„Průvod ubíral se pak na Staroměstské náměstí, jež zaplnil za zpěvu vlasteneckých písní. Tam lid chtěje dáti výraz své nenávisti k Habsburkům i zjednati zadostiučinění za potupu svého národa strhl mariánský sloup,“ napsala Národní politika o událostech z 3. listopadu 1918. Po sto letech se zdá být jisté, že se mariánský sloup na Staroměstské náměstí vrátí.
Stavební povolení bylo vydáno. Všechny odpovědné úřady, včetně památkářů, s úmyslem vztyčit po stu letech na Staroměstském náměstí mariánský sloup souhlasily. Dokonce i počáteční nesouhlas evangelických církví byl jednáním – jak to říci – usmířen, zmírněn, možná v mnohém zahlazen. Spolu s mariánským sloupem bude totiž do centrálního výklenku ve štítě Týnského chrámu vložen kalich, jenž zde stál – spolu se sochou Jiřího z Poděbrad a latinským nápisem Pravda vítězí – do roku 1623 (Týnský chrám byl od 15. do 17. století hlavní svatyní pražských kališníků). Alespoň prozatímní exemplář kalicha z měděného plechu byl do uprázdněné niky či výklenku vložen již začátkem srpna.
To vše jako výraz smíření, v němž nebude mariánský sloup symbolizovat protestantům pobělohorské pronásledování či nucený exil a utrakvistický kalich katolíkům bojovnou agresi někdejších husitů, vraždění, vypalování klášterů a kostelů.
Staroměstské náměstí by tak mělo po letech změnit svou tvář. „Musíme odstranit dlažbu, další vrstvu potom citlivě odbagrovat až na původní základy. Předloni jsme provedli archeologický průzkum a ten potvrdil, že základy původního sloupu na Staroměstském náměstí stále jsou. My je nyní musíme separovat a očistit. Přijde na ně kamenná vrstva a na ni v úrovni dlažby betonová deska. Jen tyto základy budou mít 150 tun, dalších 118 tun bude mít samotná stavba sloupu,“ popisuje technické detaily vztyčení sloupu sochař Petr Váňa. Muž, který obětoval projektu dvacet let života. Vymodeloval a vysekal do kamene kopii původní sochy Panny Marie, korintské hlavice i všech ostatních významných součástí tohoto barokního díla.
Tehdy, v roce 1997, když začal s přáteli sekat první díly, věřil v obnovu mariánského sloupu snad jen největší snílek. Ale Váňu dílo zcela pohltilo. Bez prostředků a sponzorů obětoval, co se obětovat dalo. Alespoň materiálně. V jednu chvíli měl v nádrži benzín pouze na cestu do Mělníka (kam právě dopravila loď z Indie dvacetitunový kámen na dřík a další, pětitunový, na hlavici).
Tohle dílo dokončíme
Mnohem víc však na této zdánlivě beznadějné cestě získal. A není to fráze ani klišé. „Vždycky dojdete k horizontu a říkáte si: Tak tohle už je konec, dál to nepůjde, ale když v sobě najdete dost důvěry a horizont překročíte, tak zjistíte, že se dá pokračovat. A já vždycky věřil, že tohle dílo dokončíme. Nevěděl jsem, jak přesně, ale věřil jsem, že se to povede. A ono to nakonec vážně krůček po krůčku šlo. Zpětně to člověka naplňuje údivem. Bylo to obrovské dobrodružství,“ rekapituluje dnes.
Jste optimista?
„Teď už jsem optimista i ve všech dalších věcech.“
Po dokončení základové desky stavební ohrada ze Staroměstského náměstí na několik měsíců zmizí. Pak se sem kameníci vrátí, aby mariánský sloup rozložený dosud v jednotlivých dílech na různých místech Prahy i republiky vztyčili.
„Každé ráno složíme na náměstí dvě nebo tři palety kamenných dílů, ty během dne osadíme a druhý den znovu. Kdybychom tu rozložili celý sloup najednou, zabralo by to půlku Staroměstského náměstí,“ líčí Petr Váňa postup prací.
Původně měl sloup stát do konce letošního května. Takřka přesně sto let poté, co byl partou rozkurážených hasičů a anarchistů zbořen.
Radost a pokojný oddech lidu
Co se vlastně 3. listopadu 1918, pouze několik dní po vzniku Československa, v Praze a jejím bezprostředním okolí odehrálo?
Události lze rekonstruovat na základě zpráv dobového tisku. Vše začíná líčením národní pouti na Bílou horu: „Včera odpoledne socialistické organizace a sokolstvo z Prahy uspořádaly velkolepou manifestaci na oslavu samostatného státu československého na Bílé hoře. Osmý listopad roku 1620 jest odčiněn, bezpráví, potupa a zločiny tří set let jsou smyty,“ zahajují svůj referát Národní listy.
Ve svém večerním vydání pak popisují, jak se za pěkného slunečného počasí, tak neobvyklého na počátku listopadu, scházely od rána v oblasti Bílé hory a Břevnova tisíce lidí (Národní listy odhadnou počet účastníků na 150 tisíc, konkurenční Národní politika na více než čtvrt miliónu). Řečnilo se na šesti tribunách, přičemž nad hlavami všech „vznášela se radost a pokojný oddech lidu“.
Až poněkud bizarně se může jevit zmínka, že „po skončení tábora soustředili se účastníci u letohrádku Hvězda, kde před zdí obory zástup studentů za zvuků smutečního pochodu pálil lepenkovou rakev s nápisem: Pošla černo-žlutá bestie.“ To s odkazem na tradiční barvy rakouské vlajky.
Po skončení shromáždění vydaly se davy v několika proudech a „za neustávajícího jásotu“ či „zpěvu vlasteneckých písní“ na cestu zpět do Prahy. Vše se přitom dělo „v klidu naprostém a přímo impozantním“, jak zdůrazňují noviny, snad aby ospravedlnily události, které následovaly.
Za zpěvu vlasteneckých písní…
Část demonstrujících zamířila do samého středu města. „Před pátou hodinou večerní přitáhl na Staroměstské náměstí z Bílé hory tisícihlavý zástup účastníků,“ pokračují Národní listy. „Pojednou přišla ke smutně proslulému mariánskému sloupu společnost osob ozbrojených silným, mnoho metrů dlouhým provazem a žebříky. Někteří z účastníků vylezli na sloup, upevnili naň onen provaz a na jeho konci postavilo se asi padesát osob, které měly za úkol sloup strhnouti.“
Avšak úkol, jejž si rozjařená společnost předsevzala (a který se jevil pro zdánlivou subtilnost sloupu snadný), se záhy ukázal mnohem složitější, než demonstranti čekali. „Mužové počali táhnouti, sloup však odolal a ani se nepohnul. Přistaveny byly tedy poznovu žebříky a několik mužů vylezlo podruhé na sloup. Tentokrát ozbrojeni byli různými nástroji. Nejprve podařilo se jim ze sousoší shoditi anděla, který potřel ďábla, totiž reformaci. Pak přikročeno bylo k vlastní práci a sloup byl vespod dláty uvolněn.“
Přihlížející masy se rozestoupily v širokém kruhu. „A ti, kteří drželi provaz, začali opětovně zaň tahati. Sloup odolával dlouho, teprve po osmém zatažení začal se kolíbati a při jedenáctém – pět minut před půl sedmou hodinou večerní – praskl. Mariánská socha se ve vzduchu odloupla, sloup se rozpůlil a již řítilo se vše vzduchem. Zazněla hromová rána, oblaka prachu zvedla se do výše a bylo po všem. Socha se roztříštila úplně, z pískovcového sloupu zbylo sedm kusů,“ pokračují Národní listy.
Svůj krátký referát (vzhledem k emocím, jež celá událost ještě po stu letech vyvolává, skutečně až překvapivé stručný) uzavírají následovně: „Redaktor Práva lidu Skála na troskách prohlásil, že nebylo možno již trpěti, aby mariánský sloup, tento symbol české poroby, snášen byl v okolí Husova pomníku.“
A přítomní demonstranti? Jejich počínání líčí noviny takřka idylicky. „Po provedení exekuce se zástupy za zpěvu rozešly.“
Příznačná je však douška, již na konec své zprávy připojila Národní politika. Napovídá, že zmíněný ikonoklasmus nemusel být nutně projevem kulturnosti a politické vyspělosti národa, jak se ho snažili novináři vykreslit. „V průvodu vracejícím se z Bílé hory byly prý také uplatňovány názory, že by měly být z Karlova mostu do řeky svrženy i barokní sochy; myslíme, že návrhy takové byly jen ukvapením a celá tato myšlenka vyžádá si řešení zcela jiného, ideovějšího. Dnes dlužno odstraňovati jen přebytky bývalého útisku, pokud nejsou nikterak v souvislosti s našimi proudy kulturními. Celá řada soch na staroslavném mostě Karlově je však odleskem jistého a výrazného kulturního období – jejich násilným odstraněním bychom ublížili své pověsti jakožto národa stojícího na výši moderní doby.“
Otázky, které rozdělují
Tolik líčení událostí, jež po celé následující století nalézají dvojí, zcela odlišnou interpretaci. Ano, šlo o většinovou, pod vlivem okamžiku projevenou vůli lidu? Nebo pečlivě plánovaný čin skupiny radikálů (pražského lumpenproletariátu a žižkovských hasičů), jak by napovídala připravená lana a žebříky?
A především – byl samotný sloup symbolem „potupy národa“ po bělohorské bitvě, jak uváděly na podzim roku 1918 noviny, nebo výrazem díků Panně Marii za obranu Prahy proti Švédům o třicet let později – v roce 1648?
A tito Švédové – byli to osvoboditelé, za jejichž úspěch při obléhání Prahy se modlil Jan Amos Komenský? Nebo dobyvatelé, jejichž cílem nebyl boj za jakékoliv ideály, ale prosté rabování, jak ostatně dokládá na pět set odcizených obrazů ze sbírky Rudolfa II. (včetně děl Leonarda, Caravaggia, Rafaela, Tiziana, Rubense, Veronese, Tintoretta, Cranacha, Breughela nebo Hieronyma Bosche) či mimořádně ceněný Codex gigas – Ďáblova bible.
A bránili proti Švédům Staré a Nové Město „zdivočelí katoličtí studenti“, jak tvrdil svého času filozof Miloslav Bednář, nebo byla tato obrana záležitostí všech stavů i vyznání (včetně pražských židů a zřejmě i tajných evangelíků), jež spojil strach z drancování, protože v závěrečných fázích třicetileté války už o nic jiného nešlo?
A konečně jsme-li u oné dvojí interpretace, jež nás uplynulým stoletím provází: Může se dnes stát mariánský sloup symbolem smíření, jak o tom mluví ti, kteří o jeho vztyčení usilují. Nebo je to podobné, jako bychom chtěli znovu instalovat na Letné Stalina, jak tvrdí spisovatelka Lenka Procházková, a sloup zůstává dokladem ponížení a pronásledování tisíců emigrantů, kteří se po uzavření vestfálského míru nemohli vrátit do vlasti? Násilné rekatolizace českých zemí, dokonce i odnárodnění a popření učení Husova a snad – kdo ví, v logice dějin, v níž je nade vše vzývána kontinuita – i díla Masarykova? Tedy samotného Československa.
To vše jsou otázky, jež 100 let rozdělují českou společnost.
Protest české malířky
Den po zboření sloupu se na Staroměstském náměstí objevily nové zástupy zvědavých Pražanů. Trosky byly postupně odváženy do nedalekého Obecního dvora na Františku. Gotický obraz Panny Marie umístěný v sanktuáři (v centrální části stavby, na níž stál dřík sloupu) byl přenesen na nedalekou radnici, kde sídlil Národní výbor československý. V té době faktická vláda země. Dnes je zavěšený v Týnském chrámu. Torzo Panny Marie (Immaculaty) skončilo posléze v lapidáriu.
Především si však přítomní Pražané rozebírali odštěpené kousky monumentu jako suvenýry. Hlava madony, ano, právě ta, která „odletěla jako uťatá“, jak si zapsal hlavní iniciátor aktu, žižkovský anarchista a literát Franta Sauer (jenž ostatně ve svých pamětech přiznává, že stržení pečlivě plánoval), se objevila v roce 1957 v jednom z pražských starožitnictví. Odtud ji vykoupilo Národní muzeum.
Není tedy pravdou, že ji měl doma, ve svém malostranském bytě, „na nízké skřínce u dveří“, básník Vladimír Holan, jak píše Jaroslav Seifert ve své básni Hlava Panny Marie. Byla to jen fantazie básníkova, jež dala vzniknout téhle pražské legendě.
Zároveň je zřejmé, že mnoho obyvatel nové republiky čin znechutil. Od počátku v něm neviděli nic politického. Bylo to jednoduše vandalství namířené proti soše Panny Marie. Jakkoli ve vypjaté atmosféře, v níž byla katolická církev spojována s nyní tak okázale nenáviděnými Habsburky, nenašli odvahu veřejně protestovat.
Ne tak malířka Zdenka Braunerová.
Blízká přítelkyně Šaldy, dříve také rozhodná bojovnice proti asanaci památek ve staré Praze, položila hned následující den, tedy
9. listopadu 1918, do rozvalin sloupu zelený věnec s odvážným a hrdým nápisem: „Plným jménem protestuje: Zdenka Braunerová.“
Své pochyby, či přinejmenším odstup dal najevo i Národní výbor československý, jenž se – zcela prakticky – obával náboženských nepokojů, které by útok na mariánskou sochu mohl vyvolat. Několik hodin po událostech vydal prohlášení, v němž říká: „Na Staroměstském náměstí byl včera večer bez vědomí Národního výboru stržen mariánský sloup. Bylo zjištěno, že strhovatelé nezamýšlejí dotknouti se tímto činem náboženských citů katolických, nýbrž chtěli v mariánském sloupu svrhnouti znak poroby a hanby, domnívajíce se, že pomník tento byl vztyčen na paměť zkázy české samostatnosti v bitvě bělohorské.“
Nechme nyní stranou, co Franta Sauer se svými kumpány zamýšlel či nezamýšlel (rozhodně se nezdá, že by mu nějak zvlášť ležely na srdci „náboženské city katolické“). Svým prohlášením se Národní výbor vědomě dotkl historického, či lépe interpretačního omylu, který existenci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí již tehdy provázel – a provází do dnešních dnů.
Hovoří Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR: „Mariánský sloup byl postaven v roce 1650 a požehnán o dva roky později jako symbol připomínající uhájení Prahy před švédským útokem v roce 1648. V žádném případě tedy nevznikl na oslavu vítězství katolíků na Bílé hoře. Podobné sloupy coby poděkování Panně Marii za ochranu ve válečných dobách se objevovaly i v dalších městech, například v Mnichově nebo ve Vídni. Už v devatenáctém století se však do debat kolem pražského sloupu promítly soudobé konflikty mezi katolickou církví a národně liberálním táborem. Ty se ještě vyostřily po roce 1848. Část pražské veřejnosti proto už tehdy vnímala sloup historicky nesprávně a spíš emočně – jako památku na bělohorské vítězství. To je však omyl,“ vysvětluje přední český odborník na církevní dějiny a dodává: „S triumfem katolických vojsk na Bílé hoře je v centru Prahy spojen mnohem spíš kostel Panny Marie Vítězné, v němž se nachází soška Pražského Jezulátka.“
Proč tedy cejch nešťastného bělohorského symbolu dopadl právě na mariánský sloup?
„Nejspíš za to může Staroměstské náměstí jako prostor nabitý hlubokou symbolikou a mnoha významy,“ uvažuje historik Jiří Rak. „Tady došlo po Bílé hoře k popravě vůdců stavovského povstání, tady byl do roku 1623 vystaven ve štítě Týnského chrámu pozlacený kalich. A my nemůžeme přesně říct, od které chvíle je mariánský sloup vnímán jako symbol porážky. Jisté je, že v době stavby Husova pomníku, tedy v letech 1903 až 1915, a nejspíš i v době, kdy se celá věc plánovala a pro pomník se hledalo vhodné místo, to znamená od roku 1889, se vášně kolem sloupu prohlubují. Objevují se názory, že by měl být jako symbol bělohorské porážky zbořen. Že nemůže stát vedle Husovy sochy, jakkoli – a na to se často zapomíná – Jan Hus jako katolický kněz Pannu Marii přirozeně uctíval. A poté, co k tomu skutečně dojde a sloup je v roce 1918 zničen, je jeho možná obnova často vnímána jako útok proti samotnému Masarykovi. Znovu je to paradoxní situace – sám Masaryk přece v případě Rukopisů bojoval za historická fakta, proti falešným mýtům,“ uzavírá historik, jenž se zabývá dobou národního obrození a následně také 19. a začátku 20. století.
Osud čtvrtého anděla
Už o tom byla řeč, dnes má být obnova mariánského sloupu vnímána jako akt smíření. Jenže přijmou ji tak všichni?
„Pevně v to věřím. I když se o tom mezi evangelickými církvemi hodně diskutovalo. Myslím, že vstřícným krokem je i osazení kalicha na Týnském chrámu. Ono totiž i mezi katolíky je plno lidí, kteří v sobě nesou nějakou historickou zášť. Jenže vztyčení mariánského sloupu nebude vítězstvím katolíků a umístění kalicha na Týn není vítězstvím evangelíků. Je to smír – na Staroměstském náměstí bude Hus, mariánský sloup i kalich,“ uvažuje Petr Váňa a dodává: „Já nejsem politik. Pro mě je mariánský sloup jako dítě a jsem samozřejmě rád, že spatří světlo světa. Jsem vděčný za dohodu, již církve uzavřely, a pomůžu jejímu naplnění, jak jen to půjde.“
I po nynějším vztyčení sloupu budou ovšem chybět čtyři andělé, kteří ho kdysi obklopovali a z kompozičního hlediska jsou samozřejmě pro architekturu i celkové estetické vyznění díla zásadní. „První byl ochráncem proti válce, druhý ochráncem proti hladu, třetí proti nemocem a čtvrtý ochráncem proti herezi. A právě ten čtvrtý anděl je kamenem úrazu. Myslím, že by se měl udělat znovu – jako anděl smíření. Kardinál Duka navrhl, aby na kartuši nesl nápis: ,Mariánský sloup byl obnoven jako symbol smíření a k úctě Panně Marii, matce Krista.‘ Potrvá to ještě pět, možná sedm let, než se anděly podaří obnovit. Pokud budu moci, rád bych toho čtvrtého vymodeloval a pak také vysekal,“ uzavírá své vyprávění Petr Váňa.
Příběh mariánského sloupu ze Staroměstského náměstí končí. Alespoň prozatím. V bouřlivých českých dějinách, v nichž se pomníky vztyčují a zase boří, není nic definitivní...
