Uplynulo padesát let od založení jedné z nejvlivnějších progrockových kapel, k jejímuž odkazu se hlásí nekonečná řada muzikantů napříč žánry a státy. Po necelých dvou letech do pražského Fora Karlín opět zavítají britští King Crimson; znovu vyprodali dva koncerty po sobě (26. a 27. června). Ústřední osobnost Robert Fripp necítí potřebu se vyjadřovat ke svým neotřelým nápadům a současný zpěvák, kytarista a flétnista Jakko Jakszyk tak rozhovory zahajuje omluvou novinářům toužícím dostat se k nepřístupné legendě.
Lidé považují Roberta Frippa za podivína.
Pravda je, že Robert nedělá věci ze stejných důvodů jako většina lidí v hudebním průmyslu. Neuhýbá ze své cesty, aby byl komerčně úspěšnější. Má své postupy, které mohou působit šíleně. Než jsem nastoupil do King Crimson, představoval jsem si Roberta jako diktátorskou osobnost, ale ve skutečnosti nechává téměř vše na citu hráčů. Nechává mě zpívat jinak, než jak zpívali předchozí zpěváci. Ačkoliv já jsem od dětství velký fanoušek King Crimson, takže každý z předchozích vokalistů ovlivnil můj projev.
Od muzikantů v King Crimson se očekává velký improvizační talent. Stresuje vás to během koncertů?
Naštěstí mají některé skladby přísná aranžmá. U jiných zase víme, jak začínají a končí, ale uprostřed toho se mohou ubírat jakýmkoliv směrem. Mně se tento prvek práce v King Crimson líbí a postupuju podobně, když skládám svá sólová alba. Vznikají tak organické melodie a harmonie, které by se nikdy nezrodily, kdybych skládal sám.
Od konce minulého století vznikají tzv. ProjeKcts, formace s dřívějšími i současnými členy kapely, jejichž cílem má být „výzkum a vývoj“ pro tvorbu King Crimson. Plánujete vydat nové album?
Něco se v minulosti využilo ve studiu, také některé skladby ProjeKcts hrajeme živě. O albu mluvíme, máme dostatek nového materiálu. Jestli z toho vznikne studiová nahrávka v tradičním slova smyslu, nedokážu říct. Dříve kapela jela turné, aby udělala promo svému albu; tenhle svět je ale dávno minulostí. Prodeje nahrávek klesají a důraz se přesunul na živá vystoupení. Desky se stávají vzpomínkou na koncert.
Viděla jsem jeden ze dvou koncertů, které jste v Praze odehráli v září 2016. Hudba, minimalistická vizuální show i vyzařování kapely mi tehdy změnily vnímání světa.
Cítil jsem se podobně, když jsem viděl King Crimson poprvé ve svých třinácti letech. Změnil se mi život. Ve svých zhruba osmnácti jsem se stal profesionálním hudebníkem a nakonec jsem i součástí této skupiny.
Vaše vystoupení připomínají koncerty vážné hudby. Udržujete si odstup, a navíc se během nich sedí.
Pamatuju si, jak jsme šli na koncert do Royal Albert Hall a člověk, který měl na starosti osvětlení, ho měl dělat i pro King Crimson. To světlo ale bylo rozptylující! Tehdy se Robert Fripp rozhodl, že nebudeme mít efekty – že by lidem prostě fakt mohlo stačit, že jsou na pódiu skvělí muzikanti, co předvádějí velkolepé věci. Taky odmítá velké haly, protože mají negativní vliv na zvuk i viditelnost. I proto se na našich koncertech sedí. Nehledě k tomu, že naše show je i s přestávkou uprostřed tříhodinová záležitost.
Spolupracoval jste se jmény jako Jethro Tull, Emerson, Lake & Palmer, Sam Brown, Steven Wilson, Moody Blues… Zdá se však, jako by vaše kariéra byla rukou osudu vedena k tomu, abyste spojil své jméno s King Crimson. Nebo to byly cílené krůčky?
Byla to náhoda! V osmdesátých letech jsem pracoval jako sólový umělec a nájemný hráč. Účastnil jsem se mnoha nahrávek a stal se spoluautorem jedné, která měla velký úspěch. Tehdy za mnou přišel vydavatel se seznamem muzikantů, se kterými by má spolupráce mohla být úspěšná. Nevěřil jsem podobným kalkulům. Nicméně na seznamu byl Peter Sinfield, spoluzakladatel King Krimson, ze kterého se po odchodu z kapely po prvních čtyřech albech stal úspěšný popový textař. Když pak dal Ian McDonald dohromady 21st Century Schizoid Band s myšlenkou, že by bývalí členové hráli starší materiál King Crimson, Pete mě doporučil jakožto velkého fanouška skupiny, který dokáže zpívat skladby a hrát Robertovy kytarové party. Jedno odpoledne mi pak zavolal Fripp, který se zajímal, jak probíhají zkoušky. Mě to až vystrašilo, protože na druhé straně byl člověk, kvůli kterému jsem se stal muzikantem. Později jsem Robertovi nabídl své služby za mixážním pultem, když se dělaly remixy už vydaných desek King Crimson. Také jsem ho pozval na své sólové album The Bruised Romantic Glee Club. Začali jsme spolu improvizovat, z čehož se zrodil projekt Jakszyk, Fripp and Collins.
Hudba King Crimson je velmi rozmanitá. Souvisí fluktuace ve skupině s hledáním muzikantů, kteří k danému okamžiku nejlépe prezentují Frippovy vize?
Robert si určitě vybírá muzikanty, kteří jsou schopni interpretovat věci tak, jak si je on přeje slyšet. V posledních letech se chtěl vrátit ke staršímu materiálu a najít nový, více orchestrální přístup, což se mu dříve nedařilo. Současná sestava je velmi inspirující už svými třemi bubeníky. Díky neskutečným bubenickým aranžmá Gavina Harrisona je to jako mít jednoho bubeníka s dvanácti končetinami. Mění se způsob, jak se běžně nahlíží na rockovou kapelu, ve které mají frontmana zpěváka a kolem něho je postaven zbytek skupiny. Robert, který se v posledních letech schovává, chce, abychom byli jako galaxie. Přehozením míst, kde se muzikanti tradičně nacházejí, a posouváním jejich poloh během večera se mění pozornost diváka. Ukazujeme tím, že jsou všichni stejně důležití.
