu asi odpustil. Téměř s jistotou ji můžeme číst jako signál, že se cosi přihodí. A on že se znovu vrátí.
Triumfální návrat
Staří mudrcové před návraty vždy varovali: prý panta rhei a nelze dvakrát vstoupit do jedné řeky... Avšak u Dubčeka jako by to neplatilo. Když se 24. listopadu 1989 objevil na balkónu Melantrichu, statisícový zástup nejprve ztichl překvapením, ale pak zaburácel potlesk a lidé skandovali: „Dubček, Dubček!“ Tak jako kdysi, před více než dvaceti lety, když tu davy lidí zdravily Alexandra Dubčeka, svého Sašu...
Doba ale přece jen pokročila: nyní už nebyl novou tváří ztělesňující naději a dávno mu nebylo sedmačtyřicet jako tehdy. Scéna už byla jiná... Vedle stál Václav Havel, jenž rozhodně nebyl pro Sověty, nikdy se tím netajil, a režim ho proto neměl v lásce. Naposledy byl zatčen, když kladl květiny na místo, kde pochodeň vlastního těla zažehl Jan Palach. Havel byl za tento čin vládnoucími starci souzen a nakonec vsazen do vězení. Rozumný svět byl pobouřen a mohutná vlna protestů posléze dokázala, že komunisté Havla ještě před vypršením trestu propustili na svobodu. Alexander Dubček patřil mezi ty, kdo se s ním při propuštění přišli pozdravit. To vše se odehrálo v roce 1989. V té době už pracovala Obroda, klub „osmašedesátníků“, kteří v časném podzimu Václava Havla navštívili. Přišli se ho zeptat, zda by podpořil Dubčekovu kandidaturu na prezidenta v květnu 1990, kdy mělo skončit Husákovo funkční období. Havel se ovšem tehdy bez porady s přáteli k ničemu nezavázal.
Týden po 17. listopadu stojí tedy Dubček na balkóně Melantrichu, zdraví Pražany a je jimi bouřlivě vítán. Je to cosi stěží uvěřitelného a fascinujícího: Dubček se vrátil! Avšak vrátil se jako naděje miliónů? Václav Havel vystupuje v televizi, mluví o vývoji posledních týdnů i o tom, jak má být zvolen nový prezident. Je proti referendu, podpoří dosavadní způsob volby v parlamentu, je to prý v našich poměrech tradiční. Řekne, že pokud bude zvolen do nejvyššího úřadu, přijme funkci jenom se dvěma podmínkami: jednak na omezenou dobu, pouze do svobodných voleb, a za druhé, „že po jeho boku, ať už v kterékoli funkci, bude stát Alexander Dubček“. Noviny pak otisknou Dubčekovo prohlášení, že „nestojíme s panem Václavem Havlem proti sobě, ale vedle sebe“.
Další vývoj tato slova potvrdí: Havel je 29. prosince 1989 zvolen prezidentem a Dubček se vrací do funkce předsedy Federálního shromáždění. V nové, polistopadové politické situaci je to nesrovnatelně víc než funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, o které kdysi mluvil onen... Standa. Přesto se o něco později objeví na bratislavských plotech nápisy Havel zradil Dubčeka. Slovenští radikálové budou tvrdit, že volba nového prezidenta byla první nevyužitou šancí, jak překlenout napětí mezi Čechy a Slováky. Československým prezidentem podle nich měl být Dubček.
Byla to nešťastná náhoda, nebo...?
Vraťme se opět na 88. kilometr dálnice D1 a položme si zásadní otázku: Byla to nešťastná náhoda, nebo atentát?
Tuto otázku si nekladli pouze prostí lidé. Jako první ji veřejně vznesla Maďarská tisková agentura (MTI) hned v prvních zářijových dnech. Uvažovala prý na základě konstrukce, že Alexander Dubček – jakožto případný budoucí slovenský prezident – je nakloněn Maďarům. Mluvčí ministerstva vnitra ČR Bohumil Ventura však prohlásil, že se v žádném případě o této variantě neuvažuje.
Do prověřování verze atentátu se zapojila i federální policie a FBIS a neshledaly nic, co by ji potvrzovalo. Naopak, skutečnost, že přibližně hodinu po nehodě havaroval na přesně stejném místě německý kamión, jen podpořila verzi, že místo havárie vozu Alexandra Dubčeka patří k místu častých nehod. Jenomže...
Zastánci verze atentátu dodnes poukazují, že k osudné nehodě došlo v době, kdy se Dubček připravoval na berlínský kongres Socialistické internacionály. Měl se ho zúčastnit za dva týdny. Zároveň se měl stát jedním z čestných místopředsedů SI a Sociálně demokratická strana Slovenska (SDSS) měla být přijata mezi řádné členy Socialistické internacionály. Tato funkce by jistě upevnila jeho pozici a to prý vadilo. Kromě toho: vzhledem k nadcházejícímu rozpadu československé federace byl Dubček jasným kandidátem na funkci slovenského prezidenta. A nebýt nehody, nejspíš by se jím stal. Naopak, tvrdí jiní, Dubček byl důsledným zastáncem zachování federace a do Prahy jel s úmyslem vystoupit v tomto duchu na půdě Federálního shromáždění. Jeho vystoupení mohlo prý ovlivnit průběh dějů příštích – a právě to nebylo žádoucí.
Všechny tyto argumenty jsou bezvýznamné, zní další námitka, protože ve hře bylo ještě cosi jiného. Dubček měl být korunním svědkem u soudu proti KSSS. V srpnu proběhlo v Moskvě jednání Ústavního soudu, jež se zabývalo zločiny bývalé Komunistické strany Sovětského svazu. Mělo zkoumat i její podíl na invazi do Československa v roce 1968. Českoslovenští historici poskytli několik závažných dokumentů, z nichž některé se „ztratily“ a bylo nutno poslat je do Moskvy znovu. Nakonec se vyskytla otázka, zda by nebylo nejlepší, kdyby u soudu vystoupil jako jeden ze svědků tehdejších událostí osobně Alexander Dubček. Když mu naše místa tento názor tlumočila, přijal jej nejprve s určitými rozpaky, protože ho předtím kdosi dezinformoval, že jde o akci namířenou proti Gorbačovovi, ale když se dozvěděl, že jeho svědectví sami Rusové považují za nesmírně důležité, rozhodl se, že k soudu pojede. Jeho rozhodnutí bylo telefonicky sděleno do Moskvy, přípravy na cestu začaly, avšak mezitím byl soud na dva týdny přerušen a odsunut na září. Během této přestávky došlo k tragické nehodě na 88. kilometru...
Ještě jeden otazník navíc
O možných motivech atentátu na Dubčeka jsme řekli mnohé. Co ale rozhodně nelze přejít bez povšimnutí, je smrt dalšího významného svědka pro připravovaný proces s Komunistickou stranou Sovětského svazu, a sice Piotra Jaroszewicze, bývalého předsedy polské vlády v letech 1970–1980. Jak oznámily evropské a světové agentury, v noci z 1. na 2. září 1992 byli Piotr Jaroszewicz a jeho manželka brutálně zavražděni ve svém bytě na předměstí Varšavy. A nedokázal je zachránit ani jejich speciálně vycvičený pes.
Jeden ze synů zavražděných prohlásil, že motivem zločinu mohlo být získání dokumentů, které bývalý premiér nechtěl nikdy zveřejnit. Nelze se ubránit srovnání s Dubčekovou havárií, a to nikoliv pouze pro časovou shodu a zamýšlenou roli v připravovaném procesu, ale i vzhledem k faktu, že jakési blíže neurčené dokumenty se ztratily i z Dubčekovy aktovky na místě tragické nehody. Šlo o podobnost čistě náhodnou?
Dubček dnes
Uplynulé děje nelze oživit. Zemřely se svými aktéry, mohou vyvolávat nejrůznější dohady a hypotézy, nezastřou však otázku nejdůležitější. Čím nás oslovuje Dubčekova osobnost dnes? Nejspíš tím, že byla symbolem ideje, jež se ve své době stala nadějí miliónů: socialismu s lidskou tváří. Nikdy se však nenaplnila. Jednoduše proto, že v podmínkách, v nichž se zrodila, to nebylo možné.
