Říká se mu „nejčistší hlavní město Evropy“. Přesto vás v ulicích Reykjavíku občas přepadne silný zápach. Je to síra obsažená v přírodní horké vodě, která se využívá k vytápění islandských domů. Trubky s horkou vodou rozehřívají i část místních chodníků a některé silnice, aby se na nich netvořilo náledí. Ale nechme tuhle vodu v trubkách, je jí dost k vidění i na povrchu.
Reykjavík znamená v překladu „kouřový záliv“. Kdysi rybářská osada, dnes pulzující aglomerace s 200 tisíci obyvateli, kde žijí dvě třetiny všech Islanďanů. Kouř v názvu města původně odkazoval na horké prameny, které v celé oblasti vyvěrají na povrch doprovázené oblaky vodní páry.
Vřídla najdeme v Reykjavíku dodnes, třeba v parku nedaleko městského centra sirný zápach zesiluje. Je tu malá betonová nádrž, ze které stoupá pára, a naučné tabule s fotografiemi dokazující, že ještě začátkem 20. století sem místní ženy chodily prát prádlo v horké vodě.
O kus dál, na pobřeží moře, je těsně u hladiny nenápadně skrytý termální kamenný bazének. Kolemjdoucí si v něm mohou ohřát ruce, když jim studený vítr zaleze do rukavic.
Podobný bazének jsem našel i v jiné části Reykjavíku. Překvapilo mě ale, že tenhle na rozdíl od těch předchozích nejen poklidně dýmal, ale rovnou horečně bublal, jako by voda v něm byla skutečně vařící. Přitom kolem po chodníku chodily děti a vodou se mohly opařit. Stačilo ale rozhlédnout se kolem – budova, před kterou zdánlivé vřídlo stálo, patřila energetické společnosti, která si touhle netradiční fontánkou ozdobila své sídlo. Bubliny ve vodě neobstaral var, ale vzduchové čerpadlo a voda rozhodně nebyla nebezpečně horká.
Když už jsme u bazénů, těch je v Reykjavíku mnohem víc – a mnohem větších. Termální plovárny jsou pro Islanďany tak důležité jako pro Čechy hospůdky s dobrým pivem. Do bazénů se chodí hlavně pobavit s přáteli, a to i několikrát týdně. I když je plavání v teplé vodě a zároveň na studeném vzduchu zdravé, o sport tu jde téměř vždy až na druhém místě. Hlavní je poklábosit, probrat novinky a uvolnit se.
Ale zpátky k síře, která v ulicích města slabě čpí. Nemůžou za ni jen místní termální prameny. Zápach se nese taky ze vzdálenějších geotermálních elektráren, které Reykjavík zásobují elektřinou.
I kvůli sílícímu automobilismu vzduch ve městě postupně ztrácí svoji průzračnost. Při pohledu z návrší nedaleko městského středu jsou někdy nad předměstími vidět i žluté smogové mraky. Že by se tedy neformální titul nejčistší evropské metropole stěhoval v budoucnu z Islandu někam jinam?
