V minulých týdnech předvedla Česká televize ve filmu Dukla 61 filmovou symfonii. Jako rodilý „Ostravak“ jsem si samozřejmě nemohla nevšímat, jak se herci vypořádali s nářečím. I když jsem měla v prvních minutách tendenci pohoršeně kroutit hlavou nad „pražskou ostravštinou“, jak se často píše v komentářích, stačilo mi, aby Martha Issová řekla „Zrobim ti vaječinu,“ a měla jsem pocit, že jsme ze Slezska obě.
Spousta Ostravanů pod recenzemi psala, že je nucená ostravština tahá za uši. Zpočátku mi taky vadil přízvuk Jiřího Langmajera, přišel mi hrozně umělý. Ale pak jsem si uvědomila, že intonaci pochytil docela dobře a že je nejdůležitější, že se snaží. Zní to docela banálně, ale když mluví cizinec česky, v drtivé většině případů půjde poznat, že není Čech. A stejně jsou všichni nadšení, že mluví naší malou řečí. Já jsem zase byla nakonec unesená z toho, že se někdo snaží mluvit naším ještě menším nářečím.
Filmu podle mě tedy rozhodně neuškodila hraná ostravština, ale herci, kteří se mluvit dialektem ani nepokusili. Nejdráždivější to bylo samozřejmě u Marka Taclíka v hlavní roli, který mezi všemi těmi havíři mluvil jediný nejenom bez přízvuku, ale většinou nepoužíval ani žádné místní výrazy. Samozřejmě, že to zastínil jeho bravurní herecký výkon, ale vedle Marthy Issové, která si osvojila nářečí naprosto brilantně, to působilo zvláštně.
Ja ti taku lisknu
Issová asi hlavně díky ostravské jazykové poradkyni nejenže přesně pochytila severomoravský akcent a intonaci, ale taky používala naprosto přesné obraty. Asi málokteré slezské děcko neslyšelo od své drsné slezské matky větu „Ja ti taku lisknu“.
Další jazykovou slabinou, kterou tvůrci mohli ohlídat, byly momenty, kdy herci, který se snažil mluvit „po našimu“, najednou ujel výraz z obecné češtiny. Moravskoslezský kraj je jeden z posledních regionů, kde se obecná čeština prostě a zásadně nepoužívá. Je škoda, že v díle takové úrovně si neohlídali tyto drobnosti. Ačkoliv jsou to maličkosti, berou filmu na autenticitě.
Slezský dialekt mizí
Přes všechny výhrady se herci s jazykem poprali, jak nejlépe mohli, a Slezané z toho mohou mít radost. Nejedná se totiž o sprostou karikaturu regionu jako například v seriálu Vinaři, ale o důstojné a věrné zobrazení. Navíc si v Dukle zahrála celá řada herců z Moravskoslezského kraje, byť ne v hlavních rolích. V roli havířského předáka se objevil miláček ostravských scén Jiří Sedláček, na lampárně seděla Izabela Firlová z Národního divadla moravskoslezského a „haviřsku babu“ Kovacsovou si zahrála ostravská rodačka Lucie Žáčková.
A ještě z jednoho důvodu mám radost, že se herci snažili mluvit slezským dialektem. Protože ač se severomoravští diváci jakkoliv vztekají nad „pražskou ostravštinou“, tak, jak se mluví ve filmu Dukla, už na Ostravsku bohužel téměř nikdo nemluví. Stejně jako všechna nářečí se i ta slezská vytrácejí s každou další generací. Školáci odchovaní televizí už nářečí nejspíš ani nebudou znát, a tak by bylo dobře, kdyby se co nejvíc českých dialektů zakonzervovalo třeba alespoň ve filmové podobě.
